ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.133.2004.1
sp. zn. 4 Tz 133/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. C h., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 8 T 155/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 8 T 155/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §314e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. Ch.
Napadený trestní příkaz se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Tachově se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 8 T 155/2003, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za což byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že v době výkonu základní vojenské služby u VÚ S. dne 4. 8. 2003 v době kolem 22.00 hod. před budovou roty při vzájemné potyčce udeřil svob. V. K., několikrát pěstí a jedenkrát nohou do hlavy a způsobil mu tak zlomeninu dolní čelisti s hospitalizací v nemocnici do 16. 9. 2003.
Trestní příkaz nabyl právní moci dne 24. 12. 2003.
Dne 22. 7. 2004 byla Nejvyššímu soudu doručena stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Ch. proti výše citovanému trestnímu příkazu Okresního soudu v Tachově.
V této vytýká, že napadeným trestním příkazem došlo k porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §314e odst. 1 tr. ř., když ve věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Nebylo tak prokázáno, zda obviněný spáchal žalovaný trestný čin ublížení na zdraví s následkem způsobení těžké újmy na zdraví u osoby poškozeného. Stěžovatel poukázal na podmínky obsažené v ustanovení §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. a je toho názoru, že z pouhé lékařské zprávy zubní ambulance Vojenské nemocnice v P. nevyplynulo, že by poškozený V. K. byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu alespoň 6 týdnů. Právní kvalifikace podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. tak nebyla namístě.
Další neobjasněnou otázkou podle stěžovatele zůstala skutečnost, zda obviněný voj. Ch. byl obětí šikany a ponižování ostatních vojáků a zda násilné jednání bylo jeho nevyhnutelnou reakcí na fyzické útoky ze strany svob. M., který předcházel útoku svob. K. Výpovědi svědků celého incidentu pokládá ministr spravedlnosti za kusé a je toho názoru, že bylo nutné pečlivě objasnit průběh celého incidentu, aby bylo možno s určitostí říci, zda se mohlo či nemohlo ze strany obviněného jednat o případnou nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. V uvedené věci proto mělo být nařízeno hlavní líčení, v němž měly být odstraněny všechny namítané rozpory a teprve poté mohlo být ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený trestní příkaz včetně navazujících rozhodnutí zrušil a poté, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že tato byla podána důvodně.
Podle §314e odst. 1 tr. ř. platí, že samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Z citovaného ustanovení vyplývá, že základní podmínkou pro vydání trestního příkazu je spolehlivé prokázání skutkového stavu opatřenými důkazy. Samosoudce musí hodnotit předložené důkazy spolu s podanou obžalobou v tom směru, zda jimi je prokázán skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro vydání trestního příkazu. Samosoudce je omezen ve svých úvahách tím, že důkazy nebyly před soudem provedeny při zachování základních zásad trestního řízení, a proto musí zvláště pečlivě zvažovat, zda opatřené důkazy skutečně spolehlivě prokazují skutkový stav a zda tedy bez projednání věci v hlavním líčení může vydat trestní příkaz, jenž má povahu a účinky odsuzujícího rozsudku. Jestliže nedojde v tomto smyslu k pozitivnímu závěru o vině obviněného, trestní příkaz vydat nesmí, i když by jinak byly dány ostatní formální podmínky, a pokud neučiní některé z rozhodnutí uvedených v §314c odst. 1 tr. ř., je povinen projednat věc v hlavním líčení.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. Ch. při výslechu v přípravném řízení doznal, že svob. K. kopl levou nohou bez boty do obličeje, důsledkem čeho u poškozeného došlo ke zlomenině čelisti. Zároveň ale uvedl, že nic takového nechtěl udělat, ale byl k tomu vyprovokován a pouze se bránil. Ve své výpovědi také podrobně popsal průběh celého konfliktu se svob. K. i to co mu předcházelo. Připustil zároveň, že neprovedl večerní úklid klubovny, jak bylo jeho povinností, a k čemu byl vyzýván tzv. staršími vojáky M. a K. Jmenovaní mu sprostě nadávali a on za to K. odvětil, že si ho v civilu najde a zbije ho (ve vlastní výpovědi obviněného byl použit expresivnější výraz). Toho se pak K. chytl a začal obviněného vyzývat, aby se šel prát hned. On na to ale nereagoval. Poté mu začal svob. M. opakovaně stahovat a zahazovat botu, přičemž mu stále bylo oběma nadáváno. Když si byl takto nucen pro botu podruhé dojít, M. ho chtěl udeřit do obličeje. On se ale uhnul a do obličeje uhodil M. Ten přestal provokovat, ale vzápětí k němu přistoupil K. a chtěl ho udeřit. On se ale opět uhnul a udeřil K. a poté ho shodil na zem. Pak se spolu přetahovali, vzájemně drželi jeden druhého a bouchali do sebe. Vzápětí se mu K. vyškubl a kopl jej do ruky. On mu to chtěl oplatit, ale svým kopem jej zasáhl do obličeje. V minulosti se neučil zápasit, nikdy netrénoval bojové sporty. Že K. zlomil čelist byla náhoda. Po tom kopnutí se K. přestal prát a také on více nepokračoval.
Pokud se týká skutkového děje, ve spise jsou založeny úřední záznamy o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. od řady osob, které se buď konfliktu zúčastnily (K., M.) anebo mu byly přítomny (L., S., Š.). Skutečností také je, že poznatky vyplývající z těchto úředních záznamů jsou rozporné, zejména pokud jde o otázku, kdo vyprovokoval celý konflikt a zapříčinil, že z jeho verbální podoby přerostl do podoby fyzické. Jmenované osoby pak zjevně uváděly zjištěné skutečnosti podle toho, zda a jak byly na incidentu zainteresovány, event. podle toho, jaký vztah měly k jednotlivým aktérům, o čemž zjevně rozhodoval i nástupní termín na vojenskou základní službu (K., M., L. – říjen 2002; S., Š. – duben 2003).
Již z tohoto je zjevné, že k nepochybnému zjištění skutkového stavu, týkajícího se děje před vznikem konfliktu i v jeho vlastním průběhu a zejména jeho příčin, bylo nutné všechny uvedené osoby vyslechnout v hlavním líčení v postavení svědků, jak to konečně bylo navrhováno v podané obžalobě. Je třeba souhlasit s tím, co bylo namítáno ve stížnosti pro porušení zákona ohledně případné aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Pokud by totiž bylo prokázáno, že obviněný Ch. se po celou dobu bránil útokům na svou osobu, a to ponejprv verbálním a posléze i fyzickým, přicházelo by v úvahu užití zmíněného zákonného ustanovení ohledně jeho činu, který vyústil ve způsobení újmy na zdraví osobě útočníka. Touto problematikou se ale okresní soud nezabýval a spokojil se pouze s povrchním zjištěním, že důsledkem kopnutí obviněného došlo k nepochybnému následku, jímž byla utrpěná újma na zdraví na straně svob. K., aniž blíže zkoumal, zda obviněný voj. Ch. jednal za podmínek vylučujících protiprávnost jeho činu.
K takovémuto posouzení a konečnému rozhodnutí ve věci ale bude nutné vyslechnout obviněného i všechny v úvahu přicházející svědky, kteří se k věci budou schopni relevantně vyjádřit. Stranou nesmí zůstat ani poznatek, který vyplývá ze samotné výpovědi obviněného voj. Ch., ale i z podání vysvětlení svob. K., des. L. a svob. M., že voj. Ch. měl podle rozpisu provádět úklid klubovny, což neudělal a odmítal provést ač byl k tomu vyzýván. Ze spisu není patrné, kdo byl oprávněn splnění této povinnosti kontrolovat a event. trvat na jejím splnění. Svob. K. uvedl, že velicího poddůstojníka měl mít svob. P., naproti tomu des. L. označuje sám sebe jako osobu, která byla za úklid odpovědna. Tyto otázky subordinace, tedy nadřízenosti a podřízenosti jednotlivých osob nebyly nikterak zkoumány a doloženy, a to ani v přípravném řízení. Přitom není vyloučeno, že právě neprovedení úklidu klubovny voj. Ch. mohlo být oním spouštěcím mechanismem celého pozdějšího incidentu. Bude proto třeba objasnit otázku, zda svob. K. či svob. M. byli oprávněni obviněnému nařídit splnění povinnosti spočívající v provedení úklidu klubovny. Pokud by bylo zjištěno, že tomu tak bylo, a tato záležitost se stala důvodem konfliktu s voj. Ch., nebylo by možné nevidět, že na vzniklou situaci oba jmenovaní reagovali zcela nepřípustným způsobem. Místo toho, aby odmítnutí splnění povinnosti voj. Ch. řešili podle předpisu a věc hlásili nadřízenému nebo dozorčímu útvaru, jejich následný bezformální postup by je v podstatě zbavil zvýšené ochrany, jakou jim poskytovala jejich případná funkční nadřízenost (což dosud nebylo zjišťováno), event. jejich postavení hodnostně vyšších vojenských osob. Pokud by tedy z dokazování vyplynulo, že to byl i svob. K., kdo se vedle svob. M. mohl podílet na vzniku incidentu s voj. Ch. a vůči tomuto verbálně a posléze i fyzicky útočil, nepřipadalo by v úvahu posouzení jednání obviněného podle ustanovení hlavy XII trestního zákona o trestných činech vojenských, konkrétně podle ustanovení §277 tr. zák. upravující trestný čin urážky mezi vojáky za použití násilí, čímž se státní zástupce ani okresní soud navzdory vojenskému charakteru osob obviněného i poškozeného vůbec nezabývali. Je třeba zdůraznit, že jednotlivá ustanovení o trestných činech vojenských poskytují v rámci vojenské hierarchie zvýšenou ochranu vyjmenovaným osobám např. nadřízeným, vyšším, event. osobám vykonávajícím službu atd., pouze ale v těch případech, kdy tyto osoby samy jednají v souladu splatnými zákony a vojenskými předpisy a nařízeními a nikoliv v příkrém rozporu s nimi.
Pokud stížnost pro porušení zákona naznačuje, že obviněný voj. Ch. mohl být obětí tzv. šikany, tak důkazy, které jsou ve spise dosud obsaženy, nic konkrétního v tomto směru zatím nepotvrzují. To ovšem samo o sobě nevylučuje, že vzniklý konflikt mohl být určitým pokračováním dřívějších neshod mezi obviněným a svob. K. či ostatními vojáky tzv. dřívějšího nástupního ročníku. I na tuto otázku se okresní soud bude muset v hlavním líčení při provádění dokazování zaměřit.
Stížnosti pro porušení zákona je třeba též dát za pravdu, pokud vznáší pochybnosti ohledně závažnosti následku, konkrétně újmy na zdraví, kterou poškozený svob. K. při incidentu utrpěl. V podané obžalobě se uvádí, že zranění poškozeného si vyžádalo hospitalizaci o jeden den přesahující dobu 6 týdnů, konkrétně od 5. 8. do 16. 9. 2003 a jedná se proto ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. o delší dobu trvající poruchu zdraví, která má charakter těžké újmy. Proto také bylo jednání obviněného kvalifikováno podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Ve spisu se k charakteru a závažnosti zranění poškozeného nachází pouze stručná lékařská zpráva vypracovaná lékařkou zubní ambulance Vojenské nemocnice v P., z níž je patrné, že svob. K. byl dne 5. 8. 2003 přijat na oddělení ORL jako zubní pacient pro zlomeninu mandibuly v úhlu vlevo bez dislokace. Byla mu provedena Ivyho a mezičelistní fixace. Dne 11. 9. 2003 byla tato fixace zrušena po RTG zjištění, že došlo ke zhojení ve správném postavení. Jmenovanému byla dále ordinováno kašovitá strava a prováděna rehabilitace čelisti. Dne 16. 9. 2003 byl propuštěn k útvaru s minimálním omezením.
V ustanovení §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. je stanoveno, co je třeba pokládat za těžkou újmu na zdraví. V prvé řadě se musí jednat o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, kdy újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů. V případě poškozeného svob. K. byla zvolena varianta obsažená v ust. §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající porucha zdraví. Existující judikatura považuje za těžkou újmu na zdraví podle tohoto ustanovení zákona vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Je třeba mít na zřeteli, že vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Pokud z výše uvedené lékařské zprávy vyplynulo, že u poškozeného byla aplikována mezičelistní fixace, lze souhlasit s tím, že po tuto dobu byl poškozený velmi citelně omezen v obvyklém způsobu života, zejména pokud jde o způsob a druh stravování, jakož i ohledně zachovávání hygieny ústní dutiny. Zranění s takovýmito důsledky by mohlo splňovat charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pokud by takováto vážná újma trvala alespoň šest týdnů. K tomu ale podle zmíněné lékařské zprávy nedošlo, jelikož poškozenému byla dne 11. 9. 2003 mezičelistní fixace odstraněna. Od této chvíle byl sice svob. K. nadále do 16. 9. 2003 hospitalizován, ale jeho obtíže již v žádném případě nenaplňovaly svou povahou znaky těžké újmy na zdraví. Pokud by však o těchto názorech v průběhu řádného dokazování vyvstala jakákoli pochybnost, bylo by třeba vyžádat lékařské odborné vyjádření k zodpovězení zmíněných otázek, když podle mínění Nejvyššího soudu by v konkrétním případě požadavek na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství či stomatologie byl poněkud nepřiměřený vzniklému poranění.
Podle Nejvyššího soudu tedy není a ani v původním řízení nebylo možné dospět k závěru, že skutkový stav uvedený ve výroku napadeného trestního příkazu byl ve smyslu §314e odst. 1 tr. ř. spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Tím méně pak lze označit za správný a odpovídající zákonu jeho výrok o vině včetně výroku o trestu. Za této situace bylo třeba k odstranění pochybností a event. rozporů týkajících se skutkových zjištění nařídit hlavní líčení podle §314d odst. 1 tr. ř., provést dokazování při zachování základních zásad trestního řízení (zejm. zásady ústnosti a bezprostřednosti), zjistit skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a následně ve věci rozhodnout. Pokud tak samosoudce Okresního soudu v Tachově sám nepostupoval hned po podání obžaloby a vydal v rozporu s ustanovením §314e odst. 1 tr. ř. ve věci trestní příkaz, porušil zákon v neprospěch obviněného J. Ch. v tomto ustanovení, ale i v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., které obecně upravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení řádně a v souladu se zákonem zjišťovat skutkový stav věci a taktéž v souladu se zákonem hodnotit provedené důkazy.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. výše uvedené porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. stížností pro porušení zákona napadený trestní příkaz zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí jenž na něj obsahově navazovaly, pokud touto změnou ztratily svůj podklad a podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Okresní soud musí mít na paměti, že podle §273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného a taktéž to, že je povinen se řídit ustanovením §270 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec