ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.464.2003.1
sp. zn. 33 Odo 464/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. N., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1/ J. F., 2/ I. K. a 3/ Š. K., o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 179/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2001, č. j. 11 Co 837/2001-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 4. 2001, č. j. 9 C 179/2000-29, byla zamítnuta žaloba, jíž bylo požadováno, aby první žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci 26 % úrok z částky 48.720,- Kč za dobu od 23. 8. 1997 do 23. 8. 2000 ve výši 38.001,60 Kč a 26 % úrok z prodlení z částky 48.720,- Kč za dobu od 24. 8. 2000 do zaplacení, a aby druhý žalovaný a třetí žalovaná byli uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně 26 % úrok z částky 97.440,- Kč za dobu od 23. 8. 1997 do 23. 8. 2000 ve výši 67.233,60 Kč a 26 % úrok z prodlení z částky 97.440,- Kč za dobu od 24. 8. 2000 do zaplacení; zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. října 2001, č. j. 11 Co 837/2001-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 124,- Kč a druhému žalovanému a třetí žalované povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 166,- Kč; ve zbývající části zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že „nesprávně zhodnotil veškeré skutkové okolnosti“, zejména přecenil přípis, jímž se žalovaní domáhali započtení svých pohledávek z titulu nákladů řízení na žalobcem uplatňovanou pohledávku. Rozvádí důvody, jež ho vedly k tomu, že nepřevzal částku, kterou mu žalovaní zaslali, a popisuje další sled událostí nastalých poté, kdy odmítl peníze převzít. Je přesvědčen, že na základě provedeného dokazování bylo možné učinit závěr, že žalovaní nepostupovali podle pravomocného soudního rozhodnutí, nezasílali žalobci částky soudem mu přiznané, ani ho nevyzvali k zaplacení nákladů řízení a neučinili návrh na započtení pohledávky. Protože žalovaní disponovali delší dobu s penězi, které náležely žalobci, byl žalobce finančně značně poškozen, což jej vedlo k podání žaloby na zaplacení úroků z prodlení. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahové konkretizace dovolání se podává, že směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (proti měnícímu výroku by bylo ostatně subjektivně nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce). Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel (slovy dovolatele: „Krajský soud v Ostravě stejně jako Okresní soud v Opavě nesprávně zhodnotil veškeré skutkové okolnosti“). Žalobce jako dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (ohledně učinění projevu směřujícího k započtení pohledávky či zasílání částky přiznané žalobci pravomocným rozsudkem), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci především z hlediska aplikace ustanovení §580 občanského zákoníku.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaní podle obsahu spisu v této fázi řízení nevynaložili žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. září 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu