ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.64.2004.1
sp. zn. 33 Odo 64/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému P. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 213 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 366/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 12 Co 193-2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 213 000 Kč s příslušenstvím; částku 183 000 Kč přitom požadoval z titulu ručení za závazek z půjčky uzavřené mezi žalovaným a M. R., zbylých 30 000 Kč žádal z titulu půjčky, kterou poskytl žalovanému a ten ji nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. května 2002, č.j. 6 C 366/2001-46, žalobu na zaplacení částky 213 000 Kč s 8% úroky z prodlení od 1.10.2001 zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.Vzal za prokázané, že žalobce žalovanému částku 640 000 Kč půjčil a žalovaný tuto půjčku žalobci vrátil. Existenci jiných pohledávek vůči žalovanému, ať již z titulu půjčky, či ručení za jeho závazek, žalobce neprokázal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 12 Co 193/2003-68, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil, částečně změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými. Žalobcem navržený listinný důkaz v podobě přepisu magnetofonových záznamů telefonických hovorů odvolací soud neprovedl, neboť jej hodnotil jako důkaz, z něhož nelze pro neověřenou autentičnost věrohodně čerpat poznatky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, přičemž tímto postupem mohlo být porušeno právo žalobce na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy obou stupňů totiž neprovedly důkaz magnetofonovým záznamem telefonního hovoru mezi ním a žalovaným. Žalobce je přesvědčen, že tímto důkazem by byl schopen uplatněný nárok prokázat. Požaduje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně, založil i on své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když neprovedl žalobcem navržený důkaz v podobě magnetofonového záznamu telefonního rozhovoru mezi žalobcem a žalovaným, jímž byl žalobce sto prokázat pravdivost své verze skutku (§120 odst. 1 o. s. ř.). Touto výtkou uplatnil dovolatel dovolací důvodu uvedený v ustanovení §241a odst. 2, písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výtky nemohl dovolací soud přezkoumat, protože k případným vadám řízení může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; dovolatelem uplatněný dovolací důvod není sto – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
Nad rámec rozhodnutí sluší se k výtce dovolatele připomenout, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možný jen v případech a způsobem stanoveným zákonem, tedy zákonem č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen bez vědomí hovořících osob, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, je proto nepřípustným důkazem (shodně viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 39/99, č. sešitu 7/99).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu