ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.49.2004.1
sp. zn. 33 Odo 49/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobců 1) J. P., a 2) M. P., zastoupených, advokátkou, proti žalované M. Z., zastoupené, advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 10/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2003 č. j. 56 Co 242/2003-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované vrácení daru, tedy nemovitostí specifikovaných v žalobě, s tvrzením, že se k nim žalovaná chová v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. září 2002, č.j. 9 C 10/2002-75, žalobu na vrácení daru zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci, kteří darovali nemovitosti dne 19. 8. 1998 žalované (své dceři), neprokázali svá tvrzení, že by se obdarovaná vůči nim chovala v hrubém rozporu s dobrými mravy, zejména že by jim svévolně vyklidila byt a spálila jejich majetek, jak žalobci tvrdili.Dále pak konstatoval, že žalovaná není ve sporu ani pasivně legitimována, neboť darovací smlouvou ze dne 11. 9. 2001, s účinky vkladu ke dni 12. 9. 2001, převedla předmětné nemovitosti do vlastnictví své sestry L. Ř.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 56 Co 242/2003-95, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, neboť ve skutečnosti obdarovaná hrubě porušila dobré mravy tím, že proti vůli žalobců vyklidila prostory jimi užívané a spálila jejich majetek. K témuž závěru by musely dospět soudy obou stupňů, pokud by správně zhodnotily provedené důkazy. Požadují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě dovolatelé nezpochybňují právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně, založil i on své rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Podrobně pak rozvádějí, jaké skutečnosti měly být správně zjištěny. Uplatňují tedy dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K případné vadě spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Protože dovolateli uplatněný dovolací důvod není sto – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšná žalovaná se jejich náhrady výslovně vzdala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23.února 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu