ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.884.2003.1
sp. zn. 33 Odo 884/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. H., proti žalovanému A. J., zastoupenému, advokátkou, za vedlejšího účastenství A. J., na straně žalovaného, o zaplacení 24.178,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 322/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2001, č. j. 13 Co 275/2000-275, ve znění opravného usnesení ze dne 13. září 2002, č. j. 13 Co 275/2000-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 13 Co 275/2000-275, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 9. 2002, č. j. 13 Co 275/2000-278, k odvolání žalobce i žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1999, č. j. 21 C 322/90-249, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 24.178,- Kč se 3% úrokem z prodlení od 31. 7. 1990 do zaplacení, dále ve výroku, jímž byla žaloba co do zbývající částky 22.018,90 Kč zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení. Odvolání žalobce do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako subjektivně nepřípustné a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stalo se tak poté, kdy předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 1996, č. j. 21 C 322/90-121, jímž bylo žalobě o zaplacení částky 24.178,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 31. 7. 1990 do zaplacení, rovněž vyhověno, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 11. 1997, 13 Co 508/96-163, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávnost právních závěrů, k nimž v dané věci dospěl, a namítá rovněž to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci Oba tyto dovolací důvody pak blíže rozvádí.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již dne 7. 12. 1999. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), směřuje však proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože dovolání musí být sepsáno advokátem (srov. §241 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) a podání žalovaného předpoklad této zvláštní podmínky dovolacího řízení nesplňovalo, vycházel dovolací soud při posouzení dovolání z podání sepsaného zástupkyní žalovaného (advokátkou JUDr. N. H.), jímž bylo původní podání žalovaného nahrazeno. Odkazuje-li se v dovolání výslovně na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.“, nelze mít za to, že dovolatel tím namítá, že soudní řízení bylo zatíženo tzv. zmatečnostní vadou spočívající ve skutečnosti, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. V tomto směru totiž dovolatel v dovolání nenabízí žádný argument. Zmíněný výslovný odkaz je třeba přičíst nesprávnému výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I., bod 17), kdy dovolatel má zřejmě za to, že na dovolací řízení dopadají ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a dovolává se přípustnosti podle jeho (novelizovaného) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, které uvádí, že je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Správnost této úvahy je patrná i z odkazu dovolatele na třetí odstavec citovaného novelizovaného ustanovení, jenž obsahuje definici zásadního právního významu rozhodnutí. Nutno dodat, že zmíněné pochybení dovolatele na posouzení přípustnosti podaného dovolání nemá vliv. Na rozdíl od zásadní vázanosti soudu uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud povinen z úřední povinnosti posoudit dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec) dovolatel přípustnost dovolání dovozuje. Dovolací soud proto v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. Jelikož existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil, zabýval se dále přípustností dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrdil sice v pořadí druhý, avšak výsledkem totožný (tj. žalobě o zaplacení částky 24.178,- Kč vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1 ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a úspěšnému žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu