ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.595.2004.1
sp. zn. 33 Odo 595/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně H. D., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému J. E., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 18.425,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 146/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č. j. 29 Co 152/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č. j. 43 C 146/2002-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 20.000,- Kč se zde specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 24. 6. 1999 uzavřeli dohodu, podle níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni za věci převedené do jeho vlastnictví částku 40.000,- Kč, a to v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč, a že žalovaný dosud žalobkyni dluží částku 20.000,- Kč. Obranu žalovaného spočívající ve vznesené námitce započtení částek, které měla žalobkyně žalovanému dlužit, přitom neuznal.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 29 Co 152/2003-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.575,- Kč s příslušenstvím zamítl, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18.425,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výroku specifikovanými. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry, vyjma závěru ohledně započitatelnosti částky 1.575,- Kč, jež byla žalovanému přiznána na náhradě soudních nákladů usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. září 2001, sp. zn. 14 P 129/2000, které nabylo právní moci dne 5. září 2001. Jelikož uvedené usnesení nabylo právní moci a bylo vykonatelné již v době, kdy dluh žalovaného vůči žalobkyni existoval, a žalovaný učinil právní úkon k vzájemnému započtení pohledávek, došlo k jejich započtení a vzájemnému zániku v rozsahu částky 1.575,- Kč (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění).
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.425,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání kritizuje zejména postup odvolacího soudu, který mu znemožnil prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky započtení jednotlivých pohledávek. Řízení je proto zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a dále ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V posuzovaném případě dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě do částky 18.425,- Kč s příslušenstvím. Protože v dovoláním dotčeném výroku napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vzhledem k §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř vyloučena. Přípustnost dovolání pak nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích, v němž odvolací soud mylně uvedl, že lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 140/2002, ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné pod R 73/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyně podle obsahu spisu v této fázi řízení nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu