ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.188.2003.1
sp. zn. 4 Tz 188/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. Š., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného V. Š.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. Š. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. 8. 1976 odmítl u presentační komise vojenského útvaru 5872 Bučovice nastoupit vojenské cvičení, ač tak byl na základě povolávacího rozkazu povinen s odůvodněním, že mu to náboženské přesvědčení nedovoluje, přičemž má v úmyslu trvale se vyhýbat vojenské službě. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně a ke ztrátě vojenské hodnosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 10. 1976.
V dané trestní věci podal odsouzený V. Š. podle zákona č. 119/1990 Sb. žádost o soudní rehabilitaci, kterou se posléze zabýval býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který usnesením ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, ve výroku o trestu, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 24. 9. 1992.
Následným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, bylo při nezměněném výroku o vině ze shora uvedeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. Š., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92. Tímto usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění podané stížnosti ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 6 tr. ř. s tím, že Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval. Rehabilitace tak byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného V. Š., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Proto má ministr spravedlnosti zato, že Vojenský obvodový soud v Brně ve věci sp. zn. 1 Rtv 48/92, pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného Š. nedotčen.
V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, byl v neprospěch obviněného V. Š. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jenž byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného V. Š. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud zjistil, že Vojenský obvodový soud v Brně přezkoumal na podkladě podané žádosti o soudní rehabilitaci napadené rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/1976, ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Taktéž konstatoval, že vojenský soud provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout, pokud uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., když toto své rozhodnutí učinil také s ohledem na ustanovení platného trestního řádu. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však soud dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Ze spisového materiálu je totiž jednoznačně zřejmé, že obviněný žil řádným životem a nebyl doposud soudně trestán. Před tím, než se obviněný stal svědkem J., vykonával řádně a opakovaně vojenskou službu. Teprve v souvislosti se změnou vyznání odmítl vojenské cvičení nastoupit. Soud byl proto toho názoru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že v době, kdy se obviněný V. Š. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný Š. ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1976 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je totiž nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. za správný, porušil zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného V. Š., což Nejvyšší soud postupem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil též původní rozsudek býv. Vojenského soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976 sp. zn. 3 T 215/76 a následně rozhodl o původní obžalobě, nebylo možno vyhovět. Je tomu tak proto, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní odsuzující rozhodnutí býv. vojenského obvodového soudu a tím méně je rušit. To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Navíc podle §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že nebyl k dispozici nejen vlastní původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodná kopie zmíněného rozsudku. Za této situace proto nezbylo než věc přikázat Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci sp. zn. 3 T 215/76 býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, a na základě nich a případně dalších použitelných důkazů znovu rozhodnout o návrhu obviněného V. Š. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
K přikázání věci jinému soudu než Městskému soudu v Brně, což obhájce obviněného rovněž navrhoval, nebyl shledán důležitý důvod ve smyslu §270 odst. 3 tr. ř., neboť pouhá délka předpokládaného následného řízení u jmenovaného soudu nepřeváží zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci a tím ani soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c