ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.592.2004.1
sp. zn. 33 Odo 592/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. R. L., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 46/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 24 Co 461/2003-77, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 24 Co 461/2003-77, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 46/2002-51, v části týkající se 8% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2001 do 11. 4. 2002 a v části týkající se 1,5% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 24 Co 461/2003-77, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 46/2002-51, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 46/2002-51, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. května 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že pokud 17. 8. 1992 Josef Rokos zaplatil žalované 250.000,- Kč, nešlo o jeho plnění z titulu smlouvy o budoucí smlouvě, kterou uzavřel se žalovanou a jejími sourozenci a která byla později shledána neplatnou, nýbrž – na základě vzájemné dohody – o plnění za M. V. na úhradu jejího dluhu vůči žalované vzniklého úplatným postoupením restitučních nároků. J. R. tedy neměl vůči žalované žádnou pohledávku z titulu neplatné smlouvy o budoucí smlouvě, a tak ji nemohl platně postoupit žalobci, který ji sice nyní žalobou uplatňuje, ale není v tomto sporu aktivně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č. j. 24 Co 461/2003-77, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v části, týkající se 8% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2001 do 11. 4. 2002 a v části, týkající se 1,5% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení“, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že J. R. zaplatil žalované částku 250.000,- Kč za M. V. Podle něj J. R. plnil žalované z neplatné smlouvy o budoucí smlouvě kupní a měl proto vůči ní pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou platně postoupil žalobci. Ten se tedy důvodně domáhá zaplacení žalované částky. K částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení došlo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná dovoláním. Podrobně popsala okolnosti uzavření smlouvy o budoucí smlouvě a následná jednání s J. R. a M. V. a zdůraznila, že částka, kterou od J. R. obdržela, byla skutečně jeho plněním za M. V. Kromě toho namítla, že i ona již J. R. ze smlouvy o budoucí smlouvě plnila, ovšem on jí toto plnění nevrátil ani neprokázal, že je připraven tak učinit, a tak nárok na vrácení jeho plnění z neplatné smlouvy dosud není splatný. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalované bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Podle tohoto ustanovení by tedy bylo objektivně přípustné dovolání proti výroku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I. napadeného rozsudku). Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2, pod č. C 154. Tento závěr platí nejen v případě dovolání objektivně přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ či při zkoumání odlišnosti nového rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího, tedy u dovolání, jehož objektivní přípustnost by byla dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003, uveřejněný v Souboru, sešitu 27, pod č. C 2235), ale i v případě jakéhokoli objektivně přípustného dovolání. V dané věci neutrpěla žalovaná tím, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se části příslušenství uplatněné pohledávky zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, žádnou újmu, která by mohla být odstraněna, kdyby jejímu dovolání bylo vyhověno, a tak není k podání dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu subjektivně oprávněna. Proto pokud její dovolání směřovalo proti tomuto výroku, bylo podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) OSŘ odmítnuto.
Přípustnost dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud ČR tedy přezkoumal napadený rozsudek pouze v tomto výroku (§242 odst. 1 a 3 OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodů uváděných žalovanou.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V rozsudku ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 61, dovolací soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ v současném znění], tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že mezi J. R. a M. V. došlo k dohodě, že J. R. zaplatí za M. V. její dluh vůči žalované ve výši 250.000,- Kč, jehož právním důvodem bylo úplatné postoupení restitučních nároků. K tomuto závěru dospěl, jak je v odůvodnění jeho rozsudku výslovně uvedeno, „ze svědeckých výpovědí V. a R., jakož i výpisu z účtu R. ze 17. srpna 1992“. Odvolací soud, aniž tyto důkazy při jednání dne 11. prosince 2003, zopakoval, vyšel z jiných skutkových zjištění, když uvedl, že shledává nesprávnými „skutkové závěry soudu prvního stupně v tom, že ze svědeckých výpovědí M. V. a J. R., jakož i výpisu z bankovního účtu J. R. ze dne 17. 8. 1992, vyplývá, že mezi M. V. a J. R. došlo po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. 5. 1992 k dohodě o tom, že J. R. zaplatí V. B. částku 250.000,- Kč za M. V. a nikoliv sám za sebe tak, jak mu to vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. 5. 1992. Ve své svědecké výpovědi M. V. neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno obsah této ústně uzavřené smlouvy dovodit, a J. R. sám existenci této dohody ve své svědecké výpovědi vyloučil. Výpis z účtu osvědčuje pouze tu skutečnost, že J. R. plnil ze svého účtu na účet žalované částku 250.000,- Kč a kdy“. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi svědků, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (srov. blíže rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikovaný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K té, jak už bylo uvedeno, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna, a tak Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ přezkoumávaný výrok (a spolu s ním i akcesorický výrok o nákladech řízení) zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. září 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu