ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.130.2004.1
sp. zn. 4 Tz 130/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. G., proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §30 odst. 1 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb., v neprospěch obviněného M. G.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Okresnímu soudu v Jičíně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, rozhodla samosoudkyně Okresního soudu v Jičíně A. S. o námitce podjatosti vznesené obviněným v odporu ze dne 22. 4. 2003 tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučena z projednávání trestní věci obviněného M. G. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 T 29/2003. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 6. 2003.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného M. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §30 odst. 1, §2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve prospěch i neprospěch obviněného M. G.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že v daném případě byla jediným důvodem pro vyloučení soudkyně Okresního soudu v Jičíně skutečnost, že obviněný M. G. v odporu, který ve věci podal, napadl hrubými a urážlivými výroky všechny soudce tohoto soudu a osobně soudkyni A. S. pro její údajné nedostatečné vzdělání, pro údajné požívání alkoholu a pro postup v jeho trestní věci. Podle ministra spravedlnosti tyto skutečnosti nejsou důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., neboť nezakládají pochybnost o jeho nestrannosti ani pro poměr k projednávané věci ani pro jeho poměr k osobám, jichž se přímo dotýkají úkony trestního řízení. Výkon soudcovské funkce předpokládá takovou míru profesionality, že soudce musí být schopen ve věci rozhodnout i tehdy, pokud je písemným podáním obviněného (navíc zjevně bezdůvodně a účelově) napaden, musí být schopen rozhodovat i tehdy, pokud by takové útoky směřovaly proti jiným soudcům téhož soudu, k nimž má kolegiální vztah. Ministr spravedlnosti dále poukázal na okolnost, že v uvedené trestní věci bylo Krajským soudem v Hradci Králové dvakrát rozhodnuto, že se věc Okresnímu soudu v Jičíně podle §25 tr. ř. neodnímá, Krajský soud v Hradci Králové přitom opakovaně vyslovil právní názor, že je třeba u soudců trestního úseku Okresního soudu v Jičíně předpokládat takovou míru profesionality, aby byli schopni nezaujatě a objektivně rozhodnout také o trestné činnosti, která měla podle obžaloby směřovat proti jiným soudcům téhož soudu, krajský soud dále uvedl, že nelze obviněnému umožnit, aby si de facto vybíral soudce podle své vlastní úvahy tím, že by je buď kritizoval a napadal, či nikoliv. Podle ministra spravedlnosti k vyloučení soudkyně napadeným usnesením tedy nedošlo ze zákonných důvodů podle §30 odst. 1 tr. ř., nadto je napadené usnesení v rozporu s právními názory, které ve věci vyslovil nadřízený soud. Napadené usnesení je navíc nezákonné i proto, že samosoudkyně A. S. dosud neshledávala důvody svého vyloučení, dokonce ve věci rozhodla trestním příkazem, a teprve poté pouze na základě přípisu obviněného M. G. rozhodla o svém vyloučení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, byl porušen zákon ve vytýkaném směru a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Jičíně vedeného pod sp. zn. 8 T 29/2003 Nejvyšší soud zjistil, že dne 10. 2. 2000 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně na obviněného M. G. obžalobu Okresnímu soudu v Jičíně pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., kterého se měl podle obžaloby dopustit tím, že v měsíci březnu 2002 formou dodatku k podané žalobě, v měsíci červenci 2002 ve formě „vznesení podjatosti celému postbolševickému soudu v Jičíně“ a v měsíci srpnu 2002 pod nadpisem „výzva všem postbolševickým soudům“ zaslal Okresnímu soudu v Jičíně písemnosti, ve kterých opakovaně hrubými a urážlivými výroky, jakož i vulgárními výrazy napadal soudce Okresního soudu v Jičíně a tento soud jako celek, kdy zejména poukazoval na jejich komunistickou minulost, přičemž tímto způsobem reagoval na předchozí rozhodnutí tohoto soudu v souvislosti s projednáváním jeho civilní žaloby.
Předseda Okresního soudu v Jičíně přípisem ze dne 17. 2. 2003 předložil spis Krajskému soudu v Hradci Králové s návrhem na postup podle §25 tr. ř., tj., aby věc byla procesnímu soudu odňata a přikázána jinému příslušnému soudu. Návrh odůvodnil tím, že útoky obviněného směřují proti všem soudcům Okresního soudu v Jičíně.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením dne 21. 2. 2003, sp. zn. 10 Nt 355/2003, tak, že trestní věc obviněného M. G. podle §25 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně neodňal. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na skutečnost, že nelze připustit, aby si obviněný verbálními útoky na soudce dosáhl předávání jeho trestních věcí jiným soudcům a soudům. Mimo průtahy v řízení by to mělo za následek také nepřípustné zvýhodnění obviněného, který by si mohl volit soudce podle své vlastní úvahy tím, že by je buď kritizoval a napadal, či nikoliv. Podle krajského soudu je třeba u soudců Okresního soudu v Jičíně předpokládat takovou míru profesionality, aby byli schopni nezaujatě a objektivně rozhodnout také o trestné činnosti, která měla podle obžaloby směřovat proti jiným soudcům téhož soudu.
Dne 7. 4. 2003 vydala samosoudkyně Okresního soudu v Jičíně A. S. trestní příkaz, sp. zn. 8 T 29/2003, kterým byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen podle §154 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Trestní příkaz byl obviněnému M. G. doručen dne 17. 4. 2003, dne 22. 4. 2003 proti němu obviněný podal odpor, v němž vznesl námitku podjatosti proti všem soudcům trestního úseku Okresního soudu v Jičíně.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, rozhodla samosoudkyně Okresního soudu v Jičíně A. S. tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučena z projednávání trestní věci obviněného M. G. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 T 29/2003. V odůvodnění usnesení soudkyně uvedla, že obviněný M. G. v podaném odporu napadl hrubými a urážlivými výroky soudce Okresního soudu v Jičíně a osobně A. S. pro její údajné nedostatečné vzdělání, údajné požívání alkoholu a postup v jeho trestní věci. Soudkyně dále uvádí, že se jí výroky obviněného M. G. osobně dotýkají způsobem, který může mít za následek pochybnosti ze strany obviněného o nepodjatosti jejího dalšího rozhodování ve věci. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 6. 2003.
Dalším usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, rozhodl samosoudce Okresního soudu v Jičíně Mgr. A. V. tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen z projednávání trestní věci obviněného M. G. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 T 29/2003. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 2003.
Dalším usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 8 T 29/2003, rozhodl samosoudce Okresního soudu v Jičíně Mgr. T. P. tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen z projednávání trestní věci obviněného M. G. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 T 29/2003. Usnesení nabylo právní moci dne 31. 3. 2004.
Předseda Okresního soudu v Jičíně opětovně přípisem ze dne 21. 4. 2004 předložil spis Krajskému soudu v Hradci Králové s návrhem na postup podle §25 tr. ř. Návrh odůvodnil tím, že všichni soudci trestního úseku Okresního soudu v Jičíně jsou ve věci pravomocně vyloučeni.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 Nt 365/2004, tak, že trestní věc obviněného M. G. podle §25 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně neodňal. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že důvody takového postupu jsou shodné s těmi, které již uved v usnesení ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 10 Nt 355/2003. Postup podle §25 tr. ř. přichází v úvahu, pokud jsou z projednání věci vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, nezbytným předpokladem ovšem je, aby byli vyloučeni ze zákonných důvodů.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb., platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce přitom stanoví zákon. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Nejvyšší soud konstatuje, že se Okresní soud v Jičíně v napadeném usnesení citovanými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil. Ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. jednoznačně definuje materiální předpoklad, jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, a tím je „poměr k projednávané věci nebo osobám“. Pod tento pojem jsou v praxi podřazovány dvě situace. První z nich – poměr k věci – lze označit jako „konflikt zájmů“, v němž nejde o subjektivní pocit soudce samotného, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní soudce má zájem na tom, aby konkrétní spor, v němž má rozhodovat, dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít o případ, že samosoudce není schopen dodržet základní zásady trestního řízení, jež jsou uvedeny v ustanovení §2 tr. ř., a má konkrétní zájem na výsledku trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Tuto okolnost však samosoudce neuvádí a dosavadní průběh řízení takovouto úvahu v nejmenším neodůvodňuje. Druhá situace nastává tehdy, lze-li očekávat, že soudce bude nakloněn jedné ze stran sporu z důvodů jiných, než jsou jeho vlastní zájmy, nikoli z důvodů subjektivních, ale objektivně existujícího „poměru k účastníkům“. Samosoudce v napadeném usnesení ani v tomto směru nedefinoval stav, který by mu bránil ve věci rozhodnout.
Je třeba zdůraznit, že nezávislost je základním atributem soudcovské funkce a současně nezbytným předpokladem pro její řádný výkon. Verbální urážlivý útok obviněného obsažený v jeho písemném podání, byť vedený značně vulgárními výrazy, nemůže sám o sobě v žádném případě založit pochybnost, zda je soudce schopen ve věci nestranně rozhodovat. Je nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen správně (a tedy nestranně) reagovat na procesní úkony obviněného, tento závět se plně uplatní i v případě, že je podáním obviněného soudce urážlivě napaden.
V žádném případě nelze akceptovat názor prezentovaný v napadeném usnesení, že se výroky obviněného M. G. dotýkají jmenované soudkyně způsobem, který může mít za následek pochybnosti ze strany obviněného o nepodjatosti jejího dalšího rozhodování ve věci. Nelze připustit, aby obviněný rozhodoval o tom, že určitý soudce nebude rozhodovat jeho trestní věc tím, že mu napíše urážlivé podání a tímto postupem ho sám „vyloučí“ z projednávání věci. V takovém případě by reálně mohla nastat situace, že by obviněného nebylo možno vůbec trestně stíhat, neboť by si žádného soudce „nevybral“ a každého urážlivým podání napadl.
Konečně je třeba připomenout, že trestní řád přímo upravuje některé nástroje, které může soudce využít v případě, pokud se obviněný v průběhu řízení chová k soudu urážlivě. Nejedná se však o institut vyloučení soudce podle §30 tr. ř., ale zejména o institut pořádkové pokuty podle §66 tr. ř., který umožňuje soudu k udržení pořádku v řízení uložit obviněnému pokutu až do výše 50.000,-Kč, pokud se k soudu chová urážlivě.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že výše uvedené závěry jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která se týká posuzování důvodů podjatosti soudců v trestním řízení (srov. např. rozhodnutí, sp. zn. 5 Tz 273/2001, rozhodnutí, sp. zn. 4 Tz 158/2003).
Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 8 T 29/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §30 odst. 1 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb., a to pouze v neprospěch obviněného M. G. Výhradně takové porušení zákona Nejvyšší soud spatřuje v okolnosti, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně bylo porušeno jeho ústavní právo, které mu garantuje projednání věci zákonným soudcem, tedy soudcem určeným k projednání věci podle objektivních pravidel stanovených zákonem.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil. Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Jičíně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby rozhodl o námitce podjatosti vznesené obviněným v odporu ze dne 22. 4. 2003. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je Okresní soud v Jičíně vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil.
Pro úplnost zbývá dodat, že obviněný M. G. ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona z 23. 8. 2004 mimo jiné uvedl, že vznáší podjatost celému ČR Nejvyššímu soudu. Toto vyjádření však nelze považovat za návrh podle §31 odst. 1 tr. ř., kterým by byla vznesena námitka podjatosti, neboť podle §30 tr. ř. lze námitku podjatosti vznést kromě jiného proti konkrétnímu soudci, který se na projednávání a rozhodování věci skutečně podílí, nikoliv proti neurčitým osobám, natož pak proti orgánu či instituci, jak bylo učiněno v posuzovaném případě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2004
Předseda senátu
JUDr. J. P.