ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.661.2004.1
sp. zn. 33 Odo 661/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce MUDr. P. L., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (odbor Územního pracoviště hl. m. Prahy), se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 323/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2001, č. j. 58 Co 331/2001-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. června 1999, č. j. 9 C 323/95-83, zamítl žalobní návrh žalobce, aby žalovaná (tehdy ještě městská část Praha 6, jež v přenesené působnosti vykonávala za stát tzv. prozatímní správu k závazkům, které jsou předmětem sporu) byla uznána povinnou „vydat žalobci neoprávněný majetkový prospěch, který přijala, a to ve výši 100.000,- Kč se 16% úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, tj. 3. 10. 1995 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozhodnutí“, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Žalobcem uplatněný nárok měl představovat přeplatek na paušální úhradě provozních nákladů spojených s užíváním nebytových prostor od počátku jejich nájmu, tedy od 1. 12. 1992 do podání žaloby dne 3. 10. 1995 (dále jen „rozhodné období“). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 12. 1992 uzavřena smlouva o pronájmu nebytových prostor, jejíž součástí bylo mimo jiné i ujednání účastníků o měsíční paušální úhradě provozních nákladů za užívání pronajatých nebytových prostor ve výši 15.187,25 Kč. Tyto provozní náklady zahrnovaly dodávky tepla, teplé a studené vody, stočné, dodávky elektřiny, plynu a užívání telefonní linky napojené na místní ústřednu a další služby. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika - účetnictví vyplynulo, že v roce 1993 měla být paušální úhrada o 283,75 Kč měsíčně nižší než ve skutečnosti byla, v dalších letech rozhodného období měla být vyšší. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o pronájmu nebytových prostor, neboť smlouva splňovala veškeré náležitosti podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění. Paušální úhrada provozních nákladů byla sjednána v podstatě ve správné výši a oscilovala kolem skutečných nákladů. Nadto se jednalo o úhradu smluvní a paušální, nejednalo se o zálohu a pronajímatel nebyl povinen tuto platbu žalobci vyúčtovat. Na straně žalované tak nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2001, č. j. 58 Co 331/2001-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů v odvolacím řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a též s jeho právním posouzením věci. Námitce žalobce, že je nutno aplikovat vyhlášku č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, nepřisvědčil s odůvodněním, že tato vyhláška se nevztahovala na nájemné a poplatky za užívání nebytových prostor a navíc její platnost skončila dnem 30. 6. 1993, kdy nabyla účinnosti nová vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, která se na daný případ též nevztahuje. Odvolací soud v odvolacím řízení akceptoval procesní nástupnictví na straně žalované, kdy následkem sukcese na místo dosavadní žalované městské části Praha 6 vstoupila do řízení Česká republika - Ministerstvo financí ČR (podle §63 odst. 2 a §11 odst. 4 písm. a/ zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, zanikla ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 1. 2001 přenesená působnost městské části Praha 6 při výkonu prozatímní správy podle dosavadních právních předpisů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání doplněné na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 19. 2. 2004. Přípustnost dovolání odvozoval z §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - tedy po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř. po novele“), a v dovolání výslovně uplatňoval dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. po novele. Namítal, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z nesprávně zpracovaného znaleckého posudku, a to i přesto, že dovolatel napadl úroveň tohoto materiálu z hlediska odbornosti a zejména nízké úrovně fundovanosti znalce. Dovolatel proto nemůže souhlasit s tím, že soud zamítl jeho žalobu na základě nedostatečně a neodborně zpracovaného znaleckého posudku, který nevycházel z objektivně zjištěných údajů. Dále vyslovil názor, že daná skutková zjištění nelze striktně subsumovat pouze pod §451 obč. zák., ale též pod ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v tom smyslu, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření k dovolání namítlo, že není v dané věci pasivně legitimováno jakožto organizační složka státu jednající za stát, neboť u sporem dotčeného majetku (závazků) došlo k jeho přechodu v souladu s ustanovením §29 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v platném znění, na tento Úřad.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření k dovolání pouze potvrdil svou příslušnost hospodařit s majetkem státu včetně závazků, které jsou předmětem sporu, a to v souladu s §10 ve spojení s §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, a to od účinnosti zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v platném znění, tj. od 1. 7. 2002.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.”). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 17. října 2001, postupoval odvolací soud správně v řízení o odvolání žalobce podle dosavadních právních předpisů ve výše vyloženém smyslu (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.), neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 17. června 1999. Za tohoto stavu je třeba v dovolacím řízení postupovat a rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Po vydání napadeného rozhodnutí nabyl dne 1. 7. 2002 účinnosti zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; organizační složkou státu oprávněnou v této věci za stát jednat je proto Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§10 ve spojení s §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé - jako tomu bylo v projednávané věci - dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tedy byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě však z citovaného ustanovení přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je rovněž přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí ve věci samé vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nelze opřít ani o toto ustanovení, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Nejsou naplněny ani podmínky §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel (žalobce) totiž návrh, aby tato přípustnost byla odvolacím soudem vyslovena, vůbec neučinil (takový procesní návrh není obsažen ani v odůvodnění jeho odvolání a nebyl přednesen ani u jednání před odvolacím soudem dne 17. 10. 2001).
Za popsaného procesního stavu by tak bylo dovolání přípustné pouze za předpokladu, kdyby řízení trpělo některou z vad způsobujících zmatečnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.; k takovým vadám (jejichž existence je současně dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatel však netvrdí, že by řízení bylo postiženo zmatečností, a z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
Nejvyšší soud tedy shledal, že přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu, a proto dovolání podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaná podle obsahu spisu v této fázi řízení nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. srpna 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu