ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.655.2002.1
sp. zn. 33 Odo 655/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce L. T. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení 1,681.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 16 C 31/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 18 Co 491/2000-135 ze dne 5. ledna 2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 7 575 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhala zaplacení 1,681 000 Kč z titulu plnění z pojistné smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.prosince 1998 č.j. 16 C 31/96-55 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 1,681.000,- Kč s 17 % úrokem z prodlení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 153/99-76 ze dne 28. května 1999 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro nedostatečná skutková zjištění a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 24. května 2000 č.j. 16 C 31/96-111 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 1,519.190 Kč se 17 % úrokem z prodlení počínaje dnem 15. 7. 1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku, tedy do částky 161 810 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako vlastník osobního automobilu zn. BMW, SPZ … uzavřel se žalovanou dne 8. 2. 1993 pojistnou smlouvu č. … o havarijním pojištění uvedeného motorového vozidla; součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky, schválené Ministerstvem financí ČR dne 23. 9. 1992. Dne 24. 11. 1993 zaparkoval žalobce svůj osobní automobil na hlídaném parkovišti v P. – R., které je provozováno Č., a odcestoval do K. Po návratu do P. dne 2.12.1993 pak zjistil ztrátu automobilu, a tuto skutečnost oznámil strážci parkoviště. Protože neumí česky, komunikoval německy, anglicky a švédsky, se strážcem parkoviště však nebylo možné se dorozumět. Následující den za asistence JUDr. J. V. navštívil žalobce policii a žalovanou pojišťovnu, kde osobně hovořil s pracovníkem K., s nímž již v minulosti v jiné své záležitosti jednal. Písemně byla škodná událost oznámena žalované 24. 3. 1994. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má právo na plnění z pojistné smlouvy uzavřené s žalovaným dne 8.2.1993, jež mu vzniklo v důsledku odcizení vozu, neboť s tím je spojen vznik povinnosti pojistitele (§797 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“). Dále dovodil, že žalobce splnil podmínku stanovenou v čl. 6 odst. 1 písm. l) Všeobecných pojistných podmínek, podle nichž byl povinen zabezpečit vůči jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí nebo jiné obdobné právo – zejména podat reklamaci, je-li k tomu pojištěný v důsledku pojistné události oprávněn. Tuto povinnost splnil tím, že ztrátu vozidla oznámil příslušnému pracovníku (hlídači) parkoviště. Protože však žalobce porušil článek 6 odst. 1 bod h/ Všeobecných pojistných podmínek, podle něhož měl povinnost oznámit pojistiteli zjištění pojistné události písemně bez zbytečného odkladu, a pojistnou událost oznámil žalované písemně až 24. 3. 1995, přikročil soud prvního stupně ke krácení pojistného plnění ve výši 10 % z ceny plnění.
Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2001 č.j. 18 C 491/2000-135 výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě co do částky 1,519.190 Kč se 16 % úrokem z prodlení od 15. 4. 1994 do zaplacení vyhověno, potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žaloba co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 1 % z částky 1,519.190 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení se zamítá. Současně rozhodl odvolací soud o nákladech řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Ztotožniv se skutkovými soudu prvního stupně stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce splnil podmínky článku 6 odst. 1 písm. l) Všeobecných pojistných podmínek, podle nichž měl zabezpečit vůči jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí. Konstatoval, že tímto zabezpečením je v daném případě třeba rozumět uplatnění tohoto práva podle §436 ObčZ a že postačilo, že žalobce oznámil ztrátu svého vozidla zaparkovaného na hlídaném parkovišti hlídači tohoto parkoviště. Podle ustálené judikatury k uplatnění práva na náhradu škody na odložených věcech totiž postačí, je-li tento nárok uplatněn například u vedoucího provozovny nebo u pracovníka této provozovny, pokud ten, kdo nárok uplatňuje, nemohl vědět, že k přijetí uplatnění závazkového nároku byl organizací určen někdo jiný. K tíži žalobce nelze přičítat, že ztrátu vozidla oznámil anglicky a německy, neboť bylo na správci parkoviště mezinárodního letiště zajistit, aby zaměstnanec parkoviště byl přiměřeně jazykově vybaven, a v případě, že tak neučinil, měl zákazníky informovat, kde mají možnost se s příslušnou jazykově vybavenou osobou kontaktovat. Rovněž snížení pojistného plnění o 10 % pro včasné neoznámení pojistné události žalované, považuje odvolací soud za odpovídající závažnosti porušení povinností na straně žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a požaduje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. S odkazem na dovolací důvody obsažené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., namítá, že zabezpečení vůči jinému práva na náhradu škody (článek 6 odst. 1 písm. l/ Všeobecných pojistných podmínek) nelze ztotožňovat s uplatněním tohoto práva podle §436 ObčZ. V daném případě nedošlo k odložení věci podle §436 ObčZ, ale o úschovu vozidla na hlídaném parkovišti (tedy úschovu věci podle §747 ObčZ). Z těchto důvodů také považuje za nepřiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší otázku uplatnění práva na náhradu škody na odložených věcech (konkrétně za ztrátu kabátu v pohostinské provozovně). Pod pojmem „zabezpečení vůči jinému práva na náhradu škody“ nelze chápat formální uplatnění práva, ale musí být učiněna taková opatření, aby bylo možno se daného práva domoci, zejména by mělo dojít k důkaznímu zajištění možností právo uplatnit v občanském soudním řízení, což je smyslem článku 6 odst. 1 písm. l) Všeobecných pojistných podmínek. Nesprávným shledává dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobce oznámil správci parkoviště odcizení svého motorového vozidla. Připomíná, že sám žalobce ve svém podání z 17. 1. 1998 připouští, že to není schopen prokázat.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako bezdůvodné odmítl. Má za to, že otázka „zabezpečení práva na náhradu škody“ již judikaturou byla vyřešena, a to v rozhodnutí R 8/85, z něhož odvolací soud správně vycházel. Ve věci není důležitá otázka právní kvalifikace poskytnuté služby, nýbrž odpovědnost za škodu, a z ní vyplývající způsob uplatnění náhrady škody. Protože soudy obou stupňů správně použily příslušné právní předpisy a rovněž je správně vyložily, nejedná se v dané věci o rozhodnutí po právní stránce zásadně významné.
Podle ustanovení části 12 hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Tak je tomu v posuzovaném případě, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 24. 5. 2000.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde-li o případ vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti – a takové vady z obsahu spisu nevyplývají, ani nejsou dovolatelkou namítány – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jak je tomu v posuzovaném případě, je dovolání přípustné pouze ve třech případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §328 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovoláním, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O první dva případy přípustnosti dovolání v projednávané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však tento soud nerozhodl odlišně od svého předchozího rozhodnutí (oběma rozsudky soud prvního stupně žalobě vyhověl).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy – vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. – již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Z uvedeného výkladu vyplývá, že dovolací soud nemohl poměřovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu námitek dovolatelky zpochybňujících správnost zjištění, že žalobce oznámil odcizení vozidla správci parkoviště. Ze skutkového závěru odvolacího soudu, že ztrátu vozidla zaparkovaného na hlídaném parkovišti žalobce oznámil hlídači tohoto parkoviště, je nutné vycházet.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního významu zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování vyšších soudů (odvolacího či dovolacího) dosud nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil (tyto soudy ji řeší rozdílně tak, že nelze hovořit o ustálené judikatuře). Naopak za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní judikaturou.
V daném případě dovolatelka nezpochybňuje právo žalobce na plnění z pojistné smlouvy (o havarijním pojištění motorového vozidla žalobce) vyplývající z ustanovení §797 odst. 2 ObčZ, podle nějž má pojištěný právo na plnění, nastala–li skutečnost, s níž je spojen vznik povinnosti pojistitele (takovouto skutečností je v dané věci odcizení automobilu zaparkovaného žalobcem na hlídaném parkovišti před letištní halou v P. – R., které bylo zjištěno dne 3. 12. 1933). Domnívá se však, že jí přísluší právo odmítnout plnění, neboť žalobce porušil Všeobecné smluvní podmínky (součást pojistné smlouvy), resp. povinnost vyplývající pro něho z článku 6 odst. 1 písm. l) těchto podmínek, když jako pojištěný nezabezpečil vůči žalované právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí nebo jiné obdobné právo, zejména podat reklamaci, přestože k tomu byl v důsledku pojistné události oprávněn.
Významným z hlediska posouzení práva žalované jako pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy je výklad právního pojmu „zabezpečení (vůči jinému) práva na náhradu škody (způsobené pojistnou událostí)“ užitého v článku 6 odst. 1 písm. l) Všeobecných smluvních podmínek. Protože dovolatelka použitý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. obsahově vymezila tak, že nesouhlasí s odvolacím soudem provedenou interpretací tohoto pojmu, resp. se závěrem, že jím je třeba rozumět dodržení postupu (uplatnění práva) podle ustanovení §436 ObčZ, je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě s posouzením výše uvedené právní otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu.
Přestože dovolacímu soudu není známo, že by otázka „zabezpečení práva na náhradu škody“ byla v jeho judikatuře řešena obsahově, tedy pokud jde o posouzení, jaké povinnosti ze závazku zabezpečit právo na náhradu škody pro pojištěného (zde žalobce) vyplývají, dospěl k závěru, že její řešení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Zmíněné otázce totiž nelze přiřadit významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. K takovému závěru vedou dovolací soud dva důvody. Především nelze přehlížet skutečnost, že právní povinnost pojištěnce zabezpečit právo pojišťovny na náhradu škody nebyla založena zákonem, ale smlouvou účastníků; právní otázka se proto týká jen konkrétní smlouvy, popř. dalších smluv, jejichž součástí jsou konkrétní všeobecné pojistné podmínky. Ty se však průběžně mění. Podstatnějším však je, že výklad pojmu zabezpečení práva na náhradu škody se podává již z textu smlouvy účastníků (je zjevný a zřejmý již z gramatického vymezení ve smlouvě). Článek 6 odst.1 písm. l) Všeobecných pojistných podmínek totiž v souvislosti se „zabezpečením“ (práva na náhradu škody) výslovně zmiňuje reklamaci (uplatnění práva), jejíž součástí musí být vždy i oznámení o škodné (pojistné) události.
V posuzovaném případě žalobce dočasně odstavil (zaparkoval) své vozidlo na uzavřeném parkovišti, které bylo konkrétním subjektem provozováno; uplatnění jeho práva na náhradu škody tak upravuje ustanovení §436 ObčZ, podle něhož právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu, přičemž zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději do patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dověděl. Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech (jako jeden z případů odpovědnosti objektivní) upravují ustanovení §§433 až 437 ObčZ. Ustanovení §436 ObčZ lze vztáhnout jak k ustanovení §433 ObčZ, které upravuje odpovědnost provozovatelů poskytujících ubytovací služby za škodu na vnesených věcech, tak současně i k ustanovení §435 ObčZ, podle něhož stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství; za jiné podniky podobného druhu jako garáže je nutno považovat rovněž hlídaná parkoviště. Odpovědnost podle ustanovení §435 ObčZ tedy mají ti provozovatelé, kteří zajišťují dočasné odstavení vozidla. Provozovatelé pak nesou odpovědnost za škodu po dobu tohoto dočasného odstavení. Z ustanovení §436 ObčZ vyplývá, že poškozený je omezen dvojím způsobem. Jednak stanovením reklamační lhůty („bez zbytečného odkladu“), dále pak i možností zániku jeho nároku v důsledku neuplatnění práva v prekluzívní lhůtě. Smyslem daného ustanovení je, aby mohl provozovatel zjistit skutečného škůdce a nárok vůči němu uplatnit. Povinnost pojištěného „zabezpečit nárok na náhradu škody“ stanovenou v článku 6 odst. 1 písm. l) Všeobecných pojistných podmínek je možno vykládat pouze ve smyslu §436 ObčZ. Pojištěný nemůže mít při zabezpečení práva na náhradu škody více povinností, než by měl v souvislosti se samotným uplatněním tohoto práva; musí učinit jen takové úkony, kterých je vzhledem k dané situaci schopen k tomu, aby provozovatel mohl začít zjišťovat skutečného škůdce. Povinnosti pojištěnce (zde žalobce) musí zůstat kvalitativně pouze v reklamační rovině a nelze je rozšiřovat například na zajišťování důkazů pro provozovatele na místě ztráty, jak se nesprávně domnívá dovolatelka. Pojištěný uzavírá pojistnou smlouvu proto, aby byl ochráněn před následky odcizení vozidla, neboť jeho možnosti (tj. možnosti fyzické osoby) ke zjištění pachatele jsou minimální. Nelze proto na něm požadovat zajišťování důkazů (tato činnost patří do pravomoci orgánů činných v trestním řízení).Výklad prezentovaný žalovanou by byl v rozporu se smyslem pojištění.
K podpoře shora uvedeného se lze použít rozhodnutí někdejšího Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 70/82 ze dne 30. 12. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí 85, 2-3; 105 pod R 8/85. Dominantou tohoto rozhodnutí je sice pouze posouzení, u koho je třeba uplatnit právo na náhradu škody, je-li odpovědným subjektem právnická osoba (v rozhodnutí je činěn závěr, že k uplatnění práva na náhradu škody na odložených věcech postačí,je-li tento nárok uplatněn např. u vedoucího provozovny, pokud ten, kdo nárok uplatňuje, nemohl vědět, že k přijetí uplatnění takového nároku byl právnickou osobou určen někdo jiný), lze však z něho zároveň možné logicky dovodit, že zabezpečením práva na náhradu škody lze rozumět právě postup podle ustanovení §436 ObčZ.
Lze uzavřít, že řešení právní otázky „zabezpečení práva na náhradu škody“ odvolacím soudem je správné a nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným; dovolání žalované tak nebylo shledáno přípustným a jako takové jej dovolací soud odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu nákladů řízení, které jsou složeny z odměny advokáta ve výši 50 % z částky 15.000,- Kč, tedy 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. ledna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu