ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.195.2003.1
sp. zn. 4 Tz 195/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného R. F., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1990, čj. 2 Rtv 216/90-10, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného R. F.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T 85/89-33, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), jehož se dopustil jednáním, že „ač mu byl dne 30. 3. 1989 na Městské vojenské správě O. vyhlášen povolávací rozkaz řady C č. 122284, který odmítl převzít a jenž mu ukládal nastoupit dne 3. 4. 1989 do 12.00 hod. k výkonu vojenské základní služby u v. ú. 2071 K. V., v úmyslu vyhnout se trvale výkonu vojenské služby povinnost stanovenou v povolávacím rozkaze nesplnil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty v něm stanovené“. Za to byl odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 22 měsíců nepodmíněně a podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do 1. nápravně výchovné skupiny. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 13. 7. 1989, když usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 13. července 1989, čj. 3 To 177/89-44, bylo jako nedůvodné odvolání obviněného zamítnuto.
Usnesením ze dne 10. 10. 1990, čj. 2 Rtv 216/90-10, býv. Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o žádosti obviněného R. F. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T 85/89-33, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a že se současně zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 10. 10. 1990, když oprávněnými subjekty nebylo napadeno opravným prostředkem. V následném hlavním líčení rozhodl býv. Vojenský obvodový soud Olomouc dne 10. 10. 1990 rozsudkem čj. 2 Rtv 216/90 tak, že „při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 15. 6. 1989 sp. zn. 3 T 85/89, který nabyl právní moci dne 13. 7. 1989 usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře pod spis. zn. 3 To 177/89, se podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání“. I tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, když obviněný se vzdal odvolání nejen za sebe ale i za další osoby, které podle zákona mohly v jeho prospěch podat odvolání, a také vojenský prokurátor se práva odvolání vzdal.
Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1990, čj. 2 Rtv 216/90-10, kterým bylo rozhodnuto, že R. F. je účasten soudní rehabilitace a podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se v rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T 85/89-33, zrušuje výrok o trestu, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Citovanému usnesení vytýká, že vojenský obvodový soud se ve smyslu §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. nevypořádal i s otázkou, zda jsou v této věci dány podmínky pro zrušení odsuzujícího rozsudku za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Podle ministra spravedlnosti mělo být vzato v úvahu, že činy které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo rovněž jejich stíhání a odsouzení. Bylo povinností soudu, aby v řízení o soudní rehabilitaci zjišťoval důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení §14 odst. 1 písm. f/ (správně §14 odst. 1) zákona č. 119/1990 Sb. V souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu v tehdy platném znění, měl být zjištěn skutečný stav věci a při rozhodování z něho mělo být vycházeno. Ministr spravedlnosti konstatuje, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci výše uvedeným povinnostem nedostál, když shledal správnými skutkové i právní závěry z původního odsuzujícího rozsudku a pouze uložený trest jako zjevně nepřiměřený zrušil, přičemž se vůbec nezabýval základní, pro posouzení věci rozhodující okolností, kterou je tvrzení obviněného o důvodech, pro které vojenskou službu nenastoupil.
V další části stížnosti pro porušení zákona je pak uvedeno, že je napadán nejen výrok shora uvedeného usnesení ze dne 10. 10. 1990, ale v řízení, jež mu předcházelo i výroky o vině a trestu z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T 85/89-33 a výrok usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 7. 1989, čj. 3 To 177/89-44, kterým rozhodl podle §256 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1990, čj. 2 Rtv 216/90-10, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §314 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného R. F., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení i rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T 85/89-33, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 13. 7. 1989, čj. 3 To 177/89-44, zrušil a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v jeho původním znění, protože v době vydání napadeného usnesení ještě zákon č. 47/1991 Sb., kterým toto ustanovení bylo rozděleno do odstavců, neexistoval (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného R. F. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T-85/89, sice zabýval, nikoliv však z pohledu těch závěrů Ústavního soudu ČR, na něž ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje. Vyplývá to z následující věty odůvodnění: „…je třeba konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se skutečně stal a že i dnes po právní stránce zakládá znaky trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák. …“. Výrok o vině uvedeným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. proto ponechal nedotčený jako správný a jako nepřiměřený „dnešním změněným podmínkám společenským a právním“ zrušil toliko výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, avšak z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.
Tyto závěry lze vztáhnout i na tento projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., porušil zákon v ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. F.
Jako důsledek toho, že bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného R. F., Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1990, čj. 2Rtv-216/90-15. Nemohl však akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby zrušil též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 6. 1989, čj. 3 T- 85/89-33 a usnesení býv. Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 13. 7. 1989, čj. 3 To 177/89, neboť porušení zákona v neprospěch obviněného těmito rozhodnutími Nejvyšší soud nevyslovil, což ostatně ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona ani nenavrhoval. V tomto směru se odkazuje na znění ustanovení §269 odst. 2, věty první, tr. ř. (Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v §268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.). Nedostatek toho, že stížnost pro porušení zákona byla výslovně podána jen proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1989, čj. 2 Rtv 216/90-10 (viz uvozovací odstavec písemného vyhotovení stížnosti pro porušení zákona), nebylo možno napravit problematickou větou v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, že „je napadán nejen výrok usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 10. 10. 1989, čj. 2 Rtv 216/90-10, vyslovený podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ale v řízení, jež mu předcházelo, též výroky o vině i trestu z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1989 čj. 3 T 85/89-33 a výrok usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 7. 1989 čj. 3 To 177/89-44 vyslovený podle §256 trestního řádu, a to v celém rozsahu“, když řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo začalo podáním žádosti o rehabilitaci ze dne 22. 8. 1990.
V souladu s návrhem ministra spravedlnosti přikázal poté Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Olomouci, aby podle §270 odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená na základě trestního spisu býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. 3 T 85/89 ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o žádosti obviněného R. F. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud v intencích výše citovaného právního názoru Ústavního soudu, znovu posoudí jednání obviněného podle zákonů a norem mezinárodního práva, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, platných v roce 1989, a to i z hlediska jakou alternativu umožňoval tehdejší právní řád k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Podle §270 odst. 4 tr. ř. bude okresní soud při novém rozhodování vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Zruší-li pak v původním rozsudku též výrok o vině bude dosaženo toho, co požadovala stížnost pro porušení zákona nekoncepčně na Nejvyšším soudu, když teprve řádné provedení rehabilitačního řízení ve shora uvedených intencích může v takové rozhodnutí vyústit.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k