ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.104.2004.1
sp. zn. 4 Tz 104/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. F. H. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného JUDr. M. J., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. M. J.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, se z r u š u j e, zrušuje se i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, byl obviněný JUDr. M. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
1. dne 7. 6. 1994 v O. vylákal od Ing. M. Ď., finanční hotovost ve výši 1.000.000,-Kč pod záminkou zajištění úvěru v částce 300.000.000,-Kč u firmy F. B., s.r.o., i když mu v té době bylo známo, že není schopen tento úvěr zajistit, peníze použil pro své vlastní podnikatelské aktivity a uvedenou částku dosud nevrátil poškozenému M. Ď. ani jeho právním nástupcům,
2. v průběhu měsíců července a srpna 1994 v O. a O., okr. K., vylákal od J. L. nejprve částku 1.000,-USD a poté částku 190.000,-Kč pod záminkou zajištění úvěru ve výši 700.000.000,-Kč pro firmu P., s.r.o. O., ačkoliv mu v té době bylo známo, že není schopen tento úvěr zajistit, peníze použil pro své vlastní podnikatelské aktivity a teprve na základě důrazného naléhání poškozeného postupně vylákanou finanční hotovost, s výjimkou 35.000,-Kč, tomuto vrátil.
Za to byl obviněnému JUDr. M. J. podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a současně byl nad obviněným JUDr. M. J. vysloven dohled. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému JUDr. M. J. dále uložen peněžitý trest ve výši 250.000,-Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by obviněný ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozenému J. L., trvale bytem O. – P., ul. O., okres K., škodu ve výši 35.000,-Kč.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že vzal za prokázáno, že obžalovaný přislíbil Ing. Ď. zajištění úvěru ve výši asi 300 milionů Kč, aniž měl reálné možnosti pro zajištění takového úvěru a aniž podnikl konkrétní kroky pro jeho zajištění a aniž se v rámci svých podnikatelských aktivit tímto zabýval, za tím účelem však po Ing. Ď. vyžadoval vyplacení finanční hotovosti ve výši 3.000.000,- Kč na tzv. „makléřské poplatky“, Vzhledem k tomu, že se Ing. Ď. finanční hotovosti nedostávalo, zajistil si půjčku ve výši 3.600.000,-Kč, z níž byla po jejím vyplacení dne 7. 6. 1994 oddělena částka 1.500.000,-Kč a z této částky 1.000.000,-Kč na hotovosti převzal obžalovaný JUDr. J. a to právě na ony tzv. „makléřské poplatky“, tedy odměny lidem, kteří měli poskytnutí úvěru zajistit. Přislíbil přitom úvěr zajistit do šesti týdnů. Obžalovaný však žádné konkrétní kroky pro zajištění úvěru pro Ing. Ď. nepodnikl a úvěr nezajistil. Obžalovaný dále přislíbil zajištění úvěru ve výši 700 milionů Kč poškozenému J. L. pro podnikatelské aktivity firmy P., s. r. o., i zde však žádné reálné podmínky pro zajištění úvěru vytvořeny neměl a žádné konkrétní kroky pro jeho zajištění nepodnikl, přesto v průběhu měsíců července a srpna 1994 pod nepravdivou záminkou zajištění úvěru od J. L. prostřednictvím F. J. postupně převzal částky 1.000,- USD a 190.000,- Kč opět na tzv. „makléřské poplatky“, ve skutečnosti však tyto peníze použil pro své vlastní potřeby.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, podal obviněný JUDr. M. J. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného JUDr. M. J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen napadeným usnesením v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že nalézací soud sice správně zjistil, že obviněný v obou případech získal pod příslibem zajištění úvěrů od poškozených nemalé finanční částky, které potom použil pro vlastní potřebu, ve výroku o vině však v rozporu s provedeným dokazováním uzavřel, že se tak stalo, i když mu v té době bylo známo, že není schopen úvěr zajistit. Podle ministra spravedlnosti nepřihlédl nalézací soud ke dvěma skutečnostem, které mají v této souvislosti podstatný význam. Předně nalézací soud nereagoval na skutečnost, že obviněný byl v inkriminované době společníkem společnosti C. I., s. r. o., B. V návaznosti na tuto skutečnost se soud nevypořádal s otázkou, zda za činnost obviněného směřující k zajištění úvěrů není třeba považovat i činnost uvedené společnosti a zda má význam skutečnost, že úvěr pod bodem 1) rozsudku nebyl zajištěn u slibované společnosti F., s. r. o., B. Ministr spravedlnosti dále uvádí, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že poškození měli zájem o zajištění úvěrů na realizaci několika investičních akcí (Ing. M. Ď. na výstavbu polyfunkčního domu v M. ulici v B., na blíže nespecifikovanou bytovou výstavbu v regionech a výstavbu bytového komplexu K. v N., poškozený J. L. na privatizaci firmy O. P.), aniž by však výslovně požadovali, s kterými institucemi má být poskytnutí úvěru dojednáno. Ve spise je přitom založen příslib poskytnutí úvěru na výstavbu polyfunkčního domu v B. od T. B., a. s., B., na výstavbu bytového komplexu K. v N. od I. a. s., P., pobočka B., a na privatizaci firmy O. P. od společnosti B. T. C. z T. ve F. Podle ministra spravedlnosti tedy v případě obou skutků bylo poskytnutí úvěru přislíbeno a v případě skutku bodem 2) rozsudku byla možnost uzavření smlouvy o úvěru zájemci též nabídnuta, což vyplývá zejména z výpovědi svědka Ing. G. Uvedenými důkazy se však nalézací soud nezabýval, nezhodnotil, zda lze za činnost obviněného považovat i činnost společnosti C. I., s. r. o., B., neověřil pravost ve spisu založených kopií příslibů bankovních úvěrů a nezjišťoval, zda možnost uzavření bankovních smluv byla zájemci nabídnuta, resp. v případě skutku bodem 2) rozsudku, proč společnost P. nabídku neakceptovala. Ministr spravedlnosti konečně uvádí, že vztahy mezi obviněným a poškozenými je třeba posoudit jako smlouvy o zprostředkování podle §642 a násl. obchodního zákoníku. V této souvislosti ministr spravedlnosti namítá, že nalézací soud nevzal v úvahu, že ustanovení §642 obchodního zákoníku nikterak nespecifikuje formy, jimiž má být činnost zprostředkovatele realizována, a že pokud v důsledku jeho činnosti byla zájemci možnost uzavření smlouvy nabídnuta, byly povinnosti zprostředkovatele podle citovaného ustanovení splněny. Výhrady soudu k nedostatečné formální úpravě jednotlivých úvěrových příslibů proto nemohou obstát, neboť tyto listiny žádný jiný význam než vyjádření ochoty úvěrovou smlouvu uzavřít neměly. Ministr spravedlnosti uzavírá, že výrok o vině oběma skutky je v části týkající se schopnosti obviněného úvěry pro poškozené zajistit vadný. Vrchní soud v Olomouci potom nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. při rozhodování a odvolání obviněného v rozporu se zákonem zamítl jako nedůvodné.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného JUDr. M. J. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchá ten, kdo úmyslným jednáním ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou touto osobou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností, o omyl půjde i tehdy, pokud podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem, uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodným jednáním může být konečně i zamlčení podstatných skutečností, které spočívá v neuvedení jakýchkoli skutečností, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k jednání podváděné osoby by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně jiných okolností.
Znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, zavinění se přitom musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťovaní okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
S ohledem na okolnosti projednávané věci je třeba uvést, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. může být spáchán i tím, že pachatel vystupuje jako zprostředkovatel úvěru či půjčky či slibuje jinému zajištění či obstarání peněžních prostředků za poskytnutí určité peněžité odměny (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr ani půjčku nezajistí ani nezprostředkuje, jde-li mu od počátku jen o vylákání provize. O tyto případy půjde zejména tehdy, pokud pachatel vyvolá svým jednáním mylnou představu třetí osoby, že je schopen úvěr zajistit nebo poskytnutí úvěru zprostředkovat, přestože nemá reálnou možnost tak učinit. Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. však může být spáchán i tím, že pachatel, který vystupuje jako zprostředkovatel úvěru či půjčky, si vyžádá od jiného peněžní částku nikoli jako provizi, ale jako prostředky na náklady spojené s vyřízením úvěru či půjčky, přitom však tyto peněžní prostředky na uvedený účel nevyužije a jde mu od počátku jen o vylákání těchto prostředků. V těchto případech může být trestný čin podvodu spáchán i tehdy, pokud pachatel má reálnou možnost úvěr zajistit nebo dokonce i pokud úvěr skutečně zajistí. Rozhodná je skutečnost, že pachatel využije zájmu třetí osoby o získání úvěru a svým jednáním vyvolá její mylnou představu o nákladech, které musí na získání úvěru vynaložit, a tohoto omylu třetí osoby využije ke svému obohacení. Pro úplnost je třeba dodat, že uvedené skutečnosti se samozřejmě nijak nedotýkají smluvní svobody stran při sjednávání obsahu smlouvy o zprostředkování, včetně dohody o provizi a její výši či o úhradě nákladů na činnost zprostředkovatele.
K uvedenému je třeba doplnit, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se vyžaduje pachatelů podvodný úmysl již v době, kdy jiného uvádí v omyl, tedy v době, kdy jinému slibuje zajištění či obstarání peněžních prostředků za poskytnutí provize, nebo kdy vyžádá od jiného prostředky na náklady spojené s vyřízením úvěru či půjčky.
Z hlediska přezkoumání zákonnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, na základě podané stížnosti pro porušení zákona je třeba uvést, že námitky ministra spravedlnosti jsou částečně důvodné. Na základě důkazů, které byly v řízení provedeny, nelze dospět bez důvodných pochybností ke skutkovému závěru, který je uveden v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, že obžalovaný přislíbil Ing. Ď. zajištění úvěru ve výši asi 300 milionů Kč, aniž měl reálné možnosti pro zajištění takového úvěru a aniž podnikl konkrétní kroky pro jeho zajištění a aniž se v rámci svých podnikatelských aktivit tímto zabýval, a dále, že přislíbil zajištění úvěru ve výši 700 milionů Kč poškozenému J. L. pro podnikatelské aktivity firmy P., s. r. o., aniž měl reálné podmínky pro zajištění úvěru vytvořeny a žádné konkrétní kroky pro jeho zajištění ani nepodnikl. Na základě těchto skutečností přitom Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru o vině obviněného JUDr. M. J. uvedeného ve skutkové větě výroku o vině, že obviněný JUDr. M. J. vylákal od Ing. M. Ď. finanční hotovost ve výši 1.000.000,-Kč pod záminkou zajištění úvěru v částce 300.000.000,- Kč, i když mu v té době bylo známo, že není schopen tento úvěr zajistit, resp. že vylákal od J. L. nejprve částku 1.000,-USD a poté částku 190.000,- Kč pod záminkou zajištění úvěru ve výši 700.000.000,- Kč, ačkoliv mu v té době bylo známo, že není schopen tento úvěr zajistit.
V souladu s podanou stížností pro porušení zákona je třeba konstatovat, že se Krajský soud v Ostravě v uvedených souvislostech nezabýval dostatečně některými listinnými důkazy, které byly uplatněny v rámci obhajoby obviněného JUDr. M. J. Jedná se zejména o listinu nazvanou „Nezávazná úverová ponuka“ ze dne 21. 10. 1994 od T. B., a. s., B., ve které je obsažena úvěrová nabídka pro společnost Č. I., spol. s r. o., jejímž společníkem byl i obviněný JUDr. M. J., na krátkodobý úvěr na financování výstavby polyfunkčního domu (č. l. 43), dále listinu ze dne 23. 1. 1995 vystavenou I., a. s., P., pobočka B., ve které je obsažena úvěrová nabídka pro společnost Č. I., spol. s r. o., na nákup stavebního pozemku a výstavbu bytového komplexu v N.-K. (č. l. 49), a dále listinu ze dne 12. 8. 1994 vystavenou společností B. T. C., ve které jsou obsaženy údaje o možném poskytnutí úvěru adresovaná společnosti P., s r. o., pro kterou měl obviněný JUDr. M. J. úvěr zajišťovat, v souvislosti s privatizací tehdejšího s. p. O. P. (č. l. 57).
K těmto listinám Krajský soud v Ostravě uvedl pouze to, že pokud bylo některými osobami či institucemi obžalovanému sdělováno, že možnost zajištění úvěrů existuje, byly to informace zcela neurčitého charakteru a rozhodně nebyly směřovány ke konkrétnímu poskytnutí úvěrů pro poškozené Ď. a L. Vrchní soud v Olomouci se s tímto názorem Krajského soudu v Ostravě zcela ztotožnil a doplnil, že se jedná o doklady s neurčitými informacemi, jejichž obsah neodpovídá náležitostem obvyklým při uzavírání úvěrových smluv, nehledě na závratné finanční částky prezentované v „Úverových ponukách“.
Takový přístup k označeným důkazům však nemůže obstát z hlediska požadavků kladených na zjišťování skutkového stavu ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nemůže být pochyb, že uvedené listiny prokazují, resp. mohou prokazovat existenci určitých aktivit obviněného JUDr. M. J. směřujících k zajištění úvěru od několika odlišných subjektů, přičemž z obsahu listin vyplývá, že se mohlo jednat o úvěry pro poškozené Ing. Ď. a L. (podle Nejvyššího soudu není v daném případě rozhodné, zda obviněný jednal samostatně nebo se podílel na činnosti společnosti Č. I., spol. s r. o., jejímž byl společníkem, pokud jeho aktivity směřovaly ke získání uvedených úvěrů). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argument Krajského soudu v Ostravě, že listiny obsahují informace neurčitého charakteru, ani blíže neodůvodněný názor Vrchního soudu v Olomouci, že se jedná o doklady, jejichž obsah neodpovídá náležitostem obvyklým při uzavírání úvěrových smluv.
V návaznosti na obsah uvedených listin bylo třeba zjistit další skutečnosti, které by jednoznačně potvrdily nebo naopak vyvrátily obhajobu obviněného JUDr. M. J. týkající se jeho činnosti při zajišťování úvěrů pro poškozené. V této souvislosti měl Krajský soud v Ostravě ověřit pravost uvedených listin, zjistit, zda se na jejich vydání skutečně podílel obviněný JUDr. M. J., a zejména zjistit jejich skutečný význam z hlediska možnosti získání úvěru od subjektu, který je vystavil (k čemu vystavovatele listiny zavazovaly, jejich význam pro získání úvěru, dostupnost takových prohlášení atd.), a následně posoudit, zda uvedené listiny skutečně prokazují relevantní aktivity obviněného JUDr. M. J. směřující k zajištění úvěru pro poškozené. Významné z tohoto hlediska budou již nyní patrné skutečnosti, že všechny uvedené listiny mají charakter listin obecných, z hlediska subjektu, který je vystavil, nejsou formulovány jako závazné a navíc jsou vázány na splnění dalších podmínek, které mohly působit zájemcům o úvěr těžko překonatelné potíže (jde zejména o vázání úvěru na garanci jiné banky, přičemž nikde ve spise není jediný doklad, který by ukazoval na existenci takové záruky či vůbec na jednání o takové záruce). Konečně lze uvést, že stranou pozornosti Krajského soudu v Ostravě zůstala otázka profesních schopností a zkušeností obviněného JUDr. M. J. jako osoby, která se zabývala zprostředkovatelskou činností v oblasti zajišťování úvěrů. V řízení bylo prokázáno, že obviněný JUDr. M. J. opakovaně vystupoval jako zprostředkovatel úvěrů pro různé subjekty, nabízí se tedy otázka, kolik úvěrů a za jakých podmínek obviněný JUDr. M. J. skutečně pro jiné osoby zprostředkoval. Odpověď na tuto otázku bude jistě významná i pro posouzení schopností a možností obviněného JUDr. M. J. získat úvěr pro poškozené v projednávané trestní věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyššího soud k závěru, že na základě dokazování provedeného Krajským soudem v Ostravě nebylo možno bez důvodných pochybností uzavřít, že obviněný JUDr. M. J. neměl reálné možnosti pro zajištění předmětných úvěrů, nepodnikl konkrétní kroky pro jejich zajištění a v rámci svých podnikatelských aktivit se zajišťováním úvěrů nezabýval, nebylo tedy možno na tomto skutkovém základě uznat obviněného JUDr. M. J. vinným trestným činem podvodu spočívajícím v tom, že obviněný vylákal od poškozených peněžní částky pod záminkou zajištění úvěru, přestože mu již v té době bylo známo, že není schopen úvěry zajistit.
Z uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Ostravě nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, důkazy chybně zhodnotil, v důsledku čehož byl rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. M. J. V rozporu se zákonem postupoval i Vrchní soud v Olomouci, když nesplnil svou přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. a důvodně podané odvolání obviněného JUDr. M. J. zamítl podle §256 tr. ř. usnesením ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k další námitce ministra spravedlnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že ustanovení §642 obchodního zákoníku nespecifikuje formy, jimiž má být činnost zprostředkovatele realizována, a že pokud v důsledku činnosti obviněného JUDr. M. J. byla zájemci možnost uzavření smlouvy nabídnuta, byly povinnosti zprostředkovatele podle citovaného ustanovení splněny.
Podle §642 obchodního zákoníku se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Je třeba uvést, že činnost zprostředkovatele směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, může spočívat ve velmi rozmanité činnosti, od pouhého předání kontaktu na zájemce či třetí osobu až po rozsáhlou činnost spočívající v průzkumu trhu, následném vyhledání a kontaktování třetí osoby, sjednání obsahu smlouvy s takovou osobou, příp. i uzavření smlouvy jménem zájemce. Také vymezení obsahových náležitostí smlouvy, k jejímuž uzavření směřuje činnost zprostředkovatele, se bude lišit v závislosti na okolnostech konkrétního případu. V každém případě platí, že vymezení konkrétního obsahu závazku zprostředkovatele v rámci konkrétního vztahu bude záviset na obsahu konkrétní smlouvy o zprostředkování. V žádném případě nelze bez posouzení konkrétní smlouvy dovozovat s ohledem na obecná zákonná ustanovení obsah konkrétního vztahu či dokonce dovozovat splnění povinností zprostředkovatele pouze z toho důvodu, že zájemci byla nabídnuta možnost uzavření nějaké smlouvy. S ohledem na okolnosti projednávané věci a argumentaci ministra spravedlnosti je třeba dodat, že žádná listina obsažená v trestním spise neobsahuje návrh na uzavření úvěrové smlouvy a patrně ani závazek úvěrovou smlouvu v budoucnu uzavřít.
Na základě všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 5 To 209/2002, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. M. J., podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 31 T 11/99, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby doplnil dokazování ve shora uvedených směrech a potvrdil či naopak vyvrátil obhajobu obviněného JUDr. M. J. týkající se jeho činnosti při zajišťování úvěrů pro poškozené. Zbývá dodat, že v návaznosti na uvedená zjištění bude třeba zhodnotit i znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu, zejména, zda měl obviněný JUDr. M. J. podvodný úmysl již v době, kdy poškozené uvedl v omyl, tedy v době, kdy jim sliboval zajištění úvěru, resp. v době, kdy od nich vyžadoval prostředky na náklady spojené s vyřízením úvěru.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného JUDr. M. J., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.