ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.441.2004.1
sp. zn. 33 Odo 441/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. V. B., zastoupené, advokátkou, proti žalované Dr. Ing. E. V., zastoupené, advokátem, o vrácení daru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 63/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 51 Co 315/2003-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 51 Co 315/2003-101, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. srpna 2003, č. j. 38 C 63/2002-87, ve věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vytýká-li proto dovolatelka odvolacímu soudu, že dezinterpretoval její výpověď a další objektivně zjištěná fakta (zejména ohledně žalobkyní zamýšlených majetkových dispozic, jakož i ohledně motivace žalované k podání návrhu na omezení žalobkyně ve způsobilosti k právním úkonům), tedy že z provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel, uplatnila tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. V případě, že je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, však nemá námitka směřující proti skutkovému stavu věci žádnou právní relevanci a dovolacímu soudu nepřísluší správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska takových výtek zkoumat.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelka otevřela dovolacímu přezkumu otázku, zda žalovaná svým jednáním spočívajícím v podání návrhu na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům naplnila jednu z podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboli napadla správnost posouzení odvolacího soudu, zda v dané věci lze chování žalované vůči žalobkyni právně kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů (ustanovení §630 obč. zák.). Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud se navíc již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, a ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalované v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. září 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu