ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.436.2004.1
sp. zn. 33 Odo 436/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobce O. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované M. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 403.243,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 214/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2003, č. j. 19 Co 502/2003-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. února 2003, č. j. 14 Co 214/2002-42, výrokem I. zastavil řízení co do stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 22.780,- Kč s 10% úrokem z částky 21.875,- Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení (poté, co žaloba byla v tomto rozsahu vzata zpět), výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 403.243,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 262.665,- Kč od 1. 11. 2000 do 26. 6. 2002, s 10% úrokem z částky 240.780,- Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. V řízení nebylo sporu o tom, že účastníci dne 6. září 2000 uzavřeli ve smyslu §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod jedné ideální poloviny domu č. p. 1338 na st. parcele č. 1331, jedné ideální poloviny stavební parcely č. 1331 a jedné ideální poloviny parcely č. 1897/4, zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. na LV č. 187 pro obec a katastrální území Č., za kupní cenu ve výši 378.055,- Kč splatnou 31. října 2000, že na tuto kupní cenu byla započtena pohledávka žalované za žalobcem ve výši 115.400,- Kč ze smlouvy o vypořádání majetkových vztahů účastníků pro dobu po rozvodu jejich manželství ze dne 5. dubna 2000 a částka 22.780,- Kč, kterou žalovaná vyrovnala daň z převodu nemovitostí za žalobce. Žalovanou tak stíhala povinnost doplatit do 31. 10. 2000 na kupní ceně částku 262.655,- Kč. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná se v kupní smlouvě zároveň zavázala pro případ prodlení s úhradou kupní ceny zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Za situace, kdy mezi účastníky zůstalo sporným, zda žalovaná zbývající část kupní ceny v částce 262.655,- Kč splatnou ke dni 31. 10. 2000 a část smluvní pokuty dosud neuhradila, jak tvrdil žalobce, bylo podle soudu prvního stupně na žalované, aby prokázala své tvrzení, že žalobci dne 31. 10. 2001 předala na část kupní ceny a smluvní pokuty částku 300.000,- Kč. Provedl žalovanou navržený důkaz výslechem svědkyň Z. E. (sestry žalované) a M. N. (matky žalované), jakož i důkaz výslechem svědkyně H. K. (matky žalobce) a listinami - návrhem na vklad vlastnického práva k nemovitosti a dokladem o půjčce. Po zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo) dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat pravdivost jejího tvrzení. Výpověď svědkyně E. totiž tvrzení žalované o předání peněz žalobci prokázat nemohla, neboť svědkyně u předání peněz přítomna nebyla; výpověď svědkyně N. posoudil jako nevěrohodnou s přihlédnutím k okolnostem případu, které vyšly v řízení najevo. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaná byla v prodlení s úhradou kupní ceny v částce 262.655,- Kč v době od 1. 11. 2000 do 26. 6. 2002 (kdy zaplatila daň z převodu nemovitosti za žalobce ve výši 21.785,- Kč), tedy 603 dnů. Sjednaná smluvní pokuta za toto období představuje částku 158.380,96 Kč. Za období od 27. 6. 2002 do podání žaloby dne 15. 7. 2002, tedy po dobu 19 dnů byla žalovaná v prodlení se zaplacením kupní ceny v částce 240.780,- Kč, čemuž odpovídá smluvní pokuta v částce 4.576,62 Kč. Při vázanosti žalobním návrhem (po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení) žalobě do částky 403.243,30 Kč vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. října 2003, č. j. 19 Co 502/2003-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že se žalované nepodařilo prokázat tvrzení o zaplacení kupní ceny. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl navržené důkazy, které zhodnotil v souladu se zásadami zakotvenými v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), že žalovaná přes poučení další důkazy k prokázání svého tvrzení nenavrhla a že provedení důkazu nově navrženého v odvolacím řízení bránila zásada neúplné apelace (§205a o. s. ř.). Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, a jelikož nebyla prokázána úhrada kupní ceny žalovanou, považoval za bezpředmětné zabývat se jednáním žalobce z pohledu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s výslovným odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítala, že odvolací soud (shodně jako před tím i soud prvního stupně) chybně nevzal v rámci dokazování v úvahu smluvní podmínky dohodnuté účastníky v článku V. kupní smlouvy, jehož znění výslovně odcitovala a zdůraznila zejména pasáže týkající se sankce za porušení povinnosti uhradit kupní cenu v sjednané lhůtě a možnosti odstoupení od smlouvy v případě neuhrazení kupní ceny. Odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) rovněž vytkla, že považoval výpovědi žalobce a jím navrženého svědka za věrohodnější než výpověď její a že neprovedl důkaz výpisem z bankovního účtu žalobce k prokázání připsání částky nebo její poměrné části z kupní ceny na bankovní účet, jak navrhovala. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a navrhuje jeho odmítnutí. Připomíná, že v daném případě jde o hodnocení skutkových okolností případu a posouzení věrohodnosti důkazů provedených výslechem svědků; otázka, zda-li žalovaná zaplatila či nezaplatila kupní cenu, není právní otázkou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), mající obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka současně napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně založil i on své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když neprovedl žalovanou navržený důkaz výpisem z bankovního účtu žalobce, jímž byla žalovaná sto prokázat pravdivost své skutkové verze. Touto výtkou uplatnila dovolatelka dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybněním postupu soudu při hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti, jakož tvrzením, že některé skutečnosti vyplývající z provedených důkazů nehodnotil vůbec, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takovýchto výtek nemohl dovolací soud přezkoumat, protože k oběma těmto výtkám může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Jestliže je však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně významná.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu