ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.539.2004.1
sp. zn. 33 Odo 539/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 40.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 176/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 13. prosince 2002, č. j. 35 Co 616/2002-102, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 17. ledna 2000, č. j. 11 C 176/99-49, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala slevu z kupní ceny ojetého osobního automobilu, který žalovaný prodal prostřednictvím autobazaru V. K., s nímž uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok posoudil podle §597 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) jako právo z odpovědnosti za vady předmětu koupě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně ze skutečností, jež byly z provedených důkazů zjištěny, neučinil příslušné právní závěry. Protože ze skutkových zjištění lze dovodit, že žalovaný uzavřel s majitelem autobazaru V. K. smlouvu o obstarání prodeje osobního automobilu ve smyslu §737 obč. zák., uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se především zaměřil na posouzení otázky věcné pasivní legitimace žalovaného (§741 odst. 1 obč. zák.).
Žalobkyně (prostřednictvím právního zástupce Mgr. P. N., který ji v tu dobu zastupoval) podáním ze dne 30. dubna 2001 navrhla, aby soud připustil přistoupení V. K., bytem J., V. 27 (majitele autobazaru) jako dalšího účastníka řízení na straně žalované. Procesní návrh odůvodnila s odkazem na právní závěr vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62. Při jednání soudu dne 30. 5. 2001 byl tento návrh doplněn tak, že žalobkyně respektuje právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení, že projednávaná věc se týká smlouvy o obstarání prodeje věci, v níž je pasivně legitimován majitel autobazaru V. K., a že u dosavadního žalovaného M. J. je dán nedostatek věcné legitimace. Proto poté, kdy bude předneseno jeho vyjádření k věci, vezme žalobkyně proti němu žalobu zpět.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. května 2001, č. j. 11 C 176/99-84, rozhodl, že přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného, a to V. K., bytem V. 27, J., se nepřipouští. Dovodil, že nedostatek věcné legitimace lze odstranit jen pomocí institutu záměny účastníků řízení (§92 odst. 2 o. s. ř.), u něhož se vyžaduje souhlas žalovaného. Návrh na připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, k němuž není třeba souhlasu žalovaného, posoudil s přihlédnutím k záměru žalobkyně vzít žalobu proti žalovanému M. J. zpět jako nepřípustné obcházení institutu záměny účastníků.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 13. prosince 2002, č. j. 35 Co 616/2002-102, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zřejmé, že dosavadní žalovaný M. J. není v dané věci pasivně legitimován a že na tuto situaci pamatuje procesní institut záměny účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. Ve shodě se soudem prvního stupně pokládá za zřejmé, že žalobkyně má úmysl v řízení pokračovat pouze proti V. K., když její zástupce dne 30. 5. 2001 soudu sdělil, že míní proti původnímu žalovanému M. J. vzít žalobu zpět. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně podáním návrhu na přistoupení V. K. do řízení za současného zpětvzetí žaloby proti původnímu žalovanému sleduje obsahově realizovat záměnu účastníků s vyloučením nutného souhlasu žalovaného. Soudu prvního stupně přisvědčil, že se jedná o nepřípustné obcházení zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že ačkoliv ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení ze dne 27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62, shledal, že dosavadní žalovaný M. J. není zřejmě pasivně legitimován, nebylo dále u soudu prvního stupně ohledně této otázky provedeno další dokazování. Proto z procesní opatrnosti navrhla připuštění přistoupení dalšího účastníka, namísto jeho záměny. Otázka pasivní legitimace měla být definitivně vyřešena právě v řízení před soudem prvního stupně. Dovolacímu soudu navrhla usnesení soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze - s výjimkou některých vad řízení – přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila - podle obsahu dovolání - jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový omyl se jedná, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle §92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
V tzv. řízení sporném se vymezení účastníků řízení zakládá procesním způsobem - o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobce tím, koho v žalobě za účastníka označí. Skutečnost, zda takto vymezení účastníci jsou skutečně nositeli tvrzených práv a povinností vyplývajících z hmotněprávních vztahů, je otázkou tzv. věcné legitimace. Nedostatek věcné legitimace znamená, že někdo, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem hmotného oprávnění, nebo o kom žalobce tvrdí, že je nositelem hmotněprávní povinnosti, není nositelem hmotného oprávnění (hmotněprávní povinnosti), o které v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. V případě nedostatku věcné legitimace soud není oprávněn zasahovat do vymezeného okruhu účastníků, nemůže řízení pro nedostatek jeho podmínky zastavit, nýbrž žalobu zamítne. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení §92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka - §92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků - §92 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu, který o návrhu podle §92 o. s. ř. rozhodne.
Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně zamítl žalobu rozsudkem ze dne 17. ledna 2000, č. j. 11 C 176/99-49. Žalobou uplatněný nárok přitom posoudil podle §597 a násl. obč. zák. jako právo z odpovědnosti za vady předmětu koupě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62, citované rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s vysloveným závazným právním názorem, že věc je třeba posoudit podle ustanovení §737 až §741 odst. 1 obč. zák., upravujících práva a povinnosti účastníků smlouvy o obstarání prodeje věci s tím, že v prvé řadě je nutné věnovat pozornost otázce věcné pasivní legitimace žalovaného.
Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný M. J. již od zahájení řízení nebyl věcně pasivně legitimován (nebyl nositelem hmotněprávní povinnosti, o niž v řízení jde). Nápravu této situace lze řešit jen za pomoci jeho záměny, tedy postupem podle §92 odst. 2 o. s. ř. , a je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další žalovaný, a pak vezme zpět žalobu proti původnímu žalovanému. Tím by se totiž eliminovala nutnost souhlasu původně žalovaného s navrhovanou záměnou. Navrhla-li žalobkyně (s cílem napravit nedostatek věcné pasivní legitimace) podáním ze dne 30. dubna 2001 připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalované a následně vyjádřila výslovně úmysl vzít žalobu proti původnímu žalovanému zpět (viz výslovné vyjádření zástupce žalobkyně do protokolu o jednání soudu ze dne 30. 5. 2001 na č.l. 80 spisu), postupovala nepřípustným způsobem. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného nelze tudíž nic vytknout. Odvolací soud použil správný právní předpis, správně jej vyložil a správně aplikoval na danou procesní situaci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod R 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu