ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.111.2004.1
sp. zn. 4 Tz 111/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. června 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. Š., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. 4 Rtv 273/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. 4 Rtv 273/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného S. Š.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. 4 Rtv 273/90.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. Rtv 273/90, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1991 Sb. o soudní rehabilitaci, v platném znění, tak, že zrušil v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 62/54, výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V napadeném usnesení je citováno, že obviněný S. Š. byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno, který je výše označen, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 10. 1954 a ani do 24.00 hod. po lhůtě stanovené v doručeném povolávacím rozkaze nenastoupil vojenskou základní službu u OSV F. p. R. a odvolával se přitom na svoje náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu tří let, dále mu byla uložena podle §43 tr. zák. ztráta čestných práv občanských a ztráta práv podle §44 odst. 2 tr. zák. na dobu pěti let.
Citované usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 11. 4. 1991.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. Rtv 273/90, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. Š. stížnost pro porušení zákona, v níž namítá, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 rehabilitačního zákona a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb.
Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně stěžovatel vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle výše citovaných ustanovení. Rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, přičemž výrok o vině ponechal bez náležité pozornosti, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno je jednoznačně patrno, že bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu a danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru stěžovatel poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v namítaném rozsahu, k němuž došlo v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného S. Š., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z obsahu napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 62/54, blíže nezajímal, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá jednak z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že nalézací soud provedl dokazování v potřebné rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 62/54, byl dle napadeného usnesení správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 1991,sp. zn. 4 T 104/91, jímž ponechal v platnosti výrok o vině z rozsudku ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 62/54, a podle §265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného S. Š. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 4. 1991, sp. zn. 4 Rtv 273/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze stejného dne sp. zn. 4 T 104/91 a usnesení tohoto soudu ze dne 20. 10. 1992, sp. zn. 4 Rtv 273/90.
Nejvyšší soud věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost je dána podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle §270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á