ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.465.2003.1
sp. zn. 33 Odo 465/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně D. K., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. Ch., a 2) B. Ch., zastoupené, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 57/2000, o dovolání žalované B. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2002 č.j. 20 Co 208/2002-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č.j. 9 C 57/2000-157, uznal žalované povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 300 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 20 Co 208/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná B. Ch. dovolání, v němž namítá, že bylo kráceno její právo na spravedlivý proces tím, že soud „svůj výrok opíral o svědectví z druhé ruky“, aniž v rámci provádění důkazů zajistil jediný přímý důkaz, který by potvrzoval nebo vyvracel žalobu. Dovolatelka je přesvědčena o nerovnosti postavení stran sporu z hlediska možnosti provádět důkazy i o tom, že žalobkyně v řízení neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že žalovaný J. Ch. „předmětný závazek neuhradil“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že právě již s přihlédnutím k použitému dovolacímu důvodu, který nelze po skončení lhůty k dovolání měnit (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.), nebylo v posuzovaném případě nutné postupovat obdobně podle §104 odst. 2 o. s. ř. (tj. vést dovolatelku ke splnění podmínky povinného zastoupení advokátem, jak nadbytečně učinil soud prvního stupně), neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu