ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.123.2004.1
sp. zn. 4 Tz 123/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. B., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004, sp. zn. 5 To 105/2003 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 34T 11/99, byli obžalovaní K. B., M. K. a Ing. D. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. Trestného činu se obvinění měli dopustit tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch po vzájemné dohodě obžalovaný K. B. jako jednatel společnosti K., s. r. o., se sídlem v H., obžalovaná M. K. jako jednatelka společnosti K., s. r. o., se sídlem v H. a obžalovaný Ing. D. M. jako jednatel společnosti M., s.r.o., se sídlem v K., s obžalovaným P. C. jako jednatelem společnosti T., s. r. o., se sídlem v O., jehož trestní věc byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, v podvodném úmyslu, aniž by měli zájem vyvíjet podnikatelské aktivity a s cílem vylákání vysokého úvěru od peněžního ústavu, si nechali vypracovat podnikatelské záměry, v nichž předstírali zájem o provozování velkoobchodu s potravinářským zbožím, drogistickým zbožím, barvami a laky, chemickými potřebami, fotomateriálem, elektroinstalačním materiálem, zakoupili dne 19. 5. 1994 od R. F. nemovitost – objekt bývalé tkalcovny, nábytkových látek na T. ulici v H., okres Ch. a vzhledem k těmto jejich projevům, které budily důvěru, se jim podařilo dosáhnout toho, že s nimi Česká spořitelna, a. s., Okresní pobočka K., uzavřela dne 23. 5. 1994 úvěrové smlouvy pod čísly účtů 0, u obžalovaného P. C. č. 0, o poskytnutí úvěru, a to pro každou z uvedených společností v částce 9.750.000,- Kč, tedy v celkové výši 39.000.000,- Kč na nákup uvedené nemovitosti, přičemž dne 13. 6. 1994, aniž by začali podnikat, převedli své společnosti na J. H., který v roce 1995 vycestoval do USA, kde se dosud zdržuje na neznámém místě, zřejmě ve státě Florida, takže jejich jednáním byla České spořitelně, a. s., Okresní pobočce v K., která však pohledávky postoupila IC P., s. r. o., způsobena celková škoda ve výši nejméně 39.000.000,- Kč.
Za to byl obžalovaný K. B. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaná M. K. byla za výše uvedený trestný čin odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Obžalovaný Ing. D. M. byl podle §250 odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti roků a 6-ti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl všem třem obžalovaným podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 6-ti roků. Poškozená společnost IC, s. r. o., P., byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal odvolání státní zástupce a všichni obvinění.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004, sp. zn. 5 To 105/2003, byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných K. B., M. K. a Ing. D. M. v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu ohledně obviněného K. B. a podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu ohledně obviněných M. K. a Ing. D. M. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen v celém rozsahu. V bodě II. podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc ohledně obviněných M. K. a Ing. D. M. vrácena soudu prvního stupně a v bodě III. podle §260 tr. řádu byla ohledně obviněného K. B. věc vrácena státnímu zástupci k došetření.
V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Olomouci uvedl, že pokud jde o obviněného K. B., bylo proti jeho osobě z počátku konáno ve smyslu §302 a násl. tr. řádu. řízení proti uprchlému. Dne 26. 9. 1997 zahájil tehdejší vyšetřovatel trestní stíhání proti jmenovanému, a to sdělením obvinění ze spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §9 odst. 2 tr. zákona k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Vyšetřovatel následně požádal o ustanovení obhájce K. B., a to z důvodu nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu a §36 odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť v dané věci šlo o řízení proti uprchlému. V takovémto případě tedy následuje postup podle §303 odst. 1 tr. řádu, kdy se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného jeho obhájci, který, pokud nebyl zvolen, musí být ustanoven. V trestní věci obžalovaného K. B. byla jeho obhájkyní ustanovena JUDr. E. D., advokátka se sídlem v H. Účinky zahájení trestního stíhání nastávají doručením usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou obhájce (§304 tr. řádu, §64 tr. řádu), když ten má všechna práva uvedená v §41 tr. řádu a navíc mu přísluší i všechna práva vyhrazená jinak pouze obviněnému. Tyto podmínky však v přípravném řízení nebyly splněny, neboť, jak vyplývá ze spisového materiálu, nebyl výše uvedený postup dodržen a sdělení obvinění nebylo doručeno obhájkyni do vlastních rukou (č. l. 44 spisu) a nenastaly tak účinky zahájení trestního stíhání ve věci obžalovaného B., přičemž, pokud byly vůči jeho osobě činěny úkony v průběhu přípravného řízení, nelze tyto považovat za procesní. Samotnému obžalovanému, který se vrátil z dlouhodobého zahraničního pobytu, bylo sděleno obvinění až dne 18. 1. 1999 a teprve od tohoto data lze považovat veškeré úkony, které byly vůči jeho osobě ve věci provedeny, za procesně způsobilé. V dané situaci tak došlo k podstatným vadám řízení, které rozsudku předcházelo, a to také bylo důvodem k postupu odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu a §260 tr. řádu, když bylo nutno věc obžalovaného B. vrátit k nápravě státnímu zástupci k došetření.
Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci došlo dosavadním postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení základního principu trestního řízení, když mu bylo sděleno obvinění teprve dne 18.1.1999 a všechny vyšetřovací úkony provedené vůči obviněnému K. B. do tohoto data jsou procesně neúčinné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004, sp. zn. 5 To 105/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného K. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254, §258 odst. 1 písm. a) a §260 tr. řádu.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti především na to, že dle názoru Vrchního soudu v Olomouci došlo k procesně relevantnímu sdělení obvinění až dne 18. 1. 1999, neboť obviněnému ustanovené obhájkyni nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno do vlastních rukou. Údaje uváděné v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu nejsou věcně správné a z větší části ani neodpovídají obsahu spisu. Vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR O., pracoviště K.-N. M., svým opatřením, nikoliv usnesením, jak chybně uvádí vrchní soud, ze dne 26. 9. 1997 sdělil obvinění K. B. podle §160 odst. 1 trestního řádu ve znění v té době platném, a to pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími osobami způsobem popsaným na č. l. 43, 44 spisu. Ohledně obviněného K. B. bylo důvodně vedeno řízení proti uprchlému. Ve věci byly dány zákonné důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. d) i odst. 3 trestního řádu, proto soudce Okresního soudu v Karviné svým opatřením ze dne 6. 10. 1997, sp.zn. 6 Nt 1787/97, ustanovil obviněnému K. B. jako obhájkyni JUDr. E. D. Ta své ustanovení akceptovala, což dala najevo zejména svým přípisem ze dne 15. 10. 1997 adresovaným vyšetřovateli, v němž žádá o vyrozumívání o úkonech konaných ve věci. Vrchní soud vůbec nevzal v potaz doručenku na č.l. 44 verte, podle které řádně ustanovená obhájkyně obdržela opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění K. B. dne 8. 10. 1997. Zásadního pochybení se vrchní soud dopustil v tom, že posuzoval postup orgánů činných v trestním řízení v roce 1997 nesprávně až podle znění trestního řádu upraveného novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. To platí zejména o ustanovení §303 trestního řádu, podle jehož znění platného před citovanou novelou, tedy v době aktuálního rozhodování o vedení řízení proti obviněnému K. B. jako uprchlému, se trestní stíhání v řízení proti uprchlému zahajovalo doručením sdělení, že obviněný je stíhán, jeho obhájci, ne jak uvádí vrchní soud, doručením usnesení o zahájení trestního stíhání (§303 odst. 1 trestního řádu v současném znění). Neexistoval pak ani zákonný důvod, pro který by bylo nutno doručovat sdělení obvinění do vlastních rukou. Vrchní soud totiž opět nesprávně vychází z ustanovení §64 trestního řádu, jehož znění vychází z citované novely trestního řádu. Doručování do vlastních rukou bylo v roce 1997 upraveno v ustanovení §63 trestního řádu, jehož první odstavec sice koresponduje s nyní platným zněním ustanovení §64 odst. 1 trestního řádu, avšak ani z jednoho znění nevyplývá, že by opatření, kterým bylo sděleno obvinění vyšetřovatelem, muselo být doručeno obviněnému (v řízení proti uprchlému jeho obhájci) do vlastních rukou. V §64 odst. 1 písm. b) trestního řádu shodně s §63 odst. 1 písm. b) trestního řádu v původním znění se uvádí, že do vlastních rukou je třeba doručovat opis rozhodnutí osobám oprávněným proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek. To se však vztahuje pouze na usnesení o zahájení trestního stíhání, nikoliv též na opatření vyšetřovatele, kterým sděloval obvinění.
Podle názoru Ministra spravedlnosti ČR i přes výše uváděné argumenty je třeba zdůraznit, že v dané věci bylo opatření o sdělení obvinění K. B. jeho obhájkyni řádně doručeno, nedošlo tedy v žádném případě ke zkrácení práva obviněného na obhajobu. O tom svědčí i postup vyšetřovatele, který řádně a včas vyrozumíval ustanovenou obhájkyni o úkonech, které budou ve věci prováděny, navíc všichni svědci, jejichž výpovědi byly pro posouzení věci podstatné, byli podrobně vyslechnuti v rámci obsáhlého důkazního řízení před soudem, takže i v tomto stadiu bylo obviněnému B. náležitě umožněno aktivně participovat na vývoji dokazování. Pokud jde o důvody zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem, za nezákonný je považován toliko postup vrchního soudu podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, v ostatním, co se týče zrušení rozsudku soudu prvního stupně i ohledně ostatních obviněných, je možno souhlasit a tyto důvody zrušení rozsudku (§258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu) přičíst i ve vztahu k obviněnému B.
Z uvedených důvodů pak dospívá k závěru, že vrchní soud činný v této věci jako soud odvolací nedostál svým přezkumným povinnostem uloženým mu ustanovením §254 odst. 1 trestního řádu, věc náležitě neposoudil a navíc postupoval podle znění trestního řádu, které v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení, jejichž zákonnost posuzoval, bylo jiné než znění platné nyní. Na tomto základě pak dospěl k nesprávnému závěru o existenci zákonných podmínek ustanovení §260 trestního řádu a podle tohoto ustanovení rozhodl o vrácení věci obviněného B. státnímu zástupci k došetření. Postupem odvolacího soudu došlo při rozhodování v předmětné trestní věci k porušení zákona, a to ve prospěch obviněného K. B. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrací do stadia přípravného řízení, přičemž tato fáze trestního řízení je pro obviněného příznivější, než kdyby ve věci konal řízení soud. Postavení obviněného v přípravném řízení je obecně vždy hodnoceno jako příznivější než v řízení před soudem. Pokud tedy byl zákon porušen rozhodnutím, kterým se věc vrací z řízení před soudem do přípravného řízení, jde o porušení zákona ve prospěch obviněného, proto je stížnost pro porušení zákona podávána v neprospěch obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2004, sp.zn. 5 To 105/2003-1594, v jeho výrocích pod bodem I., kterým byl ohledně obviněného K. B. podle §258 odst.1 písm. a) tr. řádu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2002, sp.zn. 34 T 11/99, a pod bodem III., kterým byla věc z citovaného rozsudku týkající se obviněného K. B. podle §260 tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. B. v ustanoveních §254, §258 odst.1 písm. a) a §260 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky podle §274 tr. řádu v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána.
Lze souhlasit s námitkami obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona, že v odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení Vrchní soud v Olomouci při odkazech na ustanovení, která měla být porušena postupem vyšetřovatele, vychází nesprávně z novely tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ač v době rozhodování vyšetřovatele (1997) platil v případě sdělení obvinění tr. řád, ve znění novely provedené zákonem č. 152/1995 Sb. a řízení proti uprchlému upravoval tr. řád, ve znění novely provedené zákonem č. 292/1993 Sb.
Nejvyšší soud se však neztotožnil s názorem ministra spravedlnosti, že v řízení proti uprchlému nebylo nutno doručovat sdělení obvinění obhájci do vlastních rukou ani s tvrzením, že obhájkyni obviněného K. B. bylo sdělení obvinění řádně doručeno.
Podle §303 odst. 1 tr. řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb. účinného od 1. ledna 1994, v řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením sdělení obhájci, že obviněný je stíhán. Podle §304 citovaného zákona obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.
Podle §32 tr. řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb. účinného od 1. ledna 1994, toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li mu sděleno obvinění (§160).
Podle §63 odst. 1 tr. řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb. účinného od 1. ledna 1994, se do vlastních rukou doručuje :
a) obviněnému obžaloba a předvolání,
b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,
c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Podle odst.2 citovaného ustanovení nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje.
Podle odst.3 citovaného ustanovení nelze uložit doručovanou zásilku podle odstavce 2,
doručuje-li se
a) obviněnému obžaloba, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání,
b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo vyšetřovatel z důležitých důvodů nařídí.
Podle odst.4 citovaného ustanovení je-li uložení doručované zásilky vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit.
Podle §160 odst. 1 tr. řádu, ve znění zákona č. 152/1995 Sb. účinného od 1. září 1995, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2 a 3 nebo §159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a obhájci.
Byť doslovný výklad ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., mohl vést k závěru, že jedinou přípustnou formou sdělení obvinění je jen ústní forma, lze připustit obě formy sdělení obvinění, tj. ústní i písemnou. Ústní sdělení obvinění se provádí nejpozději na počátku prvního výslechu. Sdělení obvinění nemá charakter rozhodnutí ve formě usnesení, ale jde o opatření, a proto proti němu zákon stížnost nepřipouští (§141 odst. 1 tr. řádu). Pokud je sdělení obvinění doručováno písemně, musí být doručeno (bez zřetele, že výslovná úprava v §63 tr. řádu chyběla) do vlastních rukou bez možnosti uložení, neboť jinak by nebylo možno proti němu použít prostředků daných trestním zákonem. V tomto směru musel vyšetřovatel postupovat podle §63 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm.b) tr. řádu, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., neboť z ustanovení §32 tr. řádu, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., je třeba dovodit, že obviněnému musí být obvinění skutečně sděleno, tj. musí se o něm dozvědět ať už v ústní nebo písemné formě. Okamžik sdělení musí být určitý a naprosto postavený. Jiný způsob řešení uvedené otázky by vedl k závěru, že by se sdělení obvinění jako úkon se závažnými právními účinky pro osobu, vůči níž se trestní stíhání vede, vůbec nedostalo do vnější sféry adresáta tohoto úkonu.
Z doručenky, která je součástí spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 34 T 11/99, vyplývá, že obhájkyni ustanovené obviněnému K. B. JUDr. E. D. bylo doručováno sdělení obvinění K. B. z trestného činu podvodu podle §250 odst.1, odst. 4 tr. zákona. Z citované doručenky se podává, že zásilku převzala a doručenku podepsala dne 8. 10. 1997 sekretářka obhájkyně. Obhájkyně JUDr. E. D. přípisem ze dne 15. 10. 1997 požádala o uvědomování o konání všech úkonů, které budou ve věci obviněného K. B. provedeny, a to s odkazem na skutečnost, že byla rozhodnutím Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 1997, sp.zn. Nt 1787/97, ustanovena obviněnému K. B. jako obhájce. Z uvedené doručenky ani z přípisu obhájkyně nelze dovodit, že by shora citované sdělení obvinění obhájkyně JUDr. E. D. skutečně převzala. Sdělení obvinění podle písemného záznamu převzal obviněný K. B. osobně až dne 18. 1. 1999 v 10.40 hodin.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že sdělení obvinění K. B. z trestného činu podvodu podle §250 odst.1, odst. 4 tr. zákona nebylo obhájkyni JUDr. E. D. doručeno do vlastních rukou, když ze spisového materiálu ani nevyplývá, zda toto osobně někdy převzala. V důsledku tohoto pochybení tak právně relevantní účinky zahájení trestního stíhání ve věci obviněného K. B. nastaly teprve dnem 18. 1. 1999 (jak na tuto skutečnost správně poukazuje Vrchní soud v Olomouci), kdy bylo obviněnému K. B. obvinění prokazatelně sděleno. Veškeré do té doby provedené vyšetřovací úkony ve vztahu k obviněnému K. B. jsou procesně neúčinné, přitom takovou vadu řízení je nutno považovat za podstatnou vadu řízení, které rozsudku předcházelo.
Podle §258 odst.1 písm. a) tr. řádu odvolací soud zruší napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
Podle §260 tr. řádu platí, že pokud nelze po zrušení rozsudku odvolacím soudem pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření.
Ustanovení §260 tr. řádu, které navazuje na ustanovení §258 tr. řádu a je ve vztahu speciality k ustanovení §259 odst. 1 tr. řádu, upravuje postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do přípravného řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu nutno třeba v souvislosti s interpretací citovaného ustanovení zdůraznit, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo toto ustanovení změněno, a to v souvislosti se zásadní změnou poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení, kdy přípravné řízení má pro příště funkci skutečně přípravnou, pomocnou a těžiště řízení se přenáší před soud, což znamená kromě jiného výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení, naopak řízení před soudem se stává skutečným těžištěm, v němž mají být za respektování všech základních zásad provedeny rozhodující důkazy v patřičné procesní formě, náležitě zhodnoceny, vyvozena z nich správná a úplná skutková zjištění a rozhodnuto o vině.
Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem je nutno postupovat podle §259 odst. 1 tr. řádu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření podle §260 tr. řádu, je rozhodné, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci bude věc vrácena zpravidla tehdy, když odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí věc projednat znovu v přípravném řízení. Důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze stadia odvolacího řízení již není pouhý požadavek náležitého objasnění věci (jako tomu bylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb.), a to ani tehdy, jestliže by se jednalo o nedostatečná skutková zjištění znamenající obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci, jež by soud prvního stupně nemohl provést rychleji než státní zástupce.
Odvolací soud přistoupí k úvahám o vrácení věci státnímu zástupci k došetření poté, co zruší napadený rozsudek zpravidla z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy pro podstatné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části napadeného rozsudku. Ve smyslu §260 tr. řádu odvolací soud nejprve zkoumá, zda není dán důvod pro jiné rozhodnutí ve věci (např. zastavení trestního stíhání odvolacím soudem, postoupení věci jinému orgánu apod.).
Neodstranitelnými procesnímu vadami v řízení před soudem ve smyslu §260 tr. řádu jsou např. porušení ustanovení o nutné obhajobě v přípravném řízení, o zahájení trestního stíhání a postupu při obvinění určité osoby, vedení trestního stíhání bez souhlasu poškozeného, nepřibrání tlumočníka v řízení proti obviněnému neznalému českého jazyka, podání obžaloby pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání apod., tedy procesní vady, které nemůže odstranit soud prvního stupně vlastní procesní činností a jež jsou odstranitelné pouze v přípravném řízení.
Pokud za daného stavu věci Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2004, sp.zn. 5 To 105/2003, ve věci obviněného K. B. podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu (ohledně obviněných M. K. a Ing. D. M. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu) a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil v celém rozsahu a podle §260 tr. řádu ohledně obviněného K. B. věc vrátil státnímu zástupci k došetření (ohledně obviněných M. K. a Ing. D. M. byla věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tímto postupem (s výhradami shora uvedenými) k porušení zákona nedošlo.
Z výše konstatovaného vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se v rozhodnutí, ani v řízení, které mu předcházelo, vytýkaného porušení zákona nedopustil. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2004, sp.zn. 5 To 105/2003, jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr.J.P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.