ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.184.2003.1
sp. zn. 4 Tz 184/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného O. J., zemřelého, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného O. J.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný O. J. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 33/54, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustil tím, že dne 27. 7. 1954 nastoupil vojenské cvičení na dobu 21 dnů, ale po příchodu k útvaru VVP města Libavá si odmítl obléci vojenský stejnokroj a konati výcvik s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je svědkem J.
Za to byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a dále u něho byla vyslovena ztráta čestných práv občanských, a to na dobu tří let.
Tento rozsudek nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Podáním ze dne 10. 1. 1992 požádal obviněný o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. a o jeho žádosti bylo rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92. Tímto usnesením byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 33/54, s tím, že byla též zrušena všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku navazovala, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následně bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92, rozhodnuto podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. o tom, že obviněný O. J. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a jeho trestní stíhání pro shora uvedený skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., se zastavuje.
Obviněný O. J. ovšem podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. požádal, aby se v řízení pokračovalo, a proto byla věc projednána v hlavním líčení a rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 33/54, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., se z důvodů uvedených v §227 tr. ř. trest neukládá.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. J., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/1992. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění podané stížnosti ministr blíže specifikoval, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení nerespektoval ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění. Rehabilitace obviněného J. byla podle názoru ministra spravedlnosti zúžena pouze na výrok o trestu, přičemž byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, a to přesto, že smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného O. J., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, ( čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je nutné v případě odmítání vojenské služby považovat za určující.
Je proto evidentní, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když ve věci sp. zn. 1 Rtv 17/92 ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině obviněného nezměněn.
V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92, byl v neprospěch obviněného O. J. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného O. J. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Ve veřejném zasedání před rehabilitačním senátem konaném dne 21. 5. 1992 obviněný uvedl, že byl dříve římskokatolického vyznání, v roce 1949 podobné cvičení absolvoval a v letech 1942 – 1945 konal vojenskou službu ve slovenské armádě, od roku 1948 je svědkem J. a řídí se podle bible, která násilí zakazuje. Na svém stanovisku setrval.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vojenský obvodový soud výrok o vině obsažený v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 33/54, přezkoumal ve smyslu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dospěl k závěru o jeho správnosti. Podle rehabilitačního soudu nebylo důvodné býv. Nižšímu vojenskému soudu v Brně cokoli vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. K právnímu posouzení jednání obviněného rehabilitační soud uvedl, že podle tehdejší zákonné úpravy byla náboženská svoboda zaručena, ale tato víra nesměla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu byla uložena branným zákonem. Teprve Listina základních práv a svobod zaručuje každému občanu, že nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo jeho náboženským vyznáním. Býv. nižší vojenský soud proto postupoval v souladu s tehdy platným zákonem, a proto je výrok o vině bezchybný. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci soud však dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému O. J. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Obviněný žil před spácháním trestného činu řádným životem, nebyl soudně trestán a šlo u něj o první porušení platných zákonů v souvislosti s náboženským přesvědčením. Soud proto podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil výrok o trestu, neboť trest odnětí svobody v trvání dvou let byl trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním obviněný pouze uplatňoval i tehdejší Ústavu 9. května č. 150/1948 Sb., která zaručovala právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného O. J., což Nejvyšší soud postupem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 17/92.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby též zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 33/54, a sám rozhodl o původní obžalobě, nebylo možno vyhovět. Je tomu tak proto, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní odsuzující rozhodnutí býv. nižšího vojenského soudu a tím méně je rušit. To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Navíc podle §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že nebyl k dispozici nejen vlastní původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodná kopie zmíněného rozsudku. Za této situace proto nezbylo než věc přikázat Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci sp. zn. T 33/54 býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, a na základě nich a případně dalších použitelných důkazů znovu rozhodnout o návrhu obviněného O. J. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
K přikázání věci jinému soudu než Městskému soudu v Brně, což obhájce obviněného rovněž navrhoval, nebyl shledán důležitý důvod ve smyslu §270 odst. 3 tr. ř., neboť pouhá délka předpokládaného následného řízení u jmenovaného soudu nepřeváží zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci a tím ani soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c