ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.772.2004.1
sp. zn. 33 Odo 772/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce A. R., proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 306.921,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 107/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2003, č. j. 11 Co 463/2003-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 17 C 107/99-148, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 306.921,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalovaný dne 27. 5. 1999 převzal od třetí osoby žalovanou částku jako úhradu faktury, vystavené firmou žalobce, ač plná moc, kterou původně k přebírání finanční hotovosti od žalobce měl, byla již předtím vypovězena. Převzatou částku si ponechal pro svoji potřebu. Za toto své jednání byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Žalovaný se tedy na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a podle §451 odst. 1 občanského zákoníku je povinen mu toto bezdůvodné obohacení vydat. K námitce započtení vzájemné pohledávky za žalobcem z titulu nároku na odměnu za činnost, vykonávanou pro žalobce na základě ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování v době od června 1998 do února 1999, ve výši 40.000,- Kč měsíčně, t. j. celkem 360.000,- Kč, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť žalovanému se nepodařilo existenci této pohledávky prokázat. Žalobce uzavření zprostředkovatelské smlouvy se žalovaným popřel a ani samotná faktura znějící na 360.000,- Kč, kterou žalovaný žalobci vystavil, nemůže být v tomto směru věrohodným důkazem, neboť odkazuje na jiný než tvrzený právní důvod pohledávky žalovaného. Uzavření smlouvy pak nevyplývá ani z dalších listinných důkazů, jež byly v řízení předloženy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 11 Co 463/2003-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jak pokud jde o bezdůvodné obohacení žalovaného, tak pokud jde o námitku započtení uplatněnou žalovaným proti vymáhané částce, když v tomto směru výslovně odkázal „na přesvědčivé odůvodnění okresního soudu, se kterým se zcela ztotožňuje“.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, přičemž pokud jde o jeho přípustnost, odkázal bez bližšího odůvodnění na §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). V dovolání namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru se soudy nevypořádaly správně s problematikou započtení jeho vzájemné pohledávky. Už v trestním řízení, jež proti němu bylo vedeno, bylo konstatováno, že „žalovaný nepochybně vykonával pro žalobce práce, za které plným právem očekával odměnu, která mu však nebyla poskytnuta.“ V tomto občanskoprávním řízení se však odvolací soud vůbec nezabýval tím, že žalobce nevyplatil žalovanému odměnu za jeho služby prokuristy, ač o této své činnosti žalovaný předložil četné účetní doklady. Žalovaný navrhl, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ani podle písm. b) tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání by mohla být založena jen ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na které také žalovaný ve svém podání (byť bez bližšího odůvodnění) výslovně odkazuje a podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalovaný sice uvádí, že zpochybňuje právní posouzení věci soudy obou stupňů [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], ovšem z odůvodnění jeho dovolání je zřejmé, že uplatňuje toliko dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, když v zásadě namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Úspěšné uplatnění zmíněného dovolacího důvodu je však v §241a odst. 3 OSŘ omezeno pouze na případy dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nebo podle obdobného užití těchto ustanovení, neboť přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána k řešení právních, nikoli skutkových otázek. Žalovaný žádné právní otázky, které by mohly založit zásadní význam napadeného rozsudku, v dovolání nevymezuje, protože jeho argumentace je založena na tvrzení, že soudy obou stupňů pominuly zjištěné skutečnosti svědčící o existenci jeho pohledávky za žalobcem a proto nepřihlédly k jeho námitce započtení, nikoli na tom, že by byla otázka započtení vadně posouzena po právní stránce ve smyslu použití nesprávného právního předpisu nebo jeho nesprávné interpretace. Dovolací soud je uplatněnými dovolacími důvody vázán (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) a nezbývá tedy než uzavřít, že dovolání tak, jak bylo podáno a odůvodněno, není přípustné. Proto je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. září 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu