ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.960.2002.1
sp. zn. 33 Odo 960/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Z. a d. z. s. K., p. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované … pojišťovně České republiky, o zaplacení částky 533.944,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 277/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2002, č. j. 12 Co 36/2002-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 8. 1995 ve znění soudem připuštěné změny ze dne 10. 7. 2000 domáhala po žalované zaplacení částky 648.250,31 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná tuto částku jako svoji pohledávku postupně v období od listopadu 1994 do června 1995 neoprávněně započetla proti pohledávkám žalobkyně za vykázané zdravotní výkony podle smlouvy o úhradě za potřebnou zdravotní péči poskytnutou podle §2 odst. 1 písm. d/ zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, kterou účastnice uzavřely dne 3. 1. 1992.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. března 2001, č. j. 13 C 277/99-85, zamítl „žalobu ze dne 14. 8. 1995 ve znění změny ze dne 10. 7. 2000“ a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. března 2002, č. j. 12 Co 36/2002-116, rozsudek soudu prvního stupně „v části odvoláním dotčené, tj. pokud se týče částky 533.944,50 Kč s příslušenstvím“, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně, která je příspěvkovou organizací zřízenou Okresním úřadem v K., uzavřela dne 3. 1. 1992 se žalovanou ve smyslu §13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (dále jen „zákon č. 550/1991 Sb.“) smlouvu o úhradě za potřebnou zdravotní péči v dopravě zajišťované dopravními prostředky žalobkyně (dále jen „Smlouva“). Podle ní se žalovaná zavázala provést úhradu zdravotních výkonů poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem s tím, že uhradí provedené výkony podle ceníku dopravy nemocných a lékařů. Tentýž den uzavřely účastnice dohodu o zálohování zvláštním způsobem, v níž si ujednaly finanční plnění formou zálohy na měsíc leden 1992 ve výši 1/12 skutečných nákladů roku 1991. Na základě této dohody žalovaná poskytovala žalobkyni zálohově finanční prostředky v průběhu celého roku 1992, kdy systém pojistného ještě nefungoval a jediným zdrojem příjmů žalované byl státní rozpočet. Žalovaná byla součástí rozpočtové kapitoly 335 (Ministerstvo zdravotnictví České republiky) a byly jí svěřeny prostředky státního rozpočtu vydělené z této kapitoly a z kapitoly 715 (zdravotnictví územních orgánů). Od 1. 8. 1992 začala žalovaná zkušebně financovat zdravotnická zařízení na základě stanovené hodnoty bodu. Za období od srpna do prosince 1992 vyplatila žalovaná žalobkyni na zálohách celkem částku 4,581.675,- Kč. Žalobkyně za provedené výkony v tomto období vykázala body v hodnotě 5,112.287,30 Kč celkem a přímý materiál v celkové částce 1,897.047,85 Kč. Cenovým výměrem Ministerstva financí České republiky ze dne 10. 4. 1992 byla stanovena maximální hodnota bodu na 0,60 Kč (na místo očekávaného stanovení pevné hodnoty bodu, jak Smlouva předpokládala). Částky vyplacené žalovanou na zálohách úhrad za provedené výkony v období od srpna do prosince 1992 v sobě zahrnovaly i peněžní prostředky na platovou úpravu ve výši 551.175,- Kč celkem (za měsíce srpen a září částku 220.500,- Kč a za měsíce říjen až prosinec částku 330.675,- Kč). Vláda České republiky totiž usnesením č. 301 ze dne 22. 4. 1992 schválila nařízení o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací (nařízení č. 251/1992 Sb.) a uložila ministerstvu financí ve všech resortech i územních orgánech zabezpečit ve stanoveném rozsahu nárůst mzdových prostředků a subjektům tam vyjmenovaným zabezpečit s účinností od 1. 1. 1992 v oboru své působnosti úpravu platových poměrů zaměstnanců. Usnesením č. 552 ze dne 16. 9. 1992 vláda České republiky vyslovila souhlas s úhradou mzdových prostředků podle koncepce a přehledu uvedených v přílohách usnesení s tím, že použitím rezerv budou plně vyčerpány rozpočtové účelové rezervy výdajů odvětví školství a zdravotnictví obsažené ve státním rozpočtu České republiky na rok 1992. Dopisy ze dne 12. 10., 18. 11. a 18. 12. 1992 žalovaná vyzvala okresní pojišťovny k vyúčtování výkonů za třetí čtvrtletí roku 1992 za hodnotu bodu 0,45 Kč s pokynem prostředky určené na platovou úpravu zahrnout do objemu prostředků pro výpočet hodnoty bodu a promítnout je do účetnictví. Žalovaná při provedeném vyúčtování vycházela z celkového objemu peněz přiděleného ze státního rozpočtu rozvrženého podle vykázaných zdravotnických výkonů a vyúčtovala žalobkyni přeplatek za třetí čtvrtletí roku 1992 v částce 337.540,13 Kč při stanovené hodnotě bodu 0,45 Kč a za čtvrté čtvrtletí roku 1992 v částce 396.454,37 Kč při stanovené hodnotě bodu 0,34 Kč. Dopisem ze dne 23. 11. 1994 žalovaná uplatnila vůči žalobkyni námitku započtení částky 733.994,50 Kč představující přeplatek úhrady za výkony provedené ve třetím a čtvrtém čtvrtletí roku 1992. Počínaje listopadem 1994 až do května 1995 žalobkyně jednostranně započítávala proti pohledávkám žalobkyně za vykázané výkony měsíčně částku 100.000,- Kč (v květnu zůstatek ve výši 133.994,50 Kč).
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že Smlouva uzavřená účastnicemi dne 3. 1. 1992 je zvláštním typem smlouvy podle §13 zákona č. 550/1991 Sb., jejíž obsah je tímto zákonem výslovně upraven. Smluvní ujednání o výši úhrady za zdravotní péči shledal pro neurčitost neplatným, protože hodnota bodu, pomocí kterého je vyjádřena hodnota jednotlivých léčebných a diagnostických výkonů, nebyla (jak Smlouva předpokládala) Ministerstvem financí České republiky stanovena pevnou částkou a nelze ji proto Smlouvou stanoveným způsobem určit. Žalobkyni proto náleží za provedenou zdravotní péči úhrada ve výši odpovídající rozsahu poskytnuté zdravotní péče v poměru k množství finančních prostředků, které žalovaná ze státního rozpočtu obdržela. Konstatoval, že zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon č. 143/1992 Sb.“), se vztahuje na příspěvkovou organizaci za předpokladu, že její výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů. Protože zdrojem příjmů žalobkyně byla v rozhodném období pouze žalovaná, která hradila žalobkyni podle zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon č. 551/1991 Sb.“), platby za úhrady potřebné zdravotní péče podle seznamu výkonů (vyhláška č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami), přičemž v bodové hodnotě zdravotního výkonu jsou zahrnuty i vlastní náklady na přímé mzdy, dovodil, že prostředky poskytnuté žalované ze státního rozpočtu na základě usnesení vlády se staly součástí jejích příjmů podle §4 zákona č. 551/1991 Sb. Tomu podle něho nasvědčovala i skutečnost, že zdravotní fond žalované byl tvořen výhradně příjmy ze státního rozpočtu (§25 zákona č. 551/1991 Sb.). V důsledku toho bylo žalované uloženo prostředky určené na platovou úpravu zahrnout do všech prostředků poskytnutých za vykázané zdravotní výkony a počítat s nimi při stanovení hodnoty bodu. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaná finanční částky uvolněné ze státního rozpočtu na platovou úpravu redistribuovala formou záloh za provedené zdravotní výkony na základě ujednání obsaženého ve Smlouvě. Poté, co usoudil, že pohledávka žalované v době započtení nebyla ani zčásti promlčená, uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované nedošlo, neboť žalované vznikla za žalobkyní pohledávka, kterou oprávněně započetla na pohledávky žalobkyně (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně včetně jeho závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť oprávněně postupně započítávala pohledávku vzniklou ze smluvního vztahu účastnic. V této souvislosti doplnil, že podle §36 nařízení vlády č. 262/1992 Sb. (správně č. 216/1992 Sb.), kterým se provádí zákon č. 550/1991 Sb. (dále jen „nařízení vlády č. 216/1992 Sb.“), byla žalovaná povinna zúčtovat se státním rozpočtem prostředky poskytnuté jí z tohoto rozpočtu zálohově v průběhu jednotlivých čtvrtletí podle skutečně proplacených úhrad za poskytnutou potřebnou zdravotní péči nejpozději do 10. dne po skončení jednotlivých čtvrtletí. Přitom toto zúčtování bylo prováděno teprve od 1. 8. 1992, kdy nabyl účinnosti seznam výkonů s bodovým ohodnocením. Dále zcela přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, které zaujal ve vztahu k částkám uvolněným postupně vládou z rezervního fondu státního rozpočtu a poukázaným žalované na platovou úpravu pracovníků smluvních zařízení. Zdůraznil, že v rozhodném období jediným zdrojem příjmů žalobkyně (příspěvkové organizace) byly platby poskytované žalovanou jako úhrada za provedené zdravotní výkony, které byly od 1. 8. 1992 poskytovány zálohově a následně vyúčtovány podle skutečné hodnoty bodu pro dané období. V hodnotě bodu byly zahrnuty náklady na přímé mzdy, prvotní a správní režie, přičemž přímý materiál se hradil zvlášť. Prostředky poskytnuté na platovou úpravu poukázané žalovanou žalobkyni je proto třeba chápat jako zálohy, které se zahrnují do konečného vyúčtování; byly v podstatě započítány na zvýšení hodnoty bodu. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že uvedené prostředky byly poskytnuty zdravotnickým zařízením prostřednictvím žalované pro zjednodušení administrativy. Připomněl, že v roce 1992 zůstala některá zdravotnická zařízení financována přímo ze státního rozpočtu a že prostředky ze státního rozpočtu na úhradu zdravotní péče (neinvestiční výdaje) byly rozděleny do dvou kapitol, a to na prostředky hrazené ze státního rozpočtu zřizovateli a na prostředky pro žalovanou. Jestliže byly žalované uvolněny ze státního rozpočtu finanční prostředky, byla povinna je zahrnout do záloh poskytnutých žalobkyni, neboť hradila smluvním zařízením jen náklady potřebné zdravotní péče poskytnuté pojištěncům na základě zákona č. 550/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že stejně jako soud prvního stupně nesprávně považoval platby určené podle usnesení vlády č. 552/1992 na platovou úpravu za součást financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 550/1991 Sb. I nadále je přesvědčena, že platby poskytnuté žalovanou za zdravotní péči formou záloh a jejich následného vyúčtování nelze ztotožňovat s platbami poskytnutými ze státního rozpočtu na platovou úpravu. Na podporu svého názoru uvedla, že právním důvodem plateb záloh za zdravotní péči ze strany žalované byla Smlouva uzavřená účastnicemi ve smyslu §13 zákona č. 550/1991 Sb. a úhrada za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením byla prováděna podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který byl vydán vyhláškou č. 258/1992 Sb. (v této souvislosti poznamenala, že oba soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §1 odst. 3 uvedené vyhlášky, neboť zaměnily pojmy hodnota zdravotního výkonu, která se uváděla v bodech a byla pouze ideální veličinou, a cena zdravotního výkonu, která se vypočetla jako součin hodnoty zdravotního výkonu a ceny jednoho bodu). Naproti tomu právním důvodem plateb na platovou úpravu v souvislosti s přijetím zákona č. 143/1992 Sb. byla jiná právní skutečnost - rozhodnutí vlády České republiky (usnesení vlády č. 301 ze dne 22. 4. 1992, č. 384 ze dne 27. 5. 1992 a č. 552 ze dne 16. 9. 1992). Prostředky určené na platovou úpravu byly uvolněny ze státního rozpočtu České republiky pro rok 1992 - konkrétně z rezerv kapitoly všeobecné pokladní správy, kterou spravuje ministr financí. Prostředky k navýšení platových poměrů svých zaměstnanců obdržela od státu, a nikoli od žalované, která byla jen platebním místem (o tom svědčí i avíza plateb označená žalovanou jako prostředky určené na platovou úpravu). Odvolací soud tak chybně nerozlišil subjekty, které k ní byly v právním vztahu. V případě Smlouvy to byla žalovaná, která byla i subjektem pohledávek, kdežto v případě prostředků na platovou úpravu to byl stát, který jediný mohl případnou pohledávku se žalobkyní zúčtovat. Žalovaná proto nebyla subjektem této pohledávky a nemohla ji započítat. Argumentace soudů, že základní fond žalované byl v roce 1992 tvořen příděly ze státního rozpočtu (§25 zákona č. 551/1991 Sb.), podle žalobkyně neobstojí, neboť podle usnesení vlády šlo o prostředky poskytované na platovou úpravu určitým subjektům, přičemž z týchž usnesení nevyplývalo, že v případě zdravotnických zařízení se mělo jednat o příjem zdravotní pojišťovny, který se předá zdravotnickému zařízení. Proto tyto prostředky nemohly podléhat zúčtování podle Smlouvy. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zaměřil na posouzení, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; přezkum jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, je vyloučen. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti závěru odvolacího soudu, že částka 551.175,- Kč, kterou žalovaná uhradila žalobkyni za druhé pololetí roku 1992 na tzv. platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 a při vyúčtování ji přičetla k úhradám poskytnutým žalobkyni podle Smlouvy, představuje částku plnění podle této Smlouvy a že tedy v tomto rozsahu vznikla žalované pohledávka způsobilá k započtení. Pro posouzení této právní otázky lze přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Totožná právní otázka sice byla nastolena k posouzení ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 25 Cdo 476/98, avšak dovolací soud ji nevyřešil; rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť za situace, kdy nebyla zkoumána právní forma žalobkyně (zdravotnického zařízení), pokládal za předčasné právní závěry soudů, že poskytnutí finančních prostředků na platové úpravy podle usnesení vlády č. 552/1992 je součástí financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 551/1991 Sb. Soudy zavázal v dalším řízení zabývat se charakterem plateb na tzv. platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 z hlediska právní úpravy všeobecného zdravotního pojištění i jiných právních předpisů (zejména v oblasti platové) a zvážit, zda uvedené platby podléhaly vyúčtování úhrad podle smlouvy uzavřené podle zákona č. 550/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nejsou uplatněny, a ani z obsahu spisu existence těchto vad nevyplývá. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže se soud při této činnosti dopustil omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkaly.
Žalobkyně nenamítá, že by předmětné pohledávky nebyly stejného druhu; zpochybňuje závěr o existenci pohledávky započtené ze strany žalované. Konkrétně zpochybňuje závěr, že žalované vznikla pohledávka způsobilá započtení, pokud jde o částku 551.175,- Kč, kterou žalovaná uhradila žalobkyni v druhém pololetí roku 1992 na tzv. platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 a při vyúčtování ji přičetla k úhradám poskytnutým žalobkyni podle Smlouvy. Tvrdí, že žalovaná nebyla oprávněna provést započtení těchto peněžních prostředků, které jen pro zjednodušení administrativy byly propláceny žalovanou, i když nesouvisely s financováním zdravotnických výkonů formou bodového ohodnocení.
Podle §1 odst. 1 písm. b/ zákona č. 143/1992 Sb. tento zákon upravuje poskytování platu a odměny za pracovní pohotovost zaměstnancům zaměstnavatele, kterým je příspěvková organizace, jejíž výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrady podle zvláštních zákonů.
Podle §13 odst. 1 a 3 zákona č. 550/1991 Sb. příslušná zdravotní pojišťovna hradí náklady potřebné zdravotní péče poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními vždy na dobu dvou let s možností vypovězení smlouvy v případě porušení smluvních podmínek i před uplynutím doby. Příslušná zdravotní pojišťovna poskytuje úhradu za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami vydaným ministerstvem vyhláškou po dohodovacím řízení s Pojišťovnou, zástupci ostatních zdravotních pojišťoven a se zástupci smluvních zdravotnických zařízení, profesními organizacemi zřízenými zákonem a zástupci odborných vědeckých společností. Účastníky dohodovacího zařízení svolává ministerstvo nejméně jednou ročně. Ministerstvo financí České republiky stanoví na návrh Pojišťovny hodnotu bodu cenovým výměrem.
Podle §1 odst. 1 a 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen „vyhláška č. 258/1992 Sb.“), zdravotní pojišťovny hradí smluvním zdravotnickým zařízením náklady potřebné zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen „seznam“), který je uveden v příloze, která je součástí této vyhlášky. Bodové hodnoty zdravotních výkonů obsažené v seznamu vyjadřují průměrné vlastní náklady na příslušný výkon. Tyto vlastní náklady zahrnují přímé mzdy, prvotní režii a správní režii včetně odbytové. Přímý materiál není zahrnut do vlastních nákladů, je v seznamu uveden odděleně a vyjádřen v Kč.
Ze skutkových závěrů, z nichž soudy při rozhodování vycházely, vyplývá, že žalobkyně je příspěvkovou organizací, která se žalovanou uzavřela Smlouvu podle §13 odst. 1 a 3 zákona č. 550/1991 Sb. Podle této Smlouvy se žalovaná (ve smyslu §5 písm. a/ zákona č. 551/1991 Sb., o … pojišťovně České republiky) zavázala uhradit žalobkyni náklady potřebné zdravotní péče poskytnuté ve prospěch pojištěnců žalované. Platby poskytované žalovanou za potřebnou zdravotní péči se přitom děly formou záloh za provedené zdravotní výkony podle Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, který byl vydán vyhláškou č. 258/1992 Sb., jež byly následně vyúčtovány podle stanovené hodnoty jednoho bodu pro dané období. Přitom v bodové hodnotě zdravotního výkonu, vyjadřujícího průměrné vlastní náklady na příslušný výkon, byly zahrnuty mimo jiné i náklady na přímé mzdy (§1 odst. 3 vyhlášky č. 258/1992 Sb.). Platové poměry zaměstnanců žalobkyně coby příspěvkové organizace byly v posuzovaném období upraveny zákonem č. 143/1992 Sb. a nařízením vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací. Výdaje žalobkyně na platy a odměny za pracovní pohotovost v roce 1992 nebyly ovšem zabezpečeny jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele - Okresního úřadu v K., nýbrž výlučně z úhrad podle zákona č. 550/1991 Sb. (tedy z úhrad podle zvláštního zákona). Jediným zdrojem jejích příjmů v tu dobu totiž byly pouze platby za potřebnou zdravotní péči poskytované žalovanou v podobě záloh za provedené zdravotní výkony na základě uzavřené Smlouvy, které byly následně vyúčtovány podle stanovené hodnoty bodu.
V období, jehož se spor týká, prostředky na úhradu smluvních povinností žalované ještě neplynuly z plateb placených plátci pojistného podle zákona č. 550/1991 Sb. (tomu tak bylo až od 1. 1. 1993). Základní fond žalované byl v roce 1992 tvořen příděly ze státního rozpočtu České republiky (§25 zákona č. 551/1991 Sb.); žalovaná byla povinna takto zálohově poskytnuté prostředky v průběhu jednotlivých čtvrtletí v roce 1992 zúčtovat se státním rozpočtem podle skutečně proplacených úhrad za poskytnutou potřebnou zdravotní péči nejpozději do 10. dne po skončení jednotlivých čtvrtletí (§36 nařízení vlády České republiky č. 216/1992 Sb., kterým se vydává Zdravotní řád a provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění). Z této zákonné úpravy je zřejmé, že stát financoval smluvní plnění žalované podle uzavřené Smlouvy, žalovaná byla závislá na státním rozpočtu a při smluvní úhradě nákladů potřebné zdravotní péče vlastně přerozdělovala finanční prostředky státu k tomu účelu vydělené ze státního rozpočtu. Jelikož výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost zaměstnanců žalobkyně byly ve smyslu §1 odst. 1 písm. b/ zákona č. 143/1992 Sb. zabezpečovány podle zákona č. 550/1991 Sb. a financovány byly ze státního rozpočtu (§25 zákona č. 551/1991 Sb.), pak i poskytnutí peněžních prostředků, které byly vyčleněny ze státního rozpočtu na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992, bylo nutně součástí financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 551/1992 Sb. Jinými slovy řečeno, jestliže žalobkyně neměla jiné příjmy než od žalované podle zákona č. 550/1991 Sb. a jedině z nich vytvářela objem mzdových prostředků pro platy a odměny za pracovní pohotovost svých zaměstnanců, pak i prostředky vyčleněné ze státního rozpočtu na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992, o zvýšení mzdových prostředků spojeném s realizací platové úpravy v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech a způsobu jejich úhrady, se jí nemohly dostat jinak než formou úhrad za poskytnutou potřebnou zdravotní péči, tedy cestou smluvního plnění ze strany žalované. Nelze proto dát za pravdu žalobkyni, že pokud jde o prostředky na platovou úpravu, byla žalovaná pouze platebním místem a že subjektem, který tyto prostředky žalobkyni poukázal, byl stát. Aby tomu tak bylo, muselo by být státem určeno, jaké konkrétní částky se mají jednotlivým zdravotnickým zařízením na platovou úpravu dostat. Zde však, jak již bylo konstatováno, byly mzdové prostředky na platovou úpravu poskytnuty obdobně jako mzdové prostředky před jejich navýšením, tedy smluvním plněním žalované. Z uvedeného závěru pak logicky plyne, jak oba soudy správně dovodily, že prostředky poskytnuté na platovou úpravu se staly součástí příjmů žalované (§25 zákona č. 551/1991 Sb.), které bylo nutno zahrnout do záloh hrazených žalovanou žalobkyni na náklady potřebné zdravotní péče na základě zákona č. 550/1991 Sb., jež podléhaly vyúčtování úhrad podle Smlouvy. Zahrnutí těchto prostředků do celkového objemu prostředků přidělených žalované ze státního rozpočtu na úhradu za vykázané zdravotní výkony, které podléhaly vyúčtování, znamenalo, že hodnota jednoho bodu za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 1992 byla stanovena vyšší částkou, než kdyby se tak nestalo. V době, kdy žalovaná byla závislá na státním rozpočtu, totiž mohl žalobkyni náležet nárok na plnění pouze v rozsahu odpovídajícím množství prostředků, které tímto způsobem žalovaná k úhradě svých smluvních povinností obdržela a které vzhledem k počtu a bodové hodnotě provedených výkonů poměrně na žalobkyni připadalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98). Vzhledem k těmto závěrům lze další námitky žalobkyně pokládat za irelevantní.
Žalobkyni se tak nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že částka, kterou uhradila žalovaná žalobkyni za druhé pololetí roku 1992 na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 a při vyúčtování ji přičetla k úhradám poskytnutým žalobkyni podle Smlouvy, představuje plnění podle Smlouvy a že v tomto rozsahu vznikla žalované pohledávka způsobilá započtení.
Protože dovolání nebylo žalobkyní podáno důvodně (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak s ohledem na výsledek řízení měla proti žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu