ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.12.2004.1
sp. zn. 4 Tz 12/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. února 2004 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. P., již zemřelého, proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-8, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-8, byl v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného L. P.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o návrhu P. P. na soudní rehabilitaci jejího manžela, tehdy již zemřelého L. P. tak, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody ve výši 1 roku a zároveň se zrušují i rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 2. 10. 1991, když jak navrhovatelka tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 2. 10. 1991 pak tento soud rozsudkem čj. 1 Rtv-101/91-13 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/50 Sb., jak je uveden v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, s přihlédnutím k §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-8, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. P. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch osob, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a také z navazujících rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/1991-8, byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“) účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti manželky obviněného L. P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný, ačkoli konstatoval, že obviněný se trestné činnosti dopustil výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „Dne 20. 8. 1991 požádala P. P., vdova po zemřelém L. P. o provedení soudní rehabilitace. Na základě této žádosti přezkoumal zdejší soud výše uvedený rozsudek ve smyslu ustanovení §14 rehab. zákona. Pokud jde o skutkové a právní závěry nezjistil soud žádné nedostatky, a proto se ztotožnil s právní kvalifikací skutku podle §270 odst. 1 tr. zák. č. 86/50 Sb. K jinému závěru takto dospěl při zjištění, přezkoumání závěru o uloženém trestu odnětí svobody ve výši 1 roku nepodmíněně. L. P. tuto trestnou činnost spáchal výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž byl člověkem jinak všestranně dobře hodnoceným. Za této situace, když navíc tehdy nebyla ani alternativní zákonná úprava, z výše uvedeného důvodu je trest nepřiměřeně přísným, resp. takovým, v němž byl dán důraz nepřiměřeně represivní stránce trestu, jak má na mysli ustanovení §14 odst. 1 písm. f) rehab. zákona“. Proto zrušil rehabilitační soud toliko výrok o trestu.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného L. P. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-13.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle §271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když jako další překážka takového postupu spočívala v tom, že neměl k dispozici nejen vlastní, původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodnou kopii zmíněného rozsudku (podle zprávy Vojenského ústředního archivu byla zachovalá dokumentace býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ročník 1950 z větší části zatopena při povodni v roce 2002 a nachází se v mrazírnách, kde čeká na rekonstrukci).
Nejvyšší soud proto přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušnému, aby podle §270 odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu P. P., vdovy po obviněném, na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k