ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.781.2003.1
sp. zn. 33 Odo 781/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce V. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení 272 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 129/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002, č.j. 13 Co 621/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. září 2002, č.j. 15 C 129/2001-37 odmítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2002, č.j. 15 C 129/2001-29, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 272 000 Kč s 10% úrokem, z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení, a rozhodnuto bylo o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. listopadu 2002, č.j. 13 Co 621/2002-44, usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž pominul, že soud prvního stupně pochybil při aplikaci ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. a nezjišťoval, zda se žalobce v době doručování rozsudku v místě doručení zdržoval a zda byl schopen zásilku převzít. V případě, že by tak soud učinil, musel by dospět k závěru, že v rozhodné době žalobce trpěl bolestmi a potížemi, pro které si nemohl zásilku objektivně vyzvednout a navíc se telefonicky informoval na poště, že úložní doba je 15 dnů, tedy až do 15. 8. 2002, přičemž žalobce si zásilku vyzvedl 13. 8. 2002. Žalobce navrhl, aby dovolací usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), není však v dané věci přípustné.
Vzhledem k tomu, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání žalobce, není rozhodnutím ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto), lze přípustnost dovolání, které směřuje proti takovému rozhodnutí, uvažovat pouze z pohledu ustanovení §239 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a).
Jak je ze shora citovaného ustanovení §239 o. s. ř. zřejmé, případ, kdy odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání účastníka řízení – tak, jak tomu bylo v posuzovaném případě - není v tomto ustanovení uveden.
Lze tudíž uzavřít (a na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu), že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.), aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu