ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.718.2004.1
sp. zn. 33 Odo 718/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. O., proti žalované “K.“ spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 57.947,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 163/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2003, č. j. 12 Co 445/2003-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2002, č. j. 24 C 163/2002-33, vydaným jako rozsudek pro uznání, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 57.947,40 Kč s 12% úrokem z prodlení od 14. 5. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná koupila od J. R. hliníkové střešní tabule, které, jak je zřejmé z věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 126/99, byly předtím odcizeny žalobci. Kupní smlouva je z tohoto důvodu neplatná, a tak žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení ve výši znalcem stanovené ceny odcizených věcí. Ve věci byl vydán platební rozkaz, v němž byla obsažena výzva k vyjádření žalované podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a poučení podle odst. 5 téhož ustanovení. Jelikož žalovaná sice podala odpor proti platebnímu rozkazu, ale ve stanovené lhůtě se ve věci písemně nevyjádřila, vyšel soud prvního stupně z fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 OSŘ a rozhodl podle §153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. září 2003, č. j. 12 Co 445/2003-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně dodržel postup, který procesní předpisy stanoví pro vydání rozsudku pro uznání, a k pochybení nedošlo ani tím, že usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ je obsaženo v platebním rozkazu vyhotoveném vzorem č. 107 o. s. ř. v souladu s příslušnou instrukcí ministerstva spravedlnosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ] a v němž uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003, sp. zn. 19 Co 2/2003, v němž tento soud zaujal názor, že je-li proti platebnímu rozkazu podán odpor, ruší se platební rozkaz v celém rozsahu, tedy včetně případné výzvy podle §114b odst. 1 OSŘ, a proto nemůže vzniknout fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 OSŘ. Těmito námitkami, které žalovaná uplatnila už v odvolacím řízení, se odvolací soud nezabýval a pominul též poukaz na to, že nebylo důsledně zkoumáno, zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že již ze žaloby vyplývá, že náhrada škody za odcizené věci byla předmětem adhézního řízení, a tak bylo povinností soudů zabývat se tím, zda pokračování řízení nebrání překážka věci rozsouzené. Žalovaná navrhla, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, nemůže být dovolání přípustné podle písm. b) a v úvahu připadá pouze přípustnost podle písm. c) shora uvedeného ustanovení. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Bylo tedy třeba zkoumat, zda některá z právních otázek, které žalovaná v dovolání vymezila, je otázkou dovolacím soudem dosud nevyřešenou, případně rozhodovanou rozdílně, nebo zda ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná především poukazuje na to, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a právě v tom spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. S ohledem na procesní charakter uvedené námitky je tedy pojmově vyloučeno, aby řešení této právní otázky odporovalo hmotnému právu. Otázku, zda lze výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 OSŘ vtělit do rozhodnutí, které má formu platebního rozkazu, pak již dovolací soud řešil např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sešitu 27, pod č. C 2233, v němž vyslovil názor, že výzva podle uvedeného ustanovení, ukládající žalovanému splnění tam uvedených procesních povinností v soudcovské lhůtě, může být součástí výroku platebního rozkazu s tím, že uložené povinnosti je žalovaný povinen splnit, podá-li proti platebnímu rozkazu odpor. Nejedná se tedy o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a tak ani z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.
Námitka, že soudy obou stupňů náležitě nezkoumaly, zda rozhodnutí ve věci samé nebrání překážka věci rozsouzené (§103, §159 odst. 3 OSŘ), je z hlediska úvah o přípustnosti dovolání bezvýznamná. I kdyby totiž řízení bylo touto vadou postiženo, bylo by k ní možno přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání [srov. §242 odst. 3 věta druhá, §229 odst. 2 písm. b) OSŘ]. Sama o sobě je však existence této vady pouze důvodem k podání žaloby pro zmatečnost a přípustnost dovolání nezakládá.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace nezbylo, než je podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10.srpna 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu