ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.119.2004.1
sp. zn. 4 Tz 119/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. července 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. J., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesením bývalého Vojenského odvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného J. J.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. J. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 9. 1974, sp. zn. 2 T 174/74, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že přestože mu byl včas doručen povolávací rozkaz MěVS Brno k nástupu pravidelného vojenského cvičení v trvání 35 dnů k v. ú. B. s nástupem 20. 5. 1974, k výkonu tohoto cvičení nenastoupil. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně s výkonem v první nápravně výchovné skupině a dále mu byl uložen trest ztráty vojenské hodnosti.
Proti uvedenému rozsudku si obviněný podal odvolání, které bylo usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 10. 10. 1974, sp. zn. To 243/74, jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný J. J. v roce 1992 v souvislosti se shora uvedeným odsouzením požádal o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 9. 1974, sp. zn. 2 T 174/74, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 10. 10. 1974, sp. zn. To 243/74, byl zrušen podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ve výroku o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení.
Posléze bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 9. 1974, sp. zn. 2 T 174/74, kterým byl ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 10. 10. 1974, sp. zn. To 243/74, obviněný uznán vinným trestným činem podle §269 odst. 1 tr. zák., rozhodnuto podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. o upuštění od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. J., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92. Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 12. 11. 1992 byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §269 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.
Ohledně rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 9. 1974 stěžovatel namítá, že v jeho odůvodnění je odkaz na Ústavu ČSR ze dne 9. 5. 1948, která v čl. 15 odst. 1 zaručovala svobodu svědomí, ale současně v odst. 2 tuto svobodu omezovala tím, že nemůže být důvodem k odepření plnění občanské povinnosti, přičemž povinnosti každého občana konat m. j. vojenskou službu byla stanovena v čl. 34 odst. 2 této ústavy. Současně podle jeho názoru byla pro Československou republiku od 10. 12. 1948 platná také Všeobecná deklarace lidských prav. Přijetím této deklarace se ČSR zavázala dodržovat také čl. 18, podle něhož každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. I tato deklarace však připouštěla v čl. 29 odst. 2 přiměřené omezení zákonem.
Vzhledem k uvedenému je pak podle stěžovatele nutné dojít k závěru, že ustanovení §269 tr. zák. nebylo v zásadním rozporu ani s citovanou ústavou ani se Všeobecnou deklarací lidských práv. Fakticky však znamenalo znevýhodnění občanů, kteří chtěli svoje ústavně zaručené náboženské svobody realizovat, neboť možnost náhrady vojenské služby jinou činností nebyla umožňována. Z tohoto hlediska bylo posouzení jednání obviněného J. J. jako trestného činu nepřiměřeně tvrdé. V rámci rehabilitačního řízení měl býv. Vojenský obvodový soud v Brně v napadeném usnesení vysvětlit, proč nevyužil možnosti dané ustanovením §227 tr. ř. a obviněného obžaloby nezprostil pro nepochybně nízký stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Tato možnost se z odůvodnění napadeného usnesení a také z navazujícího rozsudku ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, přímo podává, neboť bylo konstatováno, že se obviněný doznal a vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti a řádnému plnění občanských povinností bylo motivem jeho jednání důsledné plnění požadavků víry, kterou přijal. K tomu byl také vyžádán znalecký posudek z oboru psychiatrie, který neústupnou oddanost víře u obviněného potvrdil.
Ministr spravedlnosti má proto zato, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně ve věci obviněného J. J. vedené pod sp. zn. 1 Rtv 47/92 pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného nedotčen.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. ve vztahu k §227 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a poté, aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jenž byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. J. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Taktéž konstatoval, že v původním řízení provedl vojenský soud v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Nelze proto nic vytknout tomu, pokud uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Samotný obviněný proti tomuto výroku nic nenamítal. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však rehabilitační soud dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Ze spisového materiálu je totiž jednoznačně zřejmé, že obviněný žil řádným životem a nebyl doposud soudně trestán. Řádně vykonal vojenskou základní službu a jedno vojenské cvičení a teprve poté, co začal vyznávat víru S. J., na cvičení odmítl nastoupit. Soud byl proto toho názoru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě J. J. Pokud však ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že v původním rozsudku býv. vojenského obvodového soudu z roku 1974 je argumentováno ústavou z roku 1948, nelze mu v tomto směru přisvědčit, neboť předmětné odůvodnění rozsudku sice ústavu zmiňuje, ovšem bezpochyby má na mysli tehdy platnou a účinnou ústavu publikovanou pod č. 100/1960 Sb.
V této souvislosti je proto třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný J. J. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný J. ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1974 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s argumentací stěžovatele obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný měl být pro nízký stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání podle §227 tr. ř. zproštěn obžaloby. Pokud jde o ustanovení §227 tr. ř., jeho aplikace se vztahuje na případy, kdy obviněný v jím předpokládaných procesních situacích po zastavení trestního stíhání trvá na projednání věci a je následně uznán vinným, ale trest mu uložen být nemůže. V případě zproštění obžaloby obviněného je však nutné aplikovat některý z důvodů obsažených v ustanovení §226 tr. ř.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je ale zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92, tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného J. J., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 47/92. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. J. a na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c