ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.449.2002.1
sp. zn. 33 Odo 449/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce JUDr. A. J., proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Táboře, Tábor, náměstí Mikoláše z Husi, o zaplacení částky 51.355,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 349/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Táboře zaplacení částky 51.355,- Kč, která představuje 26 % úrok z prodlení z částky 82.963,- Kč přiznané mu soudem podle §151 odst. 2, 3 trestního řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu odsouzeného. Žalovaná částka přitom odpovídá tomu, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením přiznané částky v době od 1. 1. 1998 do 18. 5. 2000 (tj. 869 dnů). Tutéž částku nárokoval proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Táboře spočívajícím v průtazích při přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu a jejím proplacení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 5 C 349/2001-57, zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika - Okresní soud v Táboře byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 51.355,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 51.355,- Kč (výrok II.), a rozhodl nákladech řízení.
Žalobu zamítající výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (a na něm závislý výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou - Okresním soudem v Táboře) napadl žalobce odvoláním. Ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. března 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované České republice - Okresnímu soudu v Táboře, a v závislém výroku o nákladech řízení potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce - advokát byl opatřením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 1. 1994 ustanoven obhájcem obviněnému F. Š., roz. K. v trestní věci vedené proti němu pod sp. zn. 12 T 336/96. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 4. 1997, č. j. 12 T 336/96-1026, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 1997, č. j. 14 To 233/97-1088. Dne 16. 12. 1997 předložil žalobce Okresnímu soudu v Táboře návrh, jímž uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhajoby. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 2. 2000, č. j. 12 T 336/96-1242, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 3. 2000, č. j. 14 To 109/2000-1261, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2000, byla žalobci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu ve výši 82.963,- Kč. Přiznaná částka byla žalobci připsána na jeho účet dne 18. 5. 2000. Žalobce dne 26. 5. 2000 požádal u Okresního soudu v Táboře o zaplacení částky 51.355,- Kč představující úrok z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 82.963,- Kč za dobu od 1. 1. 1998 do 18. 5. 2000. Tutéž částku pak požadoval z titulu náhrady škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR. Oba jeho požadavky byly odmítnuty. Na základě těchto zjištění dovodil, že vztah obhájce a státu, založený opatřením soudu o ustanovení obhájce v trestním řízení, je upraven zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“). Účastníci tohoto vztahu nemají rovné postavení a stát není v pozici dlužníka. Byť nárok obhájce na odměnu a náklady obhajoby jsou právem majetkovým, nepřichází tu v úvahu aplikace ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť vztah mezi obhájcem a státem je upraven na bázi veřejnoprávní (s nutností použití §151 tr. řádu, zákona o advokacii a advokátního tarifu) a nikoli soukromoprávní. Protože ve sledovaném období nebyla v ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu stanovena lhůta, v níž má být o nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů rozhodnuto, a stejně tak lhůta, v níž musí být přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů zaplacena, nelze na předmětný vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o prodlení s plněním peněžitého závazku včetně jeho ustanovení §563.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Konstatoval, že není-li v trestním řádu a advokátním tarifu stanovena lhůta pro přiznání a vyplacení odměny advokáta, jež nese stát, nelze na daný vztah použít ustanovení občanského zákoníku. Uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, neboť nemohlo dojít k prodlení s peněžitým plněním na straně žalované, které by mělo za následek sankci v podobě úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnil mimo jiné správnost právního závěru odvolacího soudu, že stát se nemohl dostat do prodlení s peněžitým plněním, které by mělo za následek sankci v podobě úroků z prodlení, neboť trestní řád v rozhodné době nestanovil lhůtu, ve které má být nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů uspokojen. Dovolatel vyslovil názor, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem není vztahem ryze veřejnoprávním, nýbrž nese rovněž znaky soukromoprávního charakteru (především vztah mezi obhájcem a obviněným a nárok obhájce na odměnu za svou činnost). Polemizuje s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem není postaven na základě rovnosti stran. Tato zásada (a tím i soukromoprávní prvek) se podle něho musí prosadit, pokud jde o nárok obhájce vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů, neboť obhájce by jinak neměl možnost se svého nároku vůči státu v případě nečinnosti soudu domoci. Podmínkou vymahatelnosti nároku je jeho splatnost a protože se jedná o majetkový vztah mezi fyzickou osobou a státem, je na něho podle dovolatele aplikovatelný občanský zákoník ( §1 odst. 2 obč. zák.). Splatnost odměny obhájce pak lze konstruovat za analogického použití §559 a násl. obč. zák. a v případě prodlení státu se zaplacením odměny přísluší obhájci úrok z prodlení podle předpisů občanského práva. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem, na něhož se nevztahuje povinné zastoupení advokátem, neboť je fyzickou osobou se získaným právnickým vzděláním ( §240 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá proto posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešená právní otázka měla zásadní význam nejen pro meritorní rozhodnutí v projednávané věci, ale že má zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde o posouzení, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat úroky z prodlení z částky přiznané mu rozhodnutím soudu podle §151 odst. 2 a 3 tr. řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu. Jelikož uvedená otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, lze pro její řešení přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Občanský zákoník v ustanovení §517 odst. 2 upravuje institut úroků z prodlení, které mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v §488 obč. zák. se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení ve zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah.
V posuzovaném případě požaduje žalobce, který byl ustanoven obviněnému opatřením soudu (§39 tr. řádu), úroky z prodlení z částky přiznané mu soudem podle §151 tr. řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu v trestním řízení.
Podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění platném před jeho novelou provedenou s účinností ke dni 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. (dále opět jen „tr. řád“), obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 věty první a druhé citovaného ustanovení o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§151 odst. 4 tr. řádu).
Ustanovení §151 tr. řádu se týká nákladů trestního řízení, jež nese stát. Jedná se o náklady nutné k provedení trestního řízení, k nimž náleží, pokud jde o vlastní náklady obviněného, též výdaje vzniklé zvolením obhájce. Tyto náklady hradí obhájci obviněného stát v případech, kdy jde o nutnou obhajobu (jak tomu bylo i v této věci). Obžalovaného, jenž byl pravomocně uznán vinným, pak stíhá povinnost (pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou) nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (§152 odst. 1 písm. b/ tr. řádu).
Rozhoduje-li tedy soud k návrhu obhájce o odměně a náhradě hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 2 a 3 tř. řádu, rozhoduje o nákladech trestního řízení, jež nese stát. Tomu odpovídá rovněž nadpis uvedeného ustanovení „Náklady trestního řízení, jež nese stát“ a jeho systematické zařazení v trestním řádu do části první, hlavy osmé pod marginální rubrikou „Náklady trestního řízení“.
Požaduje-li žalobce úroky z prodlení (sankční úroky) z částky, která mu byla soudem přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů, požaduje úroky z prodlení z nákladů řízení přiznaných mu proti státu podle §151 odst. 2 a 3 tř. řádu. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem, který má oporu v ustanoveních práva procesního a nikoli práva hmotného, a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Ustanovení §151 odst. 2 a 3 tr. řádu je výlučně procesněprávního charakteru a při jeho použití nepřichází v úvahu aplikovat ustanovení §517 odst. 2 obč. zák., jež se týká pouze peněžitých závazkových vztahů založených hmotným právem.
Lze tedy uzavřít, že povinnost platit úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. vzniká toliko v případě prodlení s plněním peněžitého závazku hmotněprávního charakteru. Protože nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu, které možnost požadovat úroky z prodlení nezakotvuje, nemá dovolatel vůči státu právo požadovat vedle přiznaných nákladů řízení též úroky z prodlení.
Dovolací námitky žalobce ohledně splatnosti a vymahatelnosti přiznaných nákladů řízení jsou proto irelevantní a na výše učiněných závěrech nemohou nic změnit; proto se jimi dovolací soud nezabýval.
I když odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) své rozhodnutí ve věci na těchto úvahách nezaložil, je jeho právní závěr, že žalobci nevznikl nárok na úroky z prodlení, ve svém výsledku věcně správný (obstojí). Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně, a vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/, §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel netvrdil a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalované nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu