ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.171.2004.1
sp. zn. 4 Tz 171/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1 písm. b) a §149 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení se zrušuje v celém rozsahu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soudu v Liberci rozhodl (na základě prošetření věci Probační a mediační službou ČR, středisko Liberec) usnesením ze den 19. 2. 2004, sp. zn. 2 T 277/2003, tak, že podle §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 23. 7. 2003 kolem 08,35 hodin v L., ul. L., za křižovatkou s ul. H., jako řidič dodávkového vozidla zn. Fiat Ducato, před vyznačeným přechodem pro chodce nezastavil ani nesnížil rychlost jízdy tak, aby umožnil bezpečný přechod vozovky D. Š., kdy jí pravým zpětným zrcátkem vozidla srazil na vozovku, v důsledku čehož utrpěla lehký otřes mozku, zlomeninu 3., 5., 6. a 7. žebra vpravo, zlomeninu těla pravé lopatky a zhmoždění plíce s pohrudničním výpotkem a krvácením do dutiny hrudní s hospitalizací od 23. 7. do 13. 8. 2003 a dobou léčení přesahující šest týdnů. Podle §307 odst. 2 tr. ř. stanovil zkušební doba v trvání 15-ti měsíců.
Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě stížnost poškozená D. Š. a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 31 To 74/2004, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný dosud škodu neuhradil a ani s poškozenou neuzavřel v tomto směru dohodu. Okresní soud také dostatečně nepřihlédl k závažnosti zranění, které poškozená v souvislosti s dopravní nehodou utrpěla. S ohledem na závažnost zranění nepovažuje zastavení trestního stíhání za dostačující rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Liberci doplnil dokazování, a to dotazem na Českou pojišťovnu, a. s., agentura L. a zjistil, že poškozená byla odškodněna. Tato skutečnost je dokumentována i obsahem spisu České pojišťovny, a. s. Usnesením ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 2 T 277/2003, poté rozhodl tak, že podle §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §307 odst. 2 tr. ř. stanovil zkušební doba v trvání 15-ti měsíců.
Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě stížnost poškozená D. Š. a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Podle §149 odst. 5 tr. ř. dále nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1, §149 ve vztahu k §307 odst. 1, 2 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že nelze souhlasit se závěry obsaženými v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kde uvádí, že postup, který obviněný zvolil, nelze považovat za jiné potřebné opatření k náhradě škody ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Akceptace tohoto tvrzení by totiž byla průlomem do stávající judikatury a byla by i v rozporu s komentářem trestního řádu, kdy zásadně u nedbalostních trestných činů v dopravě nahlášením nehody příslušné pojišťovně, jako nehody s ublížením na zdraví dalším osobám, je oním opatřením k náhradě škody ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stejně tak není krajským soudem odůvodněn jeho postup, kterým nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Postup podle §149 odst. 5 tr. ř. je průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tento postup lze zvolit za situace, jsou-li pochybnosti o podjatosti samosoudce, nebo je-li zapotřebí s ohledem na závažnost věci, aby tuto projednal např. soudce zkušenější. Z usnesení krajského soudu však vůbec nevyplývá, proč nařídil, aby věc byla projednána jiným soudcem.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §149 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď
a) rozhodne sám ve věci, nebo
b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Podle §149 odst. 5 tr. ř. soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu.
Podle §307 odst. 1 tr. ř. v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. stanoví orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona, pokud Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dospěl k závěru, že postup, který obviněný zvolil, nelze považovat za jiné potřebné opatření k náhradě škody ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. ř.
V tomto směru je třeba uvést, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání (obdobně jako narovnání) upravený v §307 a §308 tr. ř. představuje jednu z forem tzv. odklonu v trestním řízení. Odklon spočívá ve vyřízení trestní věci nestandardním způsobem; přitom se zpravidla neuplatní stadium soudního projednání trestní věci. Odklon je tedy zároveň alternativou k obvyklému způsobu projednání a rozhodování trestních věcí. Přichází v úvahu s ohledem na to, že trestný čin vykazuje nižší stupeň nebezpečnosti pro společnost, jedná se do značné míry o konflikt mezi obviněným a poškozeným, který lze řešit ve prospěch poškozeného, a s přihlédnutím k osobě pachatele tento způsob vyřízení věci je v souladu s veřejným zájmem, přičemž zároveň lze takto získat prostředky potřebné pro pomoc obětem trestné činnosti
Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se blíží mezitímnímu rozhodnutí, neboť jde pouze o předběžný výrok o vině a trestní stíhání není ani poté, kdy zmíněné rozhodnutí nabude právní moci, skončeno (§12 odst. 10 tr. ř.). Tímto rozhodnutím nekončí ostatně ani přípravné řízení. Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je však nepochybně rozhodnutím, kterým se určitým způsobem rozhoduje ve věci, a to i o vině obviněného. Orgán, který o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje, musí jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. vyřešit i otázku, zda obviněný spáchal skutek a zda je tento skutek trestným činem. V opačném případě by podmíněné zastavení trestního stíhání nepřicházelo v úvahu.
Účelem rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je sice vyřídit věc nestandardním způsobem v rámci tzv. odklonu, ale rozhodnutí soudu (státního zástupce) o podmíněném zastavení trestního stíhání je rozhodnutím státního orgánu, který je k takovému rozhodnutí oprávněn. Smyslem tohoto rozhodnutí je řešit a odstranit konflikt mezi obviněným a poškozeným, a to i za situace, jestliže byl dotčen veřejný zájem. I přesto, že se jedná o výrok předběžný a že završení právních účinků tohoto rozhodnutí nastane až po vyslovení rozhodnutí o osvědčení, vzhledem k základním rysům zmíněného institutu, jakož i výrazné podobnosti tohoto rozhodnutí a výroku soudu o podmíněném odsouzení, je zřejmé, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se svou povahou (nikoli však svým obsahem) blíží bezprostředně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Pro účely rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání musí být objasněny nejméně všechny otázky, které se vztahují ke splnění podmínek pro postup podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., a pokud byla trestným činem způsobena škoda, podle §307 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ohledně podmínky, že jde o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, se vychází z trestních sazeb uvedených v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákona. V daném případě je obviněný J. K. trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let. Jedná se tedy o takový trestný čin, který předpokládá citované ustanovení. U souhlasu obviněného zákon vyžaduje způsob, který nevzbuzuje pochybnosti. Písemné vyjádření obviněného učiněné před pracovníkem Probační a mediační služby ČR, středisko Liberec, po seznámení s podmínkami a náležitostmi ust. §307 a §308 tr. ř. je nepochybně zákonem požadovanou formou souhlasu.
Zákonnou podmínkou pro procesní postup podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. je doznání obviněného. Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, stejně jako na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a musí být podporováno i ostatními důkazy. V projednávané trestní věci se obviněný k trestné činnosti, která je mu obžalobou kladena za vinu, v plném rozsahu doznal a toto jeho doznání je i v souladu s provedenými důkazy (výpovědi svědků, ohledání místa činu, lékařské zprávy).
Podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 písm. b)tr. ř. je, že obviněný v souvislosti se škodami způsobenými trestným činem je beze zbytku finančně vypořádán s poškozeným, případně spolu uzavřeli dohodu o vyrovnání svých závazků anebo obviněný učiní jiná dostatečná opatření k uhrazení škody. Vychází se vždy z výše škody, jak byla zjištěna v průběhu trestního řízení, a nikoli jen z údajů poškozeného. Nesouhlas poškozeného s podmíněným zastavením trestního stíhání vycházející z jeho přesvědčení, že nebyl v plném rozsahu odškodněn (např. proto, že mu nebyla ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla uhrazena plná cena opravy jeho vozidla apod.), není překážkou v postupu podle §307 odst. 1 tr. ř., jsou-li splněny všechny podmínky tohoto ustanovení a orgán činný v trestním řízení důvodně pokládá opatření, která učinil obviněný k náhradě škody, za dostačující.
Takovým jiným opatřením je i ohlášení vzniku škody jako pojistné události a poskytnutí potřebné součinnosti pojišťovně. Oznámení pojistné události, která je předmětem trestního řízení, pojišťovacímu ústavu musí být považováno právě za takové potřebné opatření, jež přímo a bezprostředně směřuje k tomu, aby poškozený byl ve svých nárocích uspokojen. V daném případě je odškodnění poškozené založeno právě na institutu zákonného pojištění za škodu způsobenou provozem motorových vozidel, které při splnění zákonných podmínek automaticky nastupuje v případě dopravní nehody. Navíc ze spisu České pojišťovny, a. s., agentura L., vyplývá, že dopravní nehoda řidiče J. K. s chodkyní D. Š. je na citované agentuře evidována a tato pojistná událost byla po doložení dokladů likvidována vyplacením částky 1.012,- Kč za věci zničené při nehodě a za bolestné (383 bodů) částkou 45.960,- Kč a další částkou 22.980,- Kč, zahrnující zvýšení bolestného o 50 % pro opakované punkce. Celkem byla poškozené D. Š. Českou pojišťovnou, a. s., agentura L. vyplacena částka 70.052,- Kč ( v částce je zahrnut i poplatek za vystavení posudku ve výši 100,- Kč). Ze zprávy České pojišťovny, a. s., agentura L. ze dne 11. 5. 2004 se podává, že náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou (VZP ČR) dosud nebyly uhrazeny, neboť pojišťovna výši nároku nespecifikovala.
Další podmínku pro postup dle §307 odst. 1 tr. ř., a to, že \"vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující\" je nutno vykládat tak, že požadavky na přezkoumání okolností týkajících se osoby pachatele, jeho dosavadního života a především okolností případu jsou v případě rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání přísnější oproti rozhodování soudu o tom, zda upustí od potrestání (§24 odst. 1 písm. a) tr. zák.) nebo zda uloží trest odnětí svobody, který bude podmíněně odložen (§58 odst. 1 tr. zák.) a do určité míry se blíží institutu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem nebo podmíněného odsouzení s dohledem (§26, §60a, §60b tr. zák.). Při posuzování této podmínky je nutno zkoumat konkrétní nebezpečnost trestného činu pro společnost a nikoli jeho typovou společenskou nebezpečnost s ohledem na trestní sazbu. Musí být prokázáno, že v rámci typové společenské nebezpečnosti stíhaného trestného činu z okolností konkrétního případu vyplývá nižší stupeň společenské nebezpečnosti. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obviněný nebyl doposud soudně trestán. Okresní správa sociálního zabezpečení rozhodla dne 6. 5. 2004 dle §39 odst. 1 písm. a) z. č. 155/1995 Sb. tak, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je J. K. plně invalidní. Obviněný je držitelem řidičského oprávnění od roku 1971 a v evidenční kartě řidiče nemá žádný záznam o přestupku v dopravě. Příčinou dopravní nehody bylo jeho ojedinělé selhání, kdy nesprávně vyhodnotil situaci v silničním provozu a porušil ust. §5 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když na přechodu pro chodce bočním zrcátkem srazil chodkyni D. Š. a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Toto zranění bylo jistě závažnější a pro poškozenou citelné, nelze však mít za to, že by samo o sobě mělo vylučovat aplikaci citovaného procesního ustanovení.
Dle názoru Nejvyššího soudu bylo možno při vyváženém hodnocení shora uvedených skutečností považovat nejen po formální, nýbrž i po materiální stránce rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání za dostačující, byť okresní soud v plném rozsahu nevyhověl požadavku obsaženém ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a to na zjištění skutečné škody. Poškozenému totiž nic nebrání v tom, aby po České pojišťovně, a. s., agentura L. požadoval další škodu, která bude náležitým způsobem prokázána, případně se svého nároku domáhal v řízení občanskoprávním. Jak již bylo uvedeno shora, podmíněné zastavení trestního stíhání představuje jednu z forem tzv. odklonu v trestním řízení a blíží se mezitímnímu rozhodnutí, neboť jde pouze o předběžný výrok o vině a trestní stíhání není ani poté, kdy zmíněné rozhodnutí nabude právní moci, skončeno. Ve většině případů totiž v době rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání není ani přesná výše škody známa, přitom tato skutečnost sama o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení možnosti použití právě ustanovení §307 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona, pokud Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozhodl dle §149 odst. 5 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
Je věcí vysoké profesionality každého soudce při výkonu soudcovské činnosti i v občanském životě předcházet situacím, které by mohly vnášet pochybnosti o jeho nestranném rozhodování, a jestliže přesto dojde ke vzniku takových pochybností, reagovat na ně v souladu s jeho ústavním postavením. Soudce jako veřejný činitel požívá zvláštní pravomoci i ochrany při výkonu své funkce. Rubem toho je však i jeho zvýšená odpovědnost za výkon jeho úřadu. Z povahy soudcovské práce vyplývá, že soudci jsou předkládány k projednání a rozhodnutí i věci složité a obtížné, vzbuzující pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků a vyvolávající emocionální subjektivně zaměřené reakce před procesem, v jeho průběhu a zejména po vydání rozhodnutí.
Soud rozhodující o stížnosti nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu ve shodě s §149 odst. 5 tr. ř., jestliže lze mít závažné pochybnosti o způsobilosti dosavadního senátu (samosoudce) věc náležitě projednat a rozhodnout. Mělo by jít zejména o pochybnosti o jeho nepodjatosti, případně jiné zcela zásadní pochybnosti, neboť je nezbytné vzít v úvahu i úpravu v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě nebyly prokázány pochybnosti o nepodjatosti samosoudce (§30 tr. ř.). Postup dle §149 odst. 5 tr. ř. může být také zvolen, jsou-li dány důvody pro společné řízení (§20 tr. ř.) nebo naopak důvody pro vyloučení ze společného řízení (§23 tr. ř.). V daném případě žádná z uvedených podmínek zjištěna nebyla.
Pro úplnost je třeba dodat, že v daném případě řídil obviněný vozidlo z majetku společnosti K. T., s.r.o. a jízdou, při níž došlo k dopravní nehodě, tak způsobil škodu při plnění pracovních povinností, takže z hlediska adhezního řízení by tak jako tak nemohla poškozená žádat náhradu škody na obviněném, neboť v takovém případě za škodu odpovídá ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku právě shora uvedená společnost.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 31 To 215/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1 písm. b) a §149 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K., podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení nařídil. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle §273 tr. řádu v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.