ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.439.2004.1
sp. zn. 33 Odo 439/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. s. r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 97.386,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 157/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č. j. 22 Co 476/2003-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 4.855,- Kč k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované (dříve zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou W. s. r. o.) domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 97.386,60 Kč, která byla sjednána mezi žalovanou a společností A. P., spol. s r. o., avšak smlouvou o cesi, kterou uzavřel dne 14. 9. 1999 s touto společností, přešlo právo na smluvní pokutu na něho.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 8 C 157/2002-58, žalobu na zaplacení částky 97.386,60 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dne 16. 4. 1999 byla mezi žalovanou jako zhotovitelem a společností A. P., spol s r. o. jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení a dodání dveří včetně montáže ve lhůtě do 30. 4. 1999 za cenu 311.345,- Kč; pro případ nedodržení lhůty se zhotovitel zavázal zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,05% z ceny nedodaného zboží za každý den prodlení. Společnost A. P., spol. s r. o. uzavřela se žalobcem dne 14. 9. 1999 smlouvu o cesi, obsahující ujednání o přechodu všech práv a povinností ze smlouvy o dílo, tedy i práva na smluvní pokutu na žalobce. Dne 6. 10. 1999 byla účastníky uzavřena dohoda o vypořádání vzájemných závazků a pohledávek. Dílo bylo předáno dne 16. 2. 2001. Z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že společnost A. P., spol. s r. o. a žalovaná uzavřely platně smlouvu o dílo, v jejímž rámci pro případ porušení smluvní povinnosti si platně sjednaly smluvní pokutu. Platně uzavřenou smlouvou o cesi došlo k převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo včetně práva na smluvní pokutu na žalobce. Jelikož si však účastníci dohodou vypořádali veškeré vzájemné závazky, neshledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok oprávněným.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 22 Co 476/2003- 79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně sice zcela převzal, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že smlouva o cesi ze dne 14. 9. 1999, uzavřená mezi společností A. P., spol. s r. o. a žalobcem, je platná. Vyslovil názor, že podle §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) lze postoupit pohledávku jakéhokoli druhu, tedy i pohledávku nepeněžitou, nikoli však dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv a povinností každého účastníka smlouvy. Předmětem cese může být pouze právo (pohledávka), nikoli povinnost (závazek). Pokud přesto smlouvou o cesi postoupila společnost A. P., spol. s r. o. všechna práva i povinnosti z uzavřené smlouvy o dílo ze dne 16. 4. 1999, je tato smlouva neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. Uzavřel proto, že právo na smluvní pokutu zůstalo zachováno firmě A. P., spol. s r. o., a žalobce není ve sporu aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm výslovně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítal, že z provedených důkazů (z výpovědí svědků S. a W. a z listinných důkazů - zejména ze smlouvy o dílo, smlouvy o cesi, protokolu o předání a převzetí díla a korespondence účastníků) vyplynulo, že došlo k přechodu práv a povinností ze smlouvy o dílo na žalobce, který je tak aktivně legitimován ve sporu o smluvní pokutu. Napadený rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu a dovolání navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je proto pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí výlučně se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav vadně posoudil po stránce právní, tedy že by na něj aplikoval nepřiléhavou právní normu, či ji nesprávně vyložil. Nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že k platnému postoupení práva na smluvní pokutu ve smyslu §524 obč. zák. (k záměně v osobě věřitele) nemohlo dojít uzavřením dohody o převodu všech práv a povinností ze závazkového právního vztahu, protože podle zmíněného ustanovení lze postoupit pouze právo (pohledávku). Nezpochybňuje tedy správnost užití ustanovení §524 obč. zák. ani správnost jeho interpretace. Tvrdí pouze, že z provedených důkazů měl odvolací soud dovodit, že právo na smluvní pokutu na žalobce přešlo (a je tudíž aktivně legitimován). Podstatou jeho námitek jsou tudíž výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek naplňujících dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., které žalobce ve skutečnosti ve svém dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Protože žalobcem uplatněný dovolací důvod není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v dané věci založit, Nejvyšší soud České republiky dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 4.780,- Kč, (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení); po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) činí celkem částku 4.855,- Kč. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradil; ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 11. srpna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu