ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.437.2002.1
sp. zn. 33 Odo 437/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce L. D., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. E., zastoupenému, advokátem , o zaplacení 205 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 900/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2001 č. j. 18 Co 474/2001-277, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení 205 800 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mu tuto částku dne 15. 10. 1996 půjčil a žalovaný se zavázal vrátit ji ve dvou splátkách, první ve výši 100 000 Kč do 31. 7. 1997 a zbytek do 31. 12. 1997, přičemž svůj závazek nesplnil.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 4. 12. 1997, č. j. 9 C 900/97-14, žalobu do částky 105 800 Kč zamítl a z části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 100 000 Kč, řízení zastavil.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. dubna 1998, č.j. 17 Co 154/97-35, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách pak rozsudkem ze dne 25. února 1999, č. j. 9 C 900/97-94, žalobu o zaplacení 205 800 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. listopadu 1999, č.j. 17 Co 249/99-112, rovněž tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Rozsudkem ze dne 9. srpna 2001, č.j. 9 C 900/97-251, Okresní soud ve Svitavách uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 205 800 Kč s 0,05% úroky z prodlení denně z této částky od 1. 1. 1998 do zaplacení do 3 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Hodnotiv jednak jak důkazy, podporující tvrzení žalobce, že dne 15. 10. 1996 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě mu předal částku 205 800 Kč, tak důkazy, svědčící pro tvrzení žalovaného, že takováto smlouva uzavřena nikdy nebyla a tudíž od žalobce nic nepřevzal, soud uvěřil svědkům T. D. a JUDr. R. W., že viděli předání peněz žalovanému a svědku J. D., že při své návštěvě v kanceláři žalobce zaznamenal peníze ležící na stole. Zejména však vyšel z listiny datované 15. 10. 1996 nazvané jako „Smlouva o půjčce“, v níž žalovaný potvrzuje převzetí částky 205 800 Kč od žalobce a zavazuje se vrátit ji částkou 100 000 Kč do 31. 7. 1997 a částkou 105 800 do 31. 12. 1997, vše s úrokem z prodlení 0,05% denně z této částky. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že tuto listinu žalovaný podepsal, což jednak sám připustil, a vyplývá to i z grafologického znaleckého posudku soudního znalce O. V., který podpis na listině označil za pravděpodobný podpis žalovaného. Soud prvního stupně má za to, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že mu listina ze dne 15. 10. 1996 byla podstrčena žalobcem k podpisu až v dubnu 1997 s legendou, že se týká prodloužení nájmu nebytových prostor (které žalobce žalovanému pronajímal k účelu oprav aut), a že ji podepsal bez kontroly textu, neboť byl pod vlivem hypnotik užívaných po úraze, jež se mu stal v říjnu 1996. Ze znaleckého posudku MUDr. J. C. z oboru psychiatrie vzal totiž soud za prokázané, že hypnotika po úraze žalovaný sice užíval, avšak v období od října 1996 do dubna 1997 pouze v takovém množství, které neovlivnilo jeho rozpoznávací, ani ovládací složku vědomí. Svědeckým výpovědím H. E., M. K. a M. M. nepřiznal soud hodnotu z hlediska zjištění skutkového stavu věci, neboť nebyli přítomni okamžiku, kdy mělo dojít k podstrčení listiny, a dostalo se jim informací pouze zprostředkovaně od žalovaného. Nevýznamnou shledal soud prvního stupně skutečnost, že kromě listiny, jejíž text byl psán na počítači advokátem JUDr. W., byla téhož dne sepsána i ručně psaná listina o téže půjčce. Na podkladě výpovědi žalobce i svědka JUDr. W. dovodil, že nejdříve došlo k sepisu smlouvy o půjčce ručně a posléze byla advokátem sepsána druhá listina z důvodu právní jistoty věřitele. I ručně sepsaná smlouva obsahuje podpis žalovaného, přičemž podle znalce z oboru grafologie nelze sice vyloučit padělání tohoto podpisu, ale současně nelze vyloučit ani ojediněle frekventovanou variantu pravého podpisu. Své tvrzení, že žalobce v době uzavření smlouvy nedisponoval částkou, kterou by mohl žalovanému půjčit, žalovaný neprokázal, neboť podle svědků M. M., J. M. a I. N. finanční situace firmy žalobce sice nebyla dobrá, avšak někdy bývalo v pokladě až 400 000 Kč. Proti žalovanému sice byly vedeny výkony rozhodnutí, avšak skončily zastavením na návrh oprávněných. Po zhodnocení důkazů proto učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky došlo, peníze byly žalobcem předány žalovanému, který je v dohodnuté době nevrátil. Konečně dospěl soud prvního stupně k závěru, že ač žalovaný vznesl vůči žalobci kompenzační námitku dvou pohledávek k započtení (nákladů vynaložených na opravu auta žalobce a nákladů vynaložených na stavební úpravy nemovitosti žalobce), vůči žalobci není žádná z těchto pohledávek k započtení způsobilá. Po právní stránce byla věc posouzena podle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ“) jako smlouva o půjčce, z níž vznikla povinnost žalovanému vrátit žalobci převzatou částku 205 800 Kč v dohodnuté lhůtě, kterou žalovaný nesplnil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. prosince 2001, č.j. 18 Co 474/2001-277, k odvolání obou účastníků řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě do částky 107 404,80 Kč s 0,05 % úroků z prodlení denně z této částky od 7. 8. 1998 do zaplacení potvrdil; ve výroku, jímž byly žalobci přiznány úroky z prodlení z částky 205 800 Kč ve výši 0,05% denně z této částky od 1. ledna 1998 do 6. srpna 1998 tento rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 98 395,20 Kč s úroky z prodlení 0,05% denně z této částky od 7. 8. 1998 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud hodnotil jako správné všechny skutkové i právní závěry soudu prvého stupně s výjimkou závěru, podle něhož je nezpůsobilá k započtení pohledávka žalovaného vůči žalobci z titulu provedení stavebních úprav nákladem 98 395,20 Kč; takový závěr označil za předčasný. Správnost skutkového závěru, že smlouva o půjčce byla mezi účastníky uzavřena, nelze podle odvolacího soudu zpochybnit nejenom proto, že podle znaleckého posudku byl v dané době žalovaný schopen pochopit význam svého jednání a důsledky z toho vyplývající, ale i proto, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo ještě před úrazem žalovaného.
Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu v části vyhovující žalobě o zaplacení 107 404,83 Kč s příslušenstvím podal žalovaný dovolání, v němž požaduje, aby v této části byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení. Nadále je přesvědčen, že s pomocí svědků M. K., H. E. a MUDr. J. C. prokázal své tvrzení, že mu v dubnu 1997 byla žalobcem podstrčena listina nazvaná jako „Smlouva o půjčce“, kterou podepsal ve stavu snížené duševní výkonnosti po předchozím úraze. Má za to, že pochybnosti o věrohodnosti této listiny jsou umocněny skutečností, že žalobce předložil druhou listinu o půjčce téhož obsahu psanou ručně; pokud by totiž nebyla zfalšovaná, nebyl by žádný důvod sepisovat v pořadí druhou listinu téhož obsahu. Žalovaný připomíná, že jeho tvrzení, že rukou psanou smlouvu o půjčce nepodepisoval, je podpořeno znaleckým posudkem grafologa O. V.., z něhož vyplývá, že podpis žalovaného na listině je spíše nepravý. Odvolací soud pochybil, když nepřiznal větší váhu zjištění, že tvrzená půjčená částka neprošla účetnictvím žalobce a že v době údajné půjčky žalobce neplnil své závazky, dlužil J. J. a jeho sestře částku přesahující 400 000 Kč a byla proti němu vedená exekuce. Rozsudek odvolacího soudu proto vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, spočívá na vadném hodnocení provedených důkazů a na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1o. s. ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který zákonný důvod je lze podřadit. V daném případě dovolatel s výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, neboť má za to, že je nemohl založit na důkazech svědčících tvrzením žalobce; je přesvědčen, že měly být naopak založeny na důkazech svědčících tvrzení žalovaného. Obsahově tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zároveň pak dovolatel vychází z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje s své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky a pod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Dovolání žalobce ve své podstatě neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace dovolatele směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich průkaznosti, věrohodnosti a vypovídací schopnosti. Odvolacímu soudu však v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil důkazy způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., žádný z důkazů nepominul, a v jeho hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Okolnost, že odvolací soud shodně jako před ním soud prvního stupně uvěřil verzi žalobce podpořené jak svědeckými výpověďmi osob, které byli osobně přítomny předání peněz, tak listinnými důkazy (smlouvami o půjčce ze dne 15. 10. 1996), jejichž kvalita byla konfrontována s poznatky uvedenými ve znaleckém posudku z oboru grafologie, a neuvěřil žalovanému, jehož věrohodnost byla zpochybněna především znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není tudíž ani možné polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. namítat, že odvolací soud, který převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, měl přiznat větší váhu jiným důkazům.
Lze uzavřít, že brojí-li žalovaný proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., přisvědčit.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k úspěchu ve věci by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce, žádné náklady mu však v tomto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu