ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.924.2003.1
sp. zn. 33 Odo 924/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce m. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalované M. N., zastoupené, advokátem, o zaplacení 80.787,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 244/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2003, č. j. 14 Co 312/2003-171, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 8.385,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, …, advokátky se sídlem v ...
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalované zaplacení částky 192.366,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že o tuto částku se žalovaná bezdůvodně obohatila užíváním nebytových prostor, které jsou ve vlastnictví žalobce.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 2. 2001, č. j. 15 C 244/98-72, žalobu „o zaplacení částky 192.366,- Kč s příslušenstvím“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 28. 6. 2001, č. j. 14 Co 373/2001-90, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a se závazným právním názorem mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č. j. 15 C 244/98-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 80.787,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 30. 3. 1998 do zaplacení, co do částky 111.579,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, č. j. 14 Co 312/2003-171, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně jako soud prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že v době od března 1996 do srpna 1997 užívala žalovaná nebytové prostory, které jsou ve vlastnictví žalobce, aniž mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva. Po výběrovém řízení byly radou města K. předmětné nebytové prostory přiděleny žalované, k uzavření nájemní smlouvy však mezi účastníky nedošlo, neboť se neshodli na jejím obsahu. Za užívání předmětných nebytových prostor v rozhodném období zaplatila žalovaná žalobci 38.736,- Kč. Částka, která odpovídá nájemnému vynakládanému obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor, byla znaleckým posudkem za uvedené období vyčíslena na 119.523,- Kč. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že v důsledku užívání nebytových prostor bez právního důvodu se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a vznikla jí povinnost toto obohacení žalobci vydat. Výši bezdůvodného obohacení určil peněžitou částkou, která odpovídá částkám obvykle vynakládaným za užívání obdobných nebytových prostor v daném místě a čase. Na takto vypočtenou dlužnou částku započetl to, co již žalovaná žalobci za užívání nebytových prostor zaplatila. Námitku žalované, že mezi účastníky platila ústní dohoda o nižším nájemném, než bylo stanoveno ve znaleckém posudku, shledal odvolací soud bezvýznamnou, neboť i v případě prokázání existence takové dohody by tato byla neplatná pro nedostatek písemné formy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a vycházel přitom ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že jí nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť měla sice předmětné nebytové prostory v rozhodném období k dispozici, resp. měla od nich klíče, ale z jejich držby neměla žádný majetkový prospěch, protože je pro svou výrobní ani prodejní činnost neužívala.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Připomněl, že nové skutečnosti v podobě námitky o neužívání nebytových prostor nelze v dovolacím řízení uplatnit. Tvrzení žalované, že v uvedeném období jí z užívání nebytových prostor neplynuly žádné zisky, shledává z hlediska posouzení vzniku bezdůvodného obohacení bezvýznamným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Ačkoli žalovaná v dovolání výslovně namítá, že rozsudek odvolacího soudu – vedle nesprávného právního posouzení věci – vychází rovněž ze skutečnosti nemající oporu v provedeném dokazování, z obsahové konkretizace této námitky se podává, že jí je zpochybněn výhradně právní závěr odvolacího soudu dovozující, že za daných okolností případu se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalovaná tak v dovolání uplatnila výlučně dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §451 odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“, musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat. Podle ustanovení §451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci byly žalované bez právního důvodu (bez smlouvy) žalobcem přenechány k užívání nebytové prostory, které má ve vlastnictví; bylo plně na její vůli, jakým způsobem (a zda vůbec) bude tyto prostory užívat. Skutečnost, že v rozhodném období měla žalovaná předmětné nebytové prostory k dispozici a bylo jí žalobcem umožněno je užívat, žalovaná ani v dovolání nezpochybňuje, argumentuje výlučně tím, že toto oprávnění nevyužívala pro svou výrobní či prodejní činnost, takže nezískala žádný majetkový prospěch (tj. držbu nebytových prostor majetkově nezhodnocovala). Z hlediska posouzení, zda žalovaná na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení, není však významné, zda své oprávnění užívat předmětné nebytové prostory skutečně realizovala (zda a jakým způsobem toto oprávnění konzumovala). Podstatné je, že toto oprávnění měla, tedy že jí žalobce předmětné nebytové prostory do užívání přenechal a ona je převzala, a že jí užívání nebytových prostor v rozhodné době umožňoval, resp. v tomto užívání jí nikterak nebránil. Ať už tedy žalovaná oprávnění užívat předmětné nebytové prostory využila či nikoli, přenecháním (předáním) nebytových prostor k užívání (jež bylo žalovanou akceptováno) poskytl žalobce žalované určité plnění (žalovaná získala majetkový prospěch) a jelikož se tak stalo bez právního důvodu, je žalovaná povinna žalobci toto plnění vydat. Protože takové plnění nelze fakticky vydat, vzniká žalované povinnost vydat žalobci ekvivalent tohoto plnění vyjádřený v penězích. Hodnota plnění je v daném případě vyjádřitelná cenou, za níž bývá obvykle v daném čase a místě užívací právo k obdobným nebytovým prostorám přenecháváno. Rovněž pro stanovení této ceny je bez významu, zda příjemce získané oprávnění skutečně využil a k jakým účelům, resp. zda mu v důsledku realizace tohoto oprávnění vznikl další zisk či nikoliv. Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatelky, že měla předmětné nebytové prostory toliko ve své držbě, ale nijak tuto držbu majetkově nezhodnocovala, není pro právní posouzení věci významná.
Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a vznikla ji proto povinnost toto obohacení (proti jehož výši v dovolání nebrojí) žalobci vydat. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Jelikož nebylo zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno), že by byl rozsudek postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 8.310,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a z paušální částky 75,- Kč (§2 odst. 1, 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu