ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.139.2004.1
sp. zn. 4 Tz 139/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. září 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) K. V., 2) Z. S., 3) M. P., 4) J. S. a 5) JUDr. C. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á jako nedůvodná.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze vydal dne 12. 1. 1998 pod sp. zn. 1 Nt 63/97, usnesení, jímž podle §24 tr. ř. rozhodl tak, že příslušným pro projednání obžaloby proti shora uvedeným obviněným, jež byli stíháni pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., určil Obvodní soud pro Prahu 1. Vyřešil tak kompetenční spor, který vznikl mezi Obvodním soudem pro Prahu 3, který usnesením ze dne 7. 3. 1997 sp. zn. 2 T 177/92, postoupil podle §222 odst. 1 tr. ř. věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který svou příslušnost odmítl usnesením ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 5 T 00108/97 podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných K. V., Z. S., M. P., J. S. a JUDr. C. P. Namítá v ní, že napadeným usnesením byl v neprospěch těchto obviněných porušen zákon v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel připomněl, že na všechny obviněné byla bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami podána obžaloba u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami. Tento soud předložil věc bývalému Nejvyššímu soudu ČSFR s návrhem, aby věc podle §25 tr. ř. byla přikázána bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Táboře. Usnesením ze dne 14. 4. 1992 sp. zn. Ndv 5/92, bývalý Nejvyšší soud ČSFR odňal tuto trestní věc bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Příbrami a přikázal ji bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Táboře. Vyšší vojenský prokurátor bývalé Vyšší vojenské prokuratury v Táboře podáním ze dne 29. 5. 1992, vzal obžalobu pod sp. zn. Vv 10/92, podanou bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami, podle §182 odst. 1 tr. ř. zpět. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře vzal toto zpětvzetí obžaloby na vědomí. Vzdor tomuto zpětvzetí obžaloby bylo v této věci následně vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, kde byla ve dnech 15. 4. 1996, 6. 12. 1996, 7. 3. 1997 konána hlavní líčení, přičemž obviněnými byla vznesena námitka místní nepříslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 již citovaným usnesením věc podle §222 odst. 1 tr. ř. postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tento soud vyslovil nesouhlas s postoupením věci, přičemž posléze Městský soud v Praze usnesením, jež je napadeno stížností pro porušení zákona , určil příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání věci.
Citovaná rozhodnutí byla podle názoru ministra spravedlnosti vydána v rozporu se zákonem, neboť zpětvzetím obžaloby byla trestní věc vrácena do stadia přípravného řízení, nová obžaloba, kterou by soud mohl projednat podle hlavy XII. a XIII. trestního řádu, podána nebyla. Jestliže podle ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce, byl porušen zákon, neboť řízení je vedeno, aniž by obžaloba byla podána znovu.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §9 odst. 2 a §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále se domáhal, aby napadené usnesení bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušeno, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, zejména pak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 3. 1997, sp. zn. 2 T 177/92 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 5 T 00108/97, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc dále navrhl podle §270 odst. 1 tr. ř. per analogiam přikázat státnímu zástupci k podání nové obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z obsahu trestního spisu nyní vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 108/97, ( původně spisu Vyššího vojenského soudu Příbram sp. zn. T 2/92, poté Vyššího vojenského soudu Tábor sp. zn. T 3/92, poté Vojenského obvodového soudu Praha bez uvedení sp. zn., poté spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 177/92 ) zjistil Nejvyšší soud, že dne 31. 3. 1992 ( č. l. 32 - 41 ) podal Vyšší vojenský prokurátor v Příbrami u Vyššího vojenského soudu Příbram obžalobu pod sp. zn. Vv 156/90 na bývalé důstojníky SNB K. V., Z. S., M. P., J. S. a JUDr. C. P. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obžaloba jim kladla za vinu, že obvinění bývalý plk. SNB K. V., bývalý náčelník bývalé II. Správy SNB, bývalý pplk. SNB Z. S., bývalý náčelník 1. odboru bývalé II. Správy SNB a bývalý pplk. SNB M. P., bývalý náčelník 2. oddělení I. odboru bývalé II. Správy SNB, z titulu svých funkcí v době od 1. 3. 1983 do 30. 5. 1983 v Praze po zjištění, že S. P. projevil zájem předávat informace zastupitelskému úřadu USA v Praze, rozhodli o použití agenturních metod a prostředků, konkretizovaných ve spise, v rozporu s trestním řádem a služebními předpisy A-oper-I-1 a SNB-vyšetř-I-2 k vyprovokování S. P. a jeho družky P. B. k činnosti, kterou měli zcela pod kontrolou a ve své režii, ale prezentovali ji jako důkazy o protistátní činnosti a předali k realizaci Správě vyšetřování StB v Praze, přičemž s vědomím, že jde o nezákonně opatřené důkazy obviněný bývalý pplk. SNB J. S., jako bývalý zástupce náčelníka 1. odboru bývalé Správy vyšetřování StB v Praze, z titulu své funkce schválil jejich použití při vyšetřování a obviněný bývalý pplk. SNB JUDr. C. P., bývalý vyšetřovatel Správy vyšetřování StB v Praze, v době od 30. 5. 1983 do 21. 9. 1983 s týmž vědomím je použil k usvědčení S. P. a P. B. z přípravy k trestnému činu vyzvědačství podle §7 odst. 1 a §105 odst. 1 tr. zák., načež tyto důkazy, vyprovokované obviněnými V., S. a P. a použité s vědomím a souhlasem obviněného S. vyšetřovatelem P. byly podkladem pro rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1984, sp. zn. To II 005/84, jímž byli S. P. a P. B. pravomocně odsouzeni pro přípravu k trestnému činu vyzvědačství podle §7 odst. 1 a §105 odst. 2 tr. zák. za což byl S. P. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do III. nápravně výchovné skupiny, když z něj vykonal necelých 7 let, a P. B. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do II. nápravně výchovné skupiny a tento trest v celém rozsahu vykonala.
Vyšší vojenský prokurátor současně navrhl, aby vzhledem k ukončení činnosti Vyššího vojenského soudu Příbram k datu 30. 4. 1992, byla věc postoupena Vyššímu vojenskému soudu Tábor ( č. l. 31 ).
Věc tak byla Vyšším vojenským soudem Příbram předložena s návrhem na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní republiky. Senát tohoto kolegia rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 1992 usnesením sp. zn. Ndv 5/92 tak, že věc podle §25 odst. 1 tr. ř. odňal Vyššímu vojenskému soudu Příbram a přikázal ji Vyššímu vojenskému soudu Tábor. V odůvodnění tohoto rozhodnutí senát vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSFR uvedl, že dne 4. 3. 1992 přijalo Federální shromáždění ČSFR zákon č.141/1992 Sb., na jehož základě se ruší Vyšší vojenský soud Příbram, přičemž účinnost zákona nastane dnem 1. 5. 1992. S poukazem na tuto skutečnost tak Vyšší vojenský soud Příbram pokládal za nereálné do tohoto data o podané obžalobě rozhodnout, a proto navrhl delegaci věci. V usnesení sp. zn. Ndv 5/92 však současně senát vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSFR konstatuje, že zákonem č. 558/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1992, bylo změněno znění ustanovení §17 tr. ř. Byl vypuštěn odstavec 2 tohoto ustanovení, který stanovil, že vyšší vojenský soud koná v prvním stupni řízení též o trestných činech funkcionářů, pro které byl určen. Rovněž bylo vypuštěno ustanovení §19 tr. ř., které v odst. 1 stanovilo, že řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů, kteří konají službu v součásti, pro kterou byl zřízen vojenský soud, koná tento soud. Podle ustanovení §19 odst. 2 tr. ř. pak řízení o trestných činech funkcionářů ozbrojených sil a ozbrojených sborů koná vojenský soud, který byl určen k projednávání trestných činů těchto funkcionářů. V době, kdy Vyšší vojenský soud Příbram předkládal věc k rozhodnutí podle §25 tr. ř., již platilo, že věcná příslušnost soudů byla určena ustanoveními §16 a 17 tr. ř. , přičemž řízení před krajským soudem v prvním stupni mohlo být konáno mj. tehdy, pokud na trestný čin, jenž byl předmětem obžaloby, zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činila nejméně pět let, anebo o vybraných trestných činech, u nichž mohla být spodní hranice i nižší ( teror, záškodnictví, sabotáž a trestné činy podle zákona na ochranu míru ). O všech ostatních trestných činech koná v prvním stupni řízení okresní soud. Vzhledem k ustanovení §12 odst. 3 tr. ř. je nutno pod označením okresní soud rozumět i vojenský obvodový soud, a pod názvem krajský soud i vyšší vojenský soud. Pokud tedy v posuzované trestní věci byla obžaloba podána pro trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož spodní hranice trestní sazby činí tři roky, a nadto nejde o trestný čin výslovně uvedený v ustanovení §17 tr. ř., pak nebyl dán zákonný důvod pro to, aby řízení v prvním stupni konal vyšší vojenský soud, ale vojenský obvodový soud. Nejvyšší soud ČSFR však s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 141/1992 Sb., jež stanovilo, že řízení u Vyššího vojenského soudu Příbram a Vyššího vojenského soudu Tábor, zahájená přede dnem účinností tohoto zákona, převezme a projedná nově zřízený Vyšší vojenský soud Tábor, rozhodl o delegaci věci. Současně v citovaném usnesení vyslovil senát vojenského kolegia právní názor, jímž přikázal Vyššímu vojenskému soudu v Táboře podanou obžalobu předběžně projednat a věc poté postoupit věcně i místně příslušnému soudu.
Z tohoto právního názoru vycházel předseda Vyššího vojenského soudu Tábor, který přípisem ze dne 25. 5. 1992, sdělil Vyšší vojenské prokuratuře Tábor, že obžaloba byla podána u nepříslušného soudu, neboť byla založena příslušnost Vojenského obvodového soudu Praha. Na tento přípis reagoval vyšší vojenský prokurátor v Táboře dne 29. 5. 1992 tak, že podle §182 odst. 1 tr. ř. vzal podanou obžalobu zpět. Stejného dne vzal zpětvzetí obžaloby předseda senátu na vědomí ( č. l. 57, 58 ). Je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě však bylo na místě podle §187 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění nařídit neveřejné zasedání, v něm obžalobu předběžně projednat a věc podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupit věcně příslušnému soudu, v daném případě Vojenskému obvodovému soudu Praha.
Z obsahu přezkoumávaného spisu není zřejmé, kdy přesně začal ve věci konat řízení Vojenský obvodový soud Praha, neboť spis není kompletní a scházejí v něm č. l. 47 – 56, které se nepodařilo dohledat. Není však pochyb o tom, že trestní spis se u tohoto soudu nacházel, neboť ze záznamu na č. l. 62 spisu plyne, že věc byla tímto soudem dne 5. 12. 1994 postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Věcná i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývala z ustanovení §5c odst. 1 písm. a) zákona č. 284/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky ve znění zákona České národní rady č. 580/1991 Sb., zákona České národní rady č. 23/1993 Sb. a zákona č. 171/1993 Sb. Citované zákonné ustanovení stanovilo, že k řízení ve věcech, jež náležely ke dni účinnosti tohoto zákona do pravomoci vojenských soudů, je příslušný Obvodní soud pro Prahu 3, jestliže by jinak byl příslušný obvodní soud v obvodu Městského soudu v Praze. Zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1994, přičemž ustanovení §5c poté pozbylo účinnosti dnem 31. 12. 1995.
Z posloupnosti úkonů předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že referátem z 22. 12. 1995 nařídil ve věci hlavní líčení na dny 7. 2. – 14. 2. 1995, avšak toto hlavní líčení bylo odvoláno, protože v kritické době se státní zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 účastnili odborného semináře a jejich povinná účast u hlavního líčení nemohla být z těchto důvodů zajištěna. Referátem z 8. 2. 1995 bylo hlavní líčení znovu nařízeno na termín 15. 4.-18. 4. 1995, a 22. 4. - 24. 4. 1995. Již u tohoto jednání, které bylo zahájeno, avšak pro neúčast obviněného V. a obhájce obviněného S. posléze odročeno, vznesli obhájci obviněných námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3. Předseda senátu poté opakovanými dotazy na Ministerstvo vnitra ČR požadoval sdělení o určení sídel příslušných odborů II. Správy SNB a Správy vyšetřování Stb, aby se tak mohl s důvodností či nedůvodností vznesené námitky vypořádat. Aniž tak však učinil, stanovil ve věci opět termín hlavního líčení na den 6. 12. 1996, které bylo bez jednání odročeno, neboť se jednak nedostavil jeden z obhájců obviněných, byť jde o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., jednak obhájci vznesli námitku, že spis nebyl odtajněn a obvinění nebyli zbaveni mlčenlivosti. Aniž předseda senátu učinil jakýkoli úkon směřující k vypořádání se s námitkou vznesenou jako druhou v pořadí, opět stanovil nový termín hlavního líčení na den 7. 3. 1997, kdy všichni obvinění vznesli námitku místní nepříslušnosti a ve věci bylo rozhodnuto usnesením z téhož dne, sp. zn. 2 T 177/92, že se věc postupuje podle §222 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Svůj procesní postup odůvodnil zánikem účinnosti ustanovení §5c zákona č. 284/1993 Sb., které zakládalo výlučnou místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3, poté opakovaně vznesenými námitkami místní nepříslušnosti a v neposlední řadě také platnou právní úpravou o zákonném soudci.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 5 T 00108/97 podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam vyslovil nesouhlas s postoupením věci. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 označil za účelové, kdy námitky obviněných mají pouze jediný cíl – oddálit řízení ve věci samé. Vzhledem k běžné praxi měl Obvodní soud pro Prahu 1 za to, že příslušným soudem je ten, u něhož byla podána obžaloba a tímto soudem je podle jeho zjištění Obvodní soud pro Prahu 3.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, určil příslušným k projednání věci Obvodní soud pro Prahu 1. Tento závěr odůvodnil argumentací, že ze spisu zjistil, že obžaloba byla podána v uvedené trestní věci u Obvodního soudu pro Prahu 3. Jestliže obvinění vytkli místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 tr. ř., postupoval tento soud správně pokud věc postoupil místně příslušnému soudu pro Prahu 1.
K rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení zákona pokládá Nejvyšší soud za podstatné uvést následující:
Rozhodnutí je věcně správné, byť je odůvodněno pouze v obecné poloze výkladem ustanovení §222 odst. 1 tr. ř. a řeší tak pouze tu část problému, zda Obvodní soud pro Prahu 3 svým usnesením ze dne 7. 3. 1997 sp. zn. 2 T 177/92, postupoval v intencích trestního řádu. Rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející usnesení obou obvodních soudů, na jejichž podkladě městský soud rozhodoval, však blíže nerozvádějí a nehodnotí důkazy, které byly podkladem pro závěr, že věcné důvody pro změnu místní příslušnosti jsou dány. Ze zprávy Ministerstva vnitra, sekce archivní a spisové služby ze dne 21. 8. 1996 ( č. l. 199) vyplývá, že II. správa SNB byla umístěna v T. ul. v P., a Správa vyšetřování StB v P., B. ul. Ze zprávy stejné sekce Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 9. 1996 ( č. l. 205) vyplývá, že II. Správa SNB využívala také objekty v P., V. ul. ( O. ) č. 1052. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě byla založena místní příslušnost jak Obvodního soudu pro Prahu 5, Obvodního soudu pro Prahu 6, tak Obvodního soudu pro Prahu 1. Pokud speciálním právním předpisem upravená místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 skončila, nadto byla obviněnými vznesena námitka místní nepříslušnosti, jak je rozvedeno výše, pak řízení koná buďto ten ze soudů, u něhož státní zástupce ( prokurátor ) podal obžalobu ( takovýto soud však již neexistuje) nebo ten, jemuž byla postoupena nepříslušným soudem ( blíže také srov. R 2/1981, R 37/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Po rozhodnutí Městského soudu v Praze zpracoval Obvodní soud pro Prahu 1 dne 21. 5. 1998 podnět ke stížnosti pro porušení zákona, které spatřoval ve věcné nesprávnosti a účelovosti tohoto usnesení, aniž v ní vznášel výtky jiné. Trestní spis, který byl postoupen Městskému soudu v Praze, byl opět Obvodnímu soudu v Praze 1 vrácen dne 19. 8. 1998 ( č. l. 280), přičemž ke zpracování podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nebyly shledány důvody.
Poté, co takřka tři roky nebyl v této trestní věci učiněn jediný úkon, vyžádala referátem ze dne 10. 5. 2001 předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 nové opisy rejstříků trestů všech obviněných.
Dalším úkonem ve věci je návrh na přikázání a odnětí věci podle §25 tr. ř. ze dne 27. 6. 2002 s poukazem na to, že trestní spis je veden v režimu „ Přísně tajné “, přičemž přísedící u Obvodního soudu pro Prahu 1 a taktéž administrativní pracovnice byli prověřeni pouze na stupeň „ Tajné “, takže ve věci nelze nařídit hlavní líčení. Podle názoru předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 jsou nepochybně na stupeň „ Přísně tajné “ prověřeni pracovníci Okresních soudů v Táboře, Příbrami nebo Českých Budějovicích, a proto by věc měla být přikázána jednomu z těchto soudů.
O tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. Ntd 178/02 Vrchní soud v Praze, který věc Obvodnímu soudu v Praze 1 neodňal. Přisvědčil obvodnímu soudu v závěru, že přílohový spis z roku 1984, týkající se odsouzení obou poškozených v předmětné trestní věci je stále, a nedůvodně, veden v režimu „Přísně tajné“, stejného charakteru jsou listiny v procesním spise, které podrobně vyjmenovává na č. l. 302 a současně uvedl, že přes toto formální označení citovaných písemností jakožto přísně tajných, neobsahují uvedené dokumenty žádné informace, které by v případě neoprávněného nakládání s nimi mohly způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a změně některých zákonů. Vrchní soud současně upozornil na to, že v souladu s ustanovením §6 odst. 4 citovaného zákona a nařízením vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností, vydali jednak ministr vnitra ČR dne 6. 7. 1999 Pokyn č. 6, jednak Ministerstvo spravedlnosti ČR Instrukci č. 61/99-ÚOO/SOBŘ. Pokud jde o stupeň utajení přílohového spisu, vztahuje se na něj čl. I. písm. a) Pokynu č. 6 a §1 Instrukce MS, které ruší dnem 1. 4. 1999( u písemností vzniklých v resortu ministerstva vnitra ) a dnem 31. 7. 1999 ( u písemností vzniklých v resortu ministerstva spravedlnosti ) stupeň utajení „ Přísně tajné “ u písemností vzniklých v obou resortech do 31. 12. 1998. Podle §2 písm. a) Instrukce se pak dnem 31. 7. 1999 mění stupeň utajení „ Přísně tajné “ u písemností vzniklých v době od 1. 1. 1990 do 31. 12. 1992 na stupeň „ Vyhrazené “. Bez ohledu na tyto skutečnosti Vrchní soud v Praze konstatoval průtahy ve věci, vzniklé u Obvodního soudu pro Prahu 1 a nařídil, že tento soud bude muset zajistit odtajnění, eventuelně snížení stupně utajení věci, zajistit bezpečnostní prověrku příslušných osob a věc v co nejkratší době projednat a rozhodnout.
Ve věci bylo poté s takřka ročním odstupem od citovaného rozhodnutí nařízeno hlavní líčení dne 19. 5. 2003, které bylo pro nepřítomnost některých obhájců a stav, kdy někteří z obviněných obhájce ani neměli zvoleného či ustanoveného, odročeno na 18. 8. 2003. Pro nemoc předsedkyně senátu bylo hlavní líčení odročeno na 4. 9. 2003, přičemž toto jednání bylo odvoláno pro onemocnění obviněného J. S., který však chtěl být jednání osobně později přítomen. Nový termín hlavního líčení nebyl stanoven.
V přípise ze dne 25. 3. 2004 zaslaném Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 uvedla předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, že šetřením bylo zjištěno, že obviněným byla v souvislosti s nařízením hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 3 zaslána obžaloba původní, kterou prokurátor vzal zpět dne 31. 3. 1992. Proto spolu s přípisem vrátila tomuto státnímu zastupitelství jednak trestní spis 5 T 108/97, jednak přílohový spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 2/84. Tento postup odůvodnila poukazem na ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. Poté, co byl spisový materiál vrácen zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s vysvětlujícím průvodním dopisem Obvodního státního zastupitelství v Praze 1, předsedkyně senátu obvodního soudu tento postup zopakovala dne 5. 4. 2004.
K námitce ministra spravedlnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že v posuzované trestní věci nebyla podána obžaloba, kterou by soud mohl projednat podle hlavy XII a XIII trestního řádu, a nebylo tudíž respektováno ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., uvádí Nejvyšší soud následující:
Jak již bylo konstatováno výše, v trestním spise chybí některá čísla listů a není kompletní, to ostatně dne 19. 3. 2004 ( viz č. l. 360 ) zjistila i předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, poté, co tento trestní spis měla již šest a půl roku k dispozici, a pátrala po jeho částech u Obvodního soudu pro Prahu 3 s negativním výsledkem. V situaci, kdy nejsou k dispozici originální listiny, je třeba při zjišťování jejich existence či neexistence vycházet z dostupných věrohodných kopií. V tomto případě poskytla příslušné podklady pro tato posouzení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Z předložených a v trestním spise založených dokumentů vyplývá, že obžaloba, která byla vzata zpět dne 29. 5. 1992 prokurátorem Vyšší vojenské prokuratury Tábor, byla dne 1. 6. 1992 zaslána věcně a místně příslušnému Vojenskému obvodovému soudu Praha. O tom informuje Vyšší vojenský prokurátor Vyšší vojenské prokuratury Tábor v přípise ze dne 2. 6. 1992 pod sp. zn. Vv 10/92 Vojenskou obvodovou prokuraturu Praha, jíž současně postoupil dozorový spis Vv 10/92 s přílohami ( č. l. 376 ). Okolnost, že obžaloba byla u Vojenského obvodového soudu Praha skutečně podána, potvrzuje také prezentační razítko tohoto soudu ze dne 4. 6. 1992 ( č. l. 364 ) na opise obžaloby. Byť tedy ve spise originál podané obžaloby založen není, Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že obžaloba podána byla a řízení tak probíhá v souladu s ustanovením §2 odst. 8 tr. ř. Ostatně pochybnosti v tomto směru neměly jak oba obvodní soudy, tak Městský soud v Praze v souvislosti s řešením otázky věcné příslušnosti a Nejvyšší soud v odstavcích tohoto rozhodnutí, jež jsou uvedeny výše, zvýrazněním textu a přímými citacemi z příslušných usnesení těchto soudů na jejich vlastní argumentaci poukazuje.
Z hlediska stížnostní námitky v posuzované trestní věci není podstatnou otázka, zda dne 4. 6. 1992 byla podána „nová“ obžaloba či „znovu táž“ obžaloba, podstatná je skutečnost, že obžaloba byla podána. Projevem obžalovací zásady je i možnost státního zástupce disponovat s podanou obžalobou. V době podání první obžaloby dne 31. 3. 1992 měl prokurátor podle §182 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, možnost vzít obžalobu zpět pouze do zahájení hlavního líčení, kterémužto zákonnému požadavku dostál, a tím se věc vrátila do stavu přípravného řízení. V této fázi mohl prokurátor pokračovat v přípravném řízení, nebo učinit kterékoli z rozhodnutí podle hlavy X., včetně podání nové obžaloby. V daném případě nebyla věc do stadia přípravného řízení vrácena soudem s požadavkem na doplnění dokazování, bylo tedy jen na úvaze prokurátora, zda řízení po zpětvzetí obžaloby doplní či nikoli, či zda totožnou obžalobu podá znovu, tentokráte u soudu místně i věcně příslušného. Bylo by výrazem nemístného právního formalismu z okolnosti, že obžaloba původní nebyla přepsána, ale beze změn znovu podána, tentokráte u Vojenského obvodového soudu Praha, který byl dle výše citovaného rozhodnutí vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSFR oním místně i věcně příslušným soudem, dovozovat, že takovéto podání obžaloby na sebe neváže právní účinky uvedené v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud neshledal námitky uplatněné ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona důvodnými, a proto stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
V této souvislosti však Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit na závažné průtahy ve věci, které posledních sedm let jdou výlučně na vrub Obvodního soudu pro Prahu 1, z jehož procesního postupu ve věci jsou zřejmé jednak flagrantní neznalost spisového materiálu a zcela neujasněný procesní postup, jednak obstrukce, jejichž cílem je ve věci nerozhodovat. Bude na místě v tomto stavu nepokračovat, a jak již uvedl Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. Ntd 178/02, bude zapotřebí „věc v co nejkratší době projednat a rozhodnout“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á
.
.