ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.178.2004.1
sp. zn. 4 Tz 178/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §37a a §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. S.
Napadený rozsudek se zrušuje v celém rozsahu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 24. 2. 2002. Za to byl obviněnému M. S. podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měl dopustit jednáním spáchaným dne 14. 5. 2002 popsaným pod bodem 1. rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 6. 2002 popsaným pod bodem 2. rozsudku. Za to byl obviněný M. S. podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 9. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spáchaným v době od 1. 2. 2002 do 10. 3. 2002 popsaným pod bodem I. citovaného rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spáchaným dne 19. 5. 2002 popsaným pod bodem II. rozsudku, dále byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spáchaným v době od 8. 2. 2002 do „do svého vzetí do vazby“ (10. 6. 2002) popsaným pod bodem III. citovaného rozsudku. Za to byl obviněný M. S. podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrocích o vině a trestu nabyl rozsudek právní moci dne 10. 10. 2002, když obviněný i státní zástupce se vzdali odvolání.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, konkrétně proti výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §37a tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Obvodní soud pro Prahu 4 při svém rozhodování sice správně zjistil, že trestného jednání se obviněný M. S. dopustil přede dnem 23. 7. 2002, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl rozsudek, sp. zn. 7 T 130/2002, který pak nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, z existence tohoto rozhodnutí však nevyvodil správné závěry a v důsledku toho rozhodl v rozporu se zákonem. Nevzal totiž zřetel na to, že i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že nerespektoval zákaz pobytu na území hlavního města Prahy uložený mu pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 10 T 19/2002 a na území Prahy se zdržoval jmenovitě ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002, tento odsuzující výrok pak nabyl právní moci rozhodnutím odvolacího soudu dne 19. 9. 2002. Tyto dny jsou součástí období od 8. 2. 2002 (kdy zmíněný trestní příkaz nabyl právní moci) do 10. 6. 2002, kdy byl obviněný M. S. zadržen a následně vzat do vazby. Obviněný M. S. byl tedy za totéž jednání – neoprávněný pobyt v Praze ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002 – odsouzen dvakrát.
Ministr spravedlnosti dále namítá, že napadeným rozsudkem byl za veškerou posuzovanou trestnou činnost uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 130/2002, což by byl správný postup ve vztahu k trestné činnosti popsané pod bodem II. rozsudku a pod bodem III. rozsudku (za předpokladu, že by ohledně něj bylo současně rozhodnuto podle §37a tr. zák.), avšak nikoli ve vztahu k trestné činnosti popsané pod bodem I. Podle ministra spravedlnosti měl Obvodní soud pro Prahu 4 podle §37a tr. zák. zrušit výroky o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002 a rozhodnout znovu o tomto trestném činu spáchaném v období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002, v souladu se zákonem pak rozhodnout i o uložení trestů za ostatní sbíhající se trestnou činnost.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený výrok a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud k vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, přihlíží jen tehdy, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. V posuzované trestní věci tomu tak bylo. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti výroku rozsudku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a proti výroku o trestu. Právě výrok o trestu napadeného rozsudku může být ovlivněn i výrokem o trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
Podle §37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle §37a tr. zák. rozhoduje soud nejen o společném trestu, ale též o vině ohledně pokračujícího trestného činu, který je jedním skutkem z hlediska trestního zákona (to může mít vliv na právní kvalifikaci skutku, na důvody nutné obhajoby apod.). Na rozdíl od postupu při ukládání souhrnného trestu soud v případě společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. zruší dřívější odsuzující rozsudek též ve výroku o vině, jímž byl pachatel pravomocně odsouzen za ostatní útoky pokračujícího trestného činu (popř. i za trestné činy spáchané s nimi v jednočinném souběhu). Ohledně těchto původně již odsouzených útoků je pak soud vázán skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku.
V případě projednávané trestní věci (bod I. napadeného rozsudku) se obviněný M. S. dopouštěl trestné činnosti opakovaným jednáním spočívajícím v tom, že v prostorách obchodního domu K. odcizil spotřební elektroniku. Obviněný M. S. se této trestné činnosti dopouštěl postupně od 1. 2. 2002 až do 10. 3. 2002, bylo zjištěno, že za uvedené období jednal popsaným způsobem v 23 případech. V daném případě se jedná o dílčí útoky výše vymezeného pokračujícího trestného činu krádeže, neboť jsou naplněny znaky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. Jednotlivé dílčí útoky jednání obviněného M. S. naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., jsou spojeny podobným způsobem provedení a velmi blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku, z četnosti a bezprostřední návaznosti jednotlivých dílčích útoků lze bez pochybností vyvodit závěr, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem obviněného M. S. pokračovat v trestné činnosti.
Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 3 T 27/2002, obviněný M. S. spáchal jednáním ze dne 24. 2. 2002 trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Uvedené jednání spočívalo v odcizení zboží z volného prodeje v obchodním domě, naplňovalo tedy stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., přičemž den 24. 2. 2002 spadá do období od 1. 2. 2002 až do 10. 3. 2002. Za této situace bylo třeba posoudit uvedené jednání obviněného M. S. ze dne 24. 2. 2002 podle §89 odst. 3 tr. zák. jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 3 T 27/2002 dále Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému byl dne 26. 2. 2002 předán návrh na potrestání v této trestní věci pro jeho jednání ze dne 24. 2. 2002. Podle ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. přitom platí, že pokud pokračuje obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění (tj. po zahájení trestního stíhání), posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Ve věci, ve které se konalo zkrácené přípravné řízení, se trestní stíhání zahajuje doručením návrhu na potrestání soudu (§314b odst. 1 tr. ř.), v těchto případech je doručení návrhu na potrestání obviněnému mezníkem, který ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. odděluje jeden (pokračující) trestný čin od druhého.
Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného, které je předmětem projednávané trestní věci, je třeba hodnotit jako dva pokračující trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. s tím, že prvního pokračujícího trestného činu krádeže se obviněný M. S. dopustil jednáním spáchaným v období od 1. 2. 2001 do 25. 2. 2002, druhého pokračujícího trestného činu krádeže se dopustil jednáním spáchaným v období od 26. 2. 2002 do 10. 3. 2002. Tyto dva pokračující trestné činy krádeže jsou přitom ve vztahu souběhu.
Při ukládání trestu za pokračující trestný čin krádeže obviněného M. S. měl Obvodní soud pro Prahu 4 vycházet ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002, byl obviněný M. S. odsouzen za dílčí útok prvního pokračujícího trestného činu krádeže ze dne 24. 2. 2002. Za této situace měl Obvodní soud pro Prahu 4 u prvního pokračujícího trestného činu krádeže obviněného M. S. postupovat podle §37a tr. zák. a zrušit v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002, výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nových dílčích útoků. Vzhledem k tomu, že tento pokračující trestný čin krádeže byl ve vztahu vícečinného souběhu k trestnému činu krádeže spáchanému obviněným M. S. v období od 26. 2. 2002 do 10. 3. 2002, měl být za oba tyto trestné činy, uložen společný a úhrnný trest podle zásad uvedených v ustanoveních §37a a §35 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, měl být podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, a uložen společný trest ve vztahu k tomuto rozsudku.
Obviněný M. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, mimo jiné uznán vinným i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním v období od 8. 2. 2002 „do svého vzetí do vazby“ (10. 6. 2002) popsaným pod bodem III. rozsudku. Z hlediska právní kvalifikace uvedeného jednání obviněného M. S. je třeba uvést, že se obviněný dopustil trestné činnosti jednáním spočívajícím v tom, že se zdržoval na území hlavního města Prahy, ačkoli věděl, že dne 24. 1. 2002 byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2002, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, se stanovenou zkušební dobou do 8. 8. 2004 a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání 3 let.
Za této situace je třeba přisvědčit námitce uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil jednáním ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002, přičemž tyto dny jsou součástí období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný M. S. byl za totéž jednání – neoprávněný pobyt v Praze ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002 – odsouzen dvakrát, nejprve byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002 a poté byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002. Vzhledem k tomu, že se jedná o týž skutek a tedy o věc rozhodnutou, došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, podle které nikdo nemůže být opětovně stíhán pro týž skutek, pro nějž byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby nebo o němž bylo pravomocně rozhodnuto jiným meritorním rozhodnutím, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze výše uvedenou nezákonnost napravit postupem podle ustanovení §37a tr. zák., které upravuje ukládání společného trestu za trestné činy spáchané ve formě pokračování. V případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. zák. se nejedná o pokračování v trestném činu, ale o trestný čin trvající. Trvající trestný čin je takový, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. U trvajícího trestného činu tedy musí trvat jednání, kterým je udržován protiprávní stav. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, a to jak z hlediska trestního práva hmotného, tak i z hlediska trestního práva procesního. Obviněný se po nabytí právní moci trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, po celé období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002 dále zdržoval na území hlavního města Prahy, tzn. že svým jednáním vyvolal protiprávní stav a pak jej udržoval. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. 3. 2002 (č. l. 16), kde obviněný M. S. vypovídá, že „v Praze má zákaz pobytu a to někdy od února letošního roku. Tento zákaz vydal Obvodní soud pro Prahu 1. V Praze je však pořád, protože mu do přechodného bydliště chodí pošta. Že v Praze být nemá, to ví.“ Za této situace nelze uvažovat o uložení společného trestu podle ustanovení §37a tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit trestní stíhání obviněného M. S. pro skutek spočívající v tom, že se v období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002 zdržoval na území hlavního města Prahy, ačkoli věděl, že dne 24. 1. 2002 byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2002, k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, se stanovenou zkušební dobou do 8. 8. 2004 a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání 3 let, kterým spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jedná se tedy o věc rozsouzenou.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §37a a §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. S., podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle výše uvedených pokynů. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002, bude tedy ukládán společný a úhrnný trest podle zásad uvedených v §37a a §35 odst. 1 tr. zák. a ve vztahu k rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, bude tento trest ukládán i jako souhrnný podle zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák., přičemž trestní stíhání obviněného M. S. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. bude zastaveno podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. S., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.