ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.633.2003.1
sp. zn. 33 Odo 633/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému A. N., zastoupenému, advokátkou, o vydání věci oproti zaplacení částky 180.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2003, č. j. 26 Co 12/2003-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. 9 C 76/2002-31, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobci blíže specifikovanou stavebnici montovaného dřevěného domku MULTI 160 včetně projektové dokumentace oproti zaplacení částky 180.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral uplatněný nárok o tvrzení, že jako prodávající odstoupil od kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky ohledně shora uvedené stavebnice dřevěného domku, když žalovaný jako kupující nezaplatil kupní cenu ani v dodatečně poskytnuté lhůtě (§517 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). Žalovaný v rámci své obrany namítl mimo jiné promlčení nároku žalobce na odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zmíněná smlouva byla uzavřena 27. 4. 1998 a kupní cena v ní byla sjednána částkou 230.000,- Kč. Při podpisu smlouvy bylo zaplaceno 180.000,- Kč, zbývajících 50.000,- Kč mělo být zaplaceno nejpozději do tří měsíců ode dne podpisu. Žalobce vyzval žalovaného dopisem z 6. 12. 2001, aby částku 50.000,- Kč zaplatil nejpozději do 31. 12. 2001, a vyrozuměl ho, že nestane-li se tak, odstoupí od kupní smlouvy. Dopisem ze 7. 2. 2002 pak žalobce od smlouvy odstoupil s tím, že ani v dodatečně stanovené lhůtě do 31. 12. 2001 nebyla celá kupní cena zaplacena. Žalovaný nepopíral, že dopisy žalobce obdržel. Soud prvního stupně dovodil, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje ve tříleté promlčecí době podle §101 ObčZ. Při úvahách, která skutečnost je podstatná pro počátek běhu promlčecí doby, pak považoval za rozhodující, že prvotním předpokladem pro odstoupení věřitele od smlouvy podle §517 odst. 1 ObčZ je prodlení dlužníka se splněním povinnosti ze závazkového vztahu. Až od tohoto prodlení se odvíjejí další jednostranné právní úkony věřitele, a to výzva ke splnění povinnosti v dodatečné přiměřené lhůtě, která je současně dlužníku poskytnuta, a v případě nesplnění povinnosti v této dodatečné lhůtě vlastní odstoupení od smlouvy. Podle názoru soudu prvního stupně musí být všechny tyto úkony učiněny před uplynutím promlčecí doby, která počíná běžet od okamžiku prodlení dlužníka. V daném případě se žalovaný ocitl v prodlení s doplacením kupní ceny 28. 7. 1998 a žalobce byl tedy oprávněn – s ohledem na námitku promlčení – odstoupit od smlouvy jen do 28. 7. 2001. Jelikož tak neučinil, nelze mu přiznat nárok z titulu vzájemného vrácení plnění ze smlouvy, která měla „zaniknout“ právě v důsledku odstoupení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. února 2003, č. j. 26 Co 12/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že promlčecí doba začala běžet až od marného uplynutí dodatečně poskytnuté přiměřené lhůty k plnění bez ohledu na to, kdy byla tato lhůta poskytnuta, neboť takovéto řešení by znamenalo, že by se počátek běhu promlčecí doby u práva odstoupit od smlouvy posouval v rozporu s účelem promlčení třeba až do daleké budoucnosti a toto právo by bylo prakticky nepromlčitelné. Zaujal názor, že pokud byl žalovaný od 28. 7. 1998 v prodlení se zaplacením zbytku kupní ceny, mohl mu žalobce – z objektivního hlediska – již tento den poskytnout dodatečnou lhůtu k plnění. Přiměřenou lhůtou by z blíže rozvedených důvodů byla lhůta třídenní, která by končila 31. 7. 1998, a od 1. 8. 1998 by žalobci vzniklo právo odstoupit od smlouvy, které by se promlčelo 1. 8. 2001. K promlčení tohoto práva by ostatně došlo i za situace, kdy by přiměřenou lhůtou byla lhůta 25 dnů, kterou žalobce žalovanému (od 6. do 31. 12. 2001) fakticky poskytl. V každém případě byla námitka promlčení vznesena důvodně a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) – ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a v němž namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stejně jako v předchozím průběhu řízení poukázal na to, že promlčením dluh nezaniká a jemu proto nemůže být upíráno právo vyzvat dlužníka ke splnění promlčeného dluhu. Podle jeho názoru okamžik prodlení dlužníka není rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby ve vztahu k právu odstoupit od smlouvy, jelikož toto právo vzniká až po marném uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty. Promlčecí doba běží až ode dne, kdy byl dlužník vyzván ke splnění dluhu a kdy mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta, a z tohoto pohledu je jeho odstoupení od smlouvy včasné. Žalobce dále s podrobným odůvodněním vyslovil přesvědčení, že na běh promlčecí doby dopadá §102 ObčZ, a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání žalobce přípustné. Jelikož právní otázka, která je v něm otevřena dovolacímu přezkumu, tedy jakým způsobem se stanoví počátek běhu promlčecí doby, pokud jde o právo věřitele odstoupit od smlouvy podle §517 odst. 1 ObčZ, je otázkou, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§237 odst. 3 OSŘ), je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podmínky dovolacího řízení stanovené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ jsou splněny, a tak Nejvyšší soud ČR přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Dovolatel netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci, jak jej žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Podle §100 odst. 1 ObčZ se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 téhož ustanovení se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (další výjimky z této zásady obsahuje §100 odst. 2 věta druhá a třetí a odst. 3 ObčZ). Podle §101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jak již bylo shora uvedeno, posoudily soudy obou stupňů věc právě podle citovaných ustanovení, která na ni bezesporu dopadají, a tak nejde o případ aplikace nesprávného právního předpisu.
Dovolatel ostatně právní závěr soudů obou stupňů, že právo věřitele odstoupit od smlouvy, zakotvené v §517 odst. 1 ObčZ, je právem majetkovým, které se promlčuje v tříleté promlčecí době podle §101 ObčZ, nezpochybnil. Tento závěr je navíc v rozhodovací praxi soudů přijímán zcela jednoznačně. Namítne-li tedy dlužník důvodně promlčení tohoto práva věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu nenastanou. V tomto řízení zůstává jediným sporným momentem otázka, kdy tříletá promlčecí doba počíná běžet, tedy vlastně kdy mohlo být právo na odstoupení od smlouvy vykonáno poprvé.
Soud prvního stupně správně poukázal na to, že k tomu, aby v důsledku prodlení dlužníka mohl věřitel postupem podle §517 odst. 1 ObčZ odstoupit od smlouvy, musí vůči dlužníkovi učinit dva jednostranné právní úkony, a to poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění závazku a následně samotné odstoupení od smlouvy v případě, že ani v této lhůtě nebude závazek splněn. Není vyloučeno ani to, aby věřitel již při poskytnutí dodatečné lhůty prohlásil, že v případě jejího nedodržení od smlouvy odstupuje; v takovém případě není třeba dalšího projevu vůle a k odstoupení od smlouvy dochází marným uplynutím stanovené lhůty. V každém případě je ale vznik práva na odstoupení od smlouvy podmíněn nejen zcela samozřejmým předpokladem prodlení dlužníka, ale též využitím práva věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku. I toto právo je právem majetkové povahy, které je třeba stanoveným způsobem uplatnit v promlčecí době stanovené v §101 ObčZ. Je-li toto právo uplatněno u dlužníka včas a dodatečně poskytnutá lhůta k plnění marně uplyne, vzniká tímto okamžikem věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se rovněž promlčuje ve lhůtě uvedené v §101 ObčZ počítané ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé, čili ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty. Stejné důsledky má uplatnění práva na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty po uplynutí tříleté promlčecí doby za situace, kdy není promlčení namítáno. Poskytne-li ovšem věřitel dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti až po uplynutí lhůty tří let ode dne, kdy tak mohl poprvé oprávněně učinit, t. j. od prvního dne prodlení dlužníka, a namítne-li dlužník promlčení tohoto práva, účinky, které zákon s tímto úkonem spojuje, vůči němu nenastávají a věřiteli tudíž nemůže vzniknout právo odstoupit od smlouvy poté, co dodatečně poskytnutá lhůta marně uplyne.
V daném případě není pochyb o tom, že žalobce poskytl žalovanému dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku po uplynutí tří let ode dne, kdy tak mohl poprvé učinit, t. j. od 28. 7. 1998, neboť se tak stalo až dopisem ze 6. 12. 2001. Žalovaný již ve svém vyjádření k žalobě z 23. 5. 2002 vznesl námitku promlčení s tím, že „od lhůty k doplacení kupní ceny stanovené v kupní smlouvě ze dne 27. 4. 1998 uplynuly do první výzvy žalobce … více než 3 roky“, a je tudíž zřejmé, že jeho námitka promlčení se vztahuje i na uplatnění práva na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění. Za této situace odvolací soud rozhodl věcně správně, když považoval uplatněný nárok za promlčený a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť jeho výklad ustanovení §101 ObčZ ve spojení s §517 odst. 1 ObčZ není zcela přesný. Ani z hlediska interpretace použitého právního předpisu, ani z pohledu správnosti právních závěrů, které odvolací soud vyvodil ze skutkových zjištění, tedy není dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.
K námitce žalobce, že počátek běhu promlčecí doby je třeba posuzovat podle §102 ObčZ, postačí uvést, že toto ustanovení se týká pouze práv, u nichž zákon předepisuje, aby byla nejprve jednostranným právním úkonem uplatněna u fyzické nebo právnické osoby (srov. např. §436 ObčZ, §504 ObčZ, §763 odst. 3 ObčZ apod.). V tomto případě ovšem o takovouto situaci nejde, neboť zatímco uplatnění již dříve vzniklého práva u fyzické či právnické osoby brání jeho zániku (prekluzi) a současně zakládá možnost uplatnit je u soudu, jsou právo na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění a právo na odstoupení od smlouvy dvě rozdílná oprávnění, přičemž vznik druhého z nich je podmíněn realizací prvého. Ustanovení §102 ObčZ tedy na tuto věc nemůže dopadat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. prosince 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu