ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.1.2004.1
sp. zn. 4 Tz 1/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 4 To 162/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 90/2002 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 4 To 162/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. V. P.
Napadené usnesení a předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 6 T 90/2002, se zrušují .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud zhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu státnímu zástupci v Českých Budějovicích se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 6 T 90/2002, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dne 18. 5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B. v ulici K. Ch., když vyšel před dům č. - , kde s pistolí zn. ČZ 75 Luger, v. č. D 7091 čekal na K. L., L. L., I. L. a M. Č., kteří přicházeli k domu ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli, přičemž touto pistolí mířil nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně ji napadal hrubými výrazy uvedenými ve spise, poté mířil i na ostatní přítomné, které slovně napadal a kterým vyhrožoval zastřelením, přičemž vystřelil z pistole do vzduchu, když se L. L., I. L. a M. Č. snažili zabránit v jeho dalším jednání a útěku z místa před příjezdem hlídky Policie České republiky, čímž v přítomných osobách vyvolal vážné obavy o život a zdraví.
Za to byl obviněný Ing. P. odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks pistole ČZ 75 Luger, v. č. D 7091, ráže 9 mm a 5 ks nábojů ráže 9 mm Luger.
Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku obviněný podal odvolání, přičemž proti výroku o trestu podal v neprospěch obviněného odvolání i státní zástupce. Tato odvolání pak projednával Krajský soud v Českých Budějovicích, který je obě podle §256 tr. ř. zamítl, a to usnesením ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 4 To 162/2003.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky ve prospěch obviněného Ing. V. P. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 4 To 162/2003. Tímto usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §196 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel zejména poukázal, že soudy obou stupňů neodstranily rozpory, které jsou ve výpovědích svědků K. L., L. a I. L. a M. Č. na straně jedné a ve výpovědích svědků A. K., M. P. a J. P. na straně druhé. Zatímco poškození uvedli, že obviněný Ing. P. hned od počátku incidentu začal ohrožovat K. L. pistolí, jíž nejprve mířil na hlavu a pak na čelo a poté pistolí přejížděl přes těla ostatních poškozených a vyhrožoval jim, že je zastřelí, podle výpovědí svědků A. K., M. P., J. P. i obviněného naopak L. L., I. L. a M. Č. vybízeli obviněného, aby jim pistoli, o které mluvil, že ji má u sebe, ukázal a vystřelil. K těmto rozporům měli být podle ministra spravedlnosti poškození vyslechnuti, případně měly být provedeny konfrontace mezi nimi a mezi svědky K., P. a P. Není totiž rozumně vysvětlitelné chování poškozených L., Č. a bratrů L., když sice měli mít vzhledem k jednání obviněného Ing. P. se zbraní důvodné obavy o život, ale přesto ozbrojeného obviněného zatlačili na trávník pod stromy, obklopili jej, strkali do něj a nechtěli jej, vzdor tomu, že u sebe měl zbraň, pustit domů. Proto bylo nutné provést v této trestní věci rekonstrukci, což nebylo učiněno.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §196 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. V. P. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a dále zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a následně aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil následující.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku v podstatě převzal skutková zjištění, jak je uváděla podaná obžaloba, a v jeho odůvodnění v zásadě zopakoval výpovědi svědků i obviněného vyplývající ze spisového materiálu. Okresní soud měl zato, že provedenými důkazy byl náležitě zjištěn skutkový stav, který není nutné doplňovat prováděním dalších důkazů, když obviněný kromě vyžádání určitých listin nenavrhl v průběhu hlavního líčení výslech žádného dalšího svědka, ač na to byl výslovně tázán. K námitkám obviněného v jeho závěrečné řeči ohledně možného zjištění dalších osob soud odkázal na obsah úředního záznamu na č. l. 49 spisu, v němž je popsáno šetření policie k dalším potenciálním svědkům celé události, ale žádný z dotazovaných nájemníků nebyl schopen uvést nic dostatečně konkrétního, co by již nebylo známo.
Obhajoba obviněného byla podle názoru okresního soudu vyvrácena výpověďmi všech slyšených svědků a obsahem listinných důkazů, přičemž okresní soud vysvětlil, proč má zato, že výpověď svědkyně K. není shodná s výpovědí obviněného. Obhajoba obviněného podle jeho názoru postrádá logiku a věrohodnost již ve vylíčení začátku celého incidentu, a to zejména ohledně důvodu, proč se obžalovaný vůbec v čase 01. 45 hod. oblečen do pyžama pohyboval venku před domem s ostře nabitou pistolí ráže 9 mm, neboť žádné volání o pomoc nikdo jiný neslyšel. Svědecké výpovědi sourozenců L. a svědka Č. naopak za věrohodné podle okresního soudu považovat lze, a tyto prokazují, že důvodem, proč se obviněný pohyboval venku, bylo, že uvedení svědci byli cestou z restaurace u rybníka hlučnější. Obviněný chtěl z toho důvodu proti nim zakročit, což skutečně učinil, ovšem způsobem, který rozhodně nelze označit za zanedbatelný incident, neboť výhružka danou zbraní není zanedbatelná z hlediska ochrany zájmů chráněných trestním zákonem. Věrohodnost výpovědí svědků - poškozených zúčastněných na projednávaném incidentu je dána tím, že oni sami incident nevyvolali, jinak by těžko kontaktovali policii. Shodnost výpovědí poškozených byť s malými nepřesnosti, jak namítá obviněný, neznamená, že by se tito poškození na výpovědi domluvili, ale naopak svědčí pro to, že mluví pravdu. Svědek Č. volal policii již před výstřelem, neboť obviněný se choval způsobem, který vyvolal obavu poškozených a dal bezpochyby podnět k tomu, aby policii zavolali. Pokud poškození bránili obviněnému v návratu do domu, pak k tomu neměli jiný důvod než ten, že chtěli zadržet obviněného pro jeho závadné jednání, a to do příjezdu policie. Pokud obviněný uváděl, že poškození byli opilí, a rovněž svědek M. potvrdil, že z nich cítil alkohol, což ani poškození nepopřeli, tak podle názoru soudu po vypití dvou až tří piv je z dechu alkohol cítit, avšak takové množství alkoholu není způsobilé k tomu, aby poškození nedokázali mít pod kontrolou své jednání.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný mj. navrhl, aby byli v postavení svědků vyslechnuti jeho manželka a syn, taktéž se domáhal provedení vyšetřovacího pokusu na místě činu k ověření správnosti jednotlivých výpovědí, jakož i znaleckého psychiatrického zkoumání své osoby.
Odvolací soud ve veřejném zasedání oba obviněným navrhované svědky (M. P. a J. P.) vyslechl a jako listinné důkazy přečetl zprávy o pověsti sourozenců L. a M. Č. z míst jejich bydliště a taktéž opisy jejich rejstříku trestů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil s hodnotícími úvahami okresního soudu, který řádně, přesvědčivě a vyváženě hodnotil důkazy, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu a vypořádal se s jednotlivými rozpory mezi nimi. Na tyto hodnotící úvahy odvolací soud plně odkázal a nepovažoval za nutné je opětovně rozebírat. Na nich totiž nic nemění ani dokazování provedené v odvolacím řízení, neboť výpovědi svědků P. a P. nelze označit za zcela věrohodné a tedy ani za důkazní zdroje, na základě nichž by bylo možné činit podstatná skutková zjištění, neboť mezi jejich výpověďmi nelze přehlédnout rozpory v tom směru, zda odbíhali od okna, z něhož situaci sledovali, či zda byl jeden z mužů k obviněnému aktivnější. Přitom není pravděpodobné, že by tyto skutečnosti svědci nevnímali, zvlášť když tvrzené napadení obviněného pro ně muselo být událostí nikoli zcela obvyklou a lze proto očekávat, že tuto ojedinělost budou schopni reprodukovat bez rizika záměny s jinou obdobnou situací. To podle názoru krajského soudu platí především, pokud jde o popis muže, který měl obviněného chytit za ruku v době výstřelu. Tito svědci podle názoru odvolacího soudu nesledovali průběh události od samého počátku a registrovali ji až poté, co došlo k prvotnímu kontaktu obviněného s poškozenými tak, jak to popisují poškození.
Nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu odvolací soud doplnil názor, že pro nevěrohodnost výpovědi obviněného svědčí též okolnost, o které vypovídal svědek M., totiž že chování obviněného nelze označit za chování osoby, která se cítí být v právu. Pokud by obviněný v právu byl, pak by jistě přímo na místě samém policejní hlídce objasnil situaci a vysvětlil, proč v noci opustil svůj byt s nabitou zbraní. Neobvyklým se jeví i to, že obviněný nekontaktoval policii, než opustil byt. Pro věrohodnost poškozených pak hovoří to, že vyčkali na příjezd policie a policii sami zavolali, což by jistě neudělali, kdyby se necítili být v právu, a utekli by. Podle krajského soudu má obviněný tendenci určitá fakta transformovat a svoje představy klade nad objektivně zjištěné skutečnosti, neboť bylo prokázáno, že obviněný skupině obyvatelů vyhrožoval nabitou zbraní usmrcením. Poškození sice dospěli k závěru, že to obviněný nemyslí vážně, což ovšem nic nemění na tom, že se nejprve cítili být jednáním obviněného ohroženi. Existence obav o život a zdraví nemusí nutně vést k pasivitě poškozeného či k jeho útěku. To, že poškození zvolili jiný druh obrany než útěk a to útok, nesvědčí o jejich nevěrohodnosti a absenci pudu sebezáchovy.
Nejvyšší soud na základě námitek obsažených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i vydaných rozhodnutí soudů obou stupňů včetně řízení, které jim předcházelo, dospěl k následujícím závěrům.
Soudy obou stupňů v podstatě svá rozhodnutí založily na zhodnocení míry věrohodnosti dvou verzí, když jednu z nich prezentoval obviněný podporovaný svědeckými výpověďmi své manželky a syna a částečně i svědkyně K. a druhou pak poškození sourozenci L. a M. Č., přičemž se přiklonily k verzi poškozených. Je však třeba zdůraznit, že kromě samotných účastníků incidentu jeho vlastní počátek nesledovala žádná třetí osoba, která by jej mohla nezaujatě popsat., resp. taková osoba nebyla zjištěna. Konečnou fázi konfliktu popisují až na některé detaily obě strany v podstatě shodně, což ale bez dalšího neumožňovalo spolehlivě stanovit, kdo konflikt vyprovokoval a zejména kdo koho a jak ohrožoval natolik, že bylo obviněným ze zbraně nakonec vystřeleno do vzduchu a na místo se musela dostavit policie.
Z dokazování tedy vyplynuly dvě verze, které obě mají svá logická, ale i slabá místa. Na určitou nelogičnost v tvrzení a chování obviněného poukázaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, přičemž jedním z hlavních důvodů proč obviněnému neuvěřily, bylo jeho neobvyklé chování po příjezdu policie na místo činu, když s policisty odmítl komunikovat a z jeho vystupování nebylo zřejmé, že by se cítil v právu. Naproti tomu slabinou v tvrzení poškozených jednoznačně bylo, že pokud je obviněný od počátku ohrožoval nabitou zbraní, což u nich vzbudilo obavu o zdraví a život, přesto na obviněného nepřetržitě doráželi, postupovali proti němu a sápali se po jeho zbrani a vyzývali jej k jejímu použití. Byť se zejména odvolací soud snažil tuto zjevně neobvyklou reakci poškozených v závěru odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, učinil tak na podkladě pouhých spekulací bez jakékoli opory v důkazech samotných.
Je bezpochyby výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy, přičemž do tohoto hodnocení smí odvolací soud zasáhnout v rámci přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v jejich hodnocení. Odvolací soud je však též instancí, která přezkoumává správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a v případě pochybení soudu prvního stupně musí učinit opatření k jejich nápravě, spočívající i v dalším dokazování, které ale svým charakterem a rozsahem nesmí nahrazovat činnost prvostupňového soudu.
Těmito zásadami se v daném případě odvolací soud řídil pouze částečně. Rozsah dokazování sice doplnil o výše uvedené důkazy, ale přesto lze celkovou důkazní situaci označit za neúplnou, vlastní hodnocení existujících důkazů za málo přesvědčivé, čímž je vzbuzována i pochybnost o správnosti zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud je především toho názoru, že v dané situaci, kdy v podstatě stála výpověď obviněného proti výpovědím poškozených, měl být kladen maximální důraz na opatření a zajištění všech objektivních důkazů v této věci, což se nestalo.
Je však třeba uvést, že zásadními nedostatky při opatřování důkazů trpělo již přípravné řízení. Policejní orgány sice prováděly výslechy svědků již v této fázi řízení, ale např. vůbec nezkoumaly jaké množství alkoholu poškození před incidentem zkonzumovali, což mělo být zjištěno alespoň výslechem personálu restaurace Tempo, kterou poškození před incidentem údajně navštívili, když to nebylo objektivizováno hned po ukončení konfliktu. Svědek V. M. – policista, který se na místo incidentu dostavil, mj. vypověděl, že oznamovatelé (poškození) byli v kritickou dobu pod vlivem alkoholických nápojů, a proto nebyli schopni výpovědi. Po dvou až třech pivech, s nimiž bylo soudy kalkulováno při odůvodňování přiměřenosti chování poškozených v průběhu incidentu, by však jmenovaní stěží působili dojmem natolik podnapilých osob neschopných k protokolárnímu podání vysvětlení ve věci. Tato okolnost pak zapříčinila, že poškození byli poprvé do protokolu vyslechnuti až ve dnech od 28. 5. do 7. 6. 2002 a měli tudíž dostatek času zkoordinovat svá případná tvrzení. Nedostatkem bylo i neopatření přesného a podrobného plánku místa činu včetně jeho podrobné fotodokumentace. Náčrtek vypracovaný obviněným, jenž je založen ve spise a z něhož oba soudy vycházely, nemůže nahrazovat oficiální policejní dokument. Taktéž jediná fotografie zachycující vchodové dveře do domu, kde bydlí obviněný, nevypovídá o vlastní polohopopisné situaci na místě činu nic dostatečně konkrétního. To vše v situaci, kdy obviněný okresní soud na nedostatky v tomto směru upozorňoval – viz č. l. 70 spisu. Za nesprávný je proto třeba označit závěr odvolacího soudu, že výhledové poměry na místě činu jsou dostatečné. Náležitá pozornost nebyla věnována ani osobnostním rysům obviněného, zejména jeho pověsti v místě bydliště, která měla být zkoumána prostřednictvím výpovědí osob žijících s obviněným ve stejném domě, popř. měl být ohledně jeho osobnosti vypracován znalecký posudek z oboru psychologie, to vše ke zjištění, zda je obviněný osobou nezdrženlivou, agresivní, s fabulačními sklony apod. Vzhledem k rozporným výpovědím poškozených a obviněného za situace, kdy verzi obviněného přímo nepopíralo nic kromě výpovědí poškozených, měla být s aktéry incidentu provedena rekonstrukce ve smyslu ustanovení §104d tr. ř., a to podle obou uváděných verzí, což by napomohlo k učinění závěru ohledně jejich věrohodnosti. V tomto ohledu se proto jeví jako neopodstatněná úvaha odvolacího soudu (viz č. l. 118 spisu), že návrhy obviněného na doplnění dokazování jsou nedůvodné. Rovněž měl být vyžádán záznam obsahu telefonátu M. Č. na operační středisko policie, což bylo významné zejména pokud jde o zkoumání doby tohoto telefonátu ve vztahu k okamžiku výstřelu ze zbraně obviněného. To by přispělo k objasnění vzniku konfliktu, neboť podle tvrzení poškozených měl svědek Č. volat na policii ještě před výstřelem, protože již před tím se cítili jednáním obviněného a jeho manipulací se zbraní vůči nim ohroženi. Naproti tomu podle obviněného k telefonátu na policii došlo až poté, co byl v důsledku ataku na svou osobu ze strany poškozených nucen vystřelit do vzduchu.
Pokud se soud prvního stupně spokojil s důkazy, které mu byly v rámci podané obžaloby předloženy, měl sám za povinnost výše zmíněné nedostatky odstranit a dokazování v potřebných směrech doplnit (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.) Odvolací soud sice nad rámec učiněného dokazování některé důkazy navrhované obviněným provedl, ale nikoli v tom rozsahu jak bylo potřeba. Vzhledem k uvedeným pochybením měl krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění důkazů sloužících k prověření důvěryhodnosti výpovědí obviněného i poškozených, a k dodatečnému zjištění situace na místě činu. Pokud tak neučinil, nedostál své přezkumné povinnosti (viz §254 odst. 1 tr. ř.)a předčasně zamítl důvodné odvolání obviněného (viz §256 tr. ř.)
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 4 To 162/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. V. P. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 6 T 90/2002 zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a následně podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu státnímu zástupci v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K vrácení věci až do přípravného se Nejvyšší soud přiklonil proto, že v této nebyly objasněny základní skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného zejména v tom ohledu, jak a kde přesně se udál začátek konfliktu mezi obviněným a poškozenými. To je ale stěžejní poznatek ke stanovení závěru ohledně případného spáchání trestného činu event. trestných činů obviněným. K odstranění tohoto nedostatku bude třeba opatřit řadu nepřímých důkazů a to i takových, jejichž opatření soudem by bylo výrazně obtížnější a zdlouhavější, když státní zástupce, popř. policejní orgán mají větší operativní možnosti k doplnění dokazování v naznačených směrech. V opačném případě by to znamenalo nepřiměřené zatížení soudu (zejména pokud jde o provádění rekonstrukce jednotlivých verzí), což by ve svém důsledku rovněž bylo na újmu rychlosti řízení. Z výše uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona, která navrhovala ponechání věci ve stadiu řízení před soudem, neztotožnil.
V přípravném řízení tedy budou dodatečně provedeny rekonstrukce posuzovaného incidentu podle verzí obviněného a poškozených. Bude opatřen řádný situační plánek z místa činu a jeho fotodokumentace. Bude zajištěna fotokopie záznamu o oznámení incidentu na policii svědkem Č. a svědkyní K. Budou ustanoveny případně vyslechnuty osoby bydlící s obviněným v době incidentu ve stejném domě, ke zjištění osobnostních rysů obviněného, popř. za stejným účelem bude na obviněného zpracován znalecký psychologický posudek. Nejvyšší soud dává na zvážení ustanovení a eventuální výslech osob, které před incidentem poškozené obsluhovaly v restauraci T. a to k otázce množství jimi zkonzumovaného alkoholu, neboť si je vědom časového odstupu téměř dvou let od celé události. Pokud se stížnost pro porušení zákona dovolávala provedení konfrontací poškozených s ostatními svědky jakož i obviněného s poškozenými, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že ve smyslu ustanovení §104a odst. 7 tr. ř. není v přípravném řízení konfrontace zcela vyloučena, ovšem lze ji provádět pouze výjimečně, pokud lze očekávat, že její provedení výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky.
Po doplnění věci o výše uvedené důkazy pak státní zástupce posoudí zda celková důkazní situace a zní vyplývající skutkový stav odůvodňují opětovné postavení obviněného před soud, případně ve věci rozhodne jiným způsobem. Pokud by ve věci byla na obviněného podána nová obžaloba, procesní soud s ohledem na důkazy opatřené v přípravném řízení zváží potřebnost provedení konfrontací mezi obviněným a jednotlivými poškozenými. Jestliže by i poté celková důkazní situace obviněného nepochybně neusvědčovala z jednání, pro které je stíhán, soud by musel mít na zřeteli zásadu in dubio pro reo, podle níž by v takovém případě byl povinen rozhodnout ve prospěch Ing. P. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle §273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je státní zástupce event. soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c