ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.207.2003.1
sp. zn. 4 Tz 207/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. února 2004 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. N., již zemřelého, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 1949, sp. zn. To 396/49, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 12. září 1946, čj. Ls 267/46-127, byl obviněný A. N. uznán vinným zločinem udavačství podle §11 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, ve znění zákonů č. 22/1946 Sb. a č. 149/1946 Sb. (dále jen „retribuční dekret“) a odsouzen k pěti letům těžkého žaláře, zostřeného jednou ročně tvrdým ložem a k propadnutí poloviny jmění. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Dne 24. 1. 1949 podal obviněný žádost o obnovu uvedeného řízení, kterou Okresní soud v Klatovech v neveřejném zasedání dne 18. 7. 1949 usnesením čj. Nt I 105/49-22 zamítl. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 10. 1949, čj. To 396/49-31.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. N.
Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanovení §107 odst. 2, věty druhé, zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví (dále též jen „ZZS“), v souvislosti s ustanovením §95 odst. 1 téhož zákona, použitým per analogiam, a jemu předcházejícím usnesením Okresního soudu v Klatovech v ustanoveních §107 odst. 1 cit. zák., jakož i §257 a §258 trestního řádu z roku 1873 (rovněž per analogiam). Dovozuje to z toho, že rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech (ze dne 18. 7. 1949 sp. zn. Nt I 105/49) bylo učiněno v neveřejném sezení, ačkoli podle §107 odst. 1 ZZS mělo být učiněno ve veřejném sezení, za hrubého porušení procesních předpisů. Porady předcházející tomuto rozhodnutí se totiž mimo osob povolaných, tj. předsedy senátu a dvou soudců z lidu, zúčastnili i prokurátor a místní političtí činitelé - jmenovitě okresní velitel SNB, politický tajemník KSČ, zástupce okresního akčního výboru Národní fronty, zástupce místního vedení KSČ, přičemž bylo konstatováno usnesení Okresního národního výboru v Klatovech, vyjadřující stanovisko, že obnova řízení nemá být povolena. Usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 7. 1949 v odůvodnění na vyjádření politických činitelů pak výslovně odkazuje. Krajský soud v Plzni jako soud stížnostní tato pochybení evidentně zjistil, spokojil se nicméně s konstatováním, že „usnesení soudu I. stolice je formálně nedostatečně odůvodněno s tím, že ovšem na druhou stranu „stížnost není opodstatněna“, protože žádná relevantní „nova“ najevo nevyšla. Své přezkumné povinnosti tedy nedostál. Ministr spravedlnosti dále uvádí, že stížnost pro porušení zákona se nezabývá otázkou, zda obnova řízení ve věci měla či neměla být povolena a „jejím smyslem je pouze docílit toho, aby návrh obviněného N. na povolení obnovy řízení byl soudem procesně korektním způsobem projednán“. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 1949, sp. zn. To 396/49 a jemu předcházejícím usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 7. 1949, sp. zn. Nt I 105/49, byl ve shora citovaných ustanoveních zákona o zlidovění soudnictví a trestního řádu z roku 1873, porušen zákon, aby podle 269 odst. 2 tr. ř. obě citovaná rozhodnutí zrušil, včetně případných dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřilo tak, že ji nepovažuje za přípustnou a navrhlo ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnout. Důvody pro takový postup spatřuje v tom, že usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 7. 1949, sp. zn. Nt I 105/49 a Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 1949, sp. zn. To 396/49, považuje za paakty bez právní síly, protože návrh obviněného A. N. na povolení obnovy řízení byl irelevantní, neboť v jeho věci byla obnova zákonem vyloučena. Proto nedostatky průběhu řízení o tomto návrhu u Okresního soudu v Klatovech (o jehož protiprávnosti není sporu) a u Krajského soudu v Plzni nelze řešit stížností pro porušení zákona. Své úvahy a právní závěry v tomto směru dokládá rozborem ustanovení §31 odst. 1 retribučního dekretu v jeho původním znění a ve znění novely provedené zákonem č. 245/1946 Sb., účinným od 9. 1. 1947. Podle jeho názoru v době, kdy byl obviněný pravomocně odsouzen, neexistoval proti rozsudku mimořádného lidového soudu žádný opravný prostředek a později nebylo možno při projednání návrhu obviněného aplikovat procesní normu, jež nabyla účinnosti čtyři měsíce po právní moci odsuzujícího rozsudku. Správnost jeho úvah mají potvrzovat i přechodná ustanovení výše cit. zákona (označená jako čl. III) v §2 odst. 1, podle něhož v trestním řízení, které do skončení účinnosti dekretů uvedených v čl. III, §1 bylo pro činy trestné podle retribučního dekretu již zahájeno u soudu (mimořádného lidového soudu, Národního soudu) nebo ve kterém došlo pro tyto trestné činy trestní oznámení úřadu veřejné žaloby (veřejnému žalobci mimořádného lidového soudu, národnímu prokurátorovi) a nebylo pravoplatným rozhodnutím ve věci samé skončeno, pokračuje řádný soud podle předpisů o řízení před ním platných. Přitom užije hmotně právních ustanovení retribučního dekretu. Z toho podle Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že novela dekretu přímo limitovala užití nových procesních pravidel výlučně na řízení, jež dosud nebyla zahájena, zatímco v případě obviněného A. N. byla již věc pravomocně skončena.
Obhájce obviněného se se stížností pro porušení zákona ztotožnil, avšak nad její rámec navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil také rozsudek býv. Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 18. 7. 1946, sp. zn. Ls 267/46, a obviněného A. N. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud se z podnětu Nejvyššího státního zastupitelství zabýval nejdříve přípustností stížnosti pro porušení zákona.
Jak bylo výše konstatováno, obviněný A. N. byl odsouzen rozsudkem mimořádného lidového soudu, zřízeného dekretem prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Již v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 1994 sp. zn. Tzn 51/93 (publikovaném pod R 62/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bylo uvedeno, že mimořádné lidové soudy, stejně jako Národní soud (zřízený dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb.), představovaly mimořádné soudy stojící mimo soustavu řádných soudů. Byly určeny k přísné spravedlnosti pro nacisty a jejich zrádné spoluviníky spočívající v jejich zaslouženém potrestání bez dalších průtahů. Tomuto účelu odpovídala jak hmotně právní tak procesně právní ustanovení těchto dekretů. Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. retroaktivně formuloval zločiny proti státu, zločiny proti osobám a proti majetku a zločin udavačství na jednání v době zvýšeného ohrožení republiky a okupace fašistickým Německem a za tyto zločiny stanovil exemplárně přísné tresty. Na řízení před Národním soudem a mimořádnými lidovými soudy se sice podpůrně vztahovala ustanovení trestního řádu z roku 1873, současně však procesní ustanovení obsažená v cit. dekretech maximální možnou měrou toto řízení zjednodušovala a urychlovala. Procesní úprava řízení před těmito mimořádnými soudy byla podřízena požadavku na krátké bezprůtahové řízení a tomuto požadavku odpovídala i speciálně pojatá úprava řádných a mimořádných opravných prostředků a lhůty k vykonatelnosti soudního rozsudku. Opatření k potrestání zločinů z období ohrožení republiky a okupace byla tak výjimečná, že byla spojena výlučně s hmotně právními ustanoveními obsaženými v dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a stejně tak výjimečné, jak výjimečná a neopakovatelná byla doba, ve které se státní moc rozhodla bezprostředně po skončení II. světové války tímto zvláštním mimořádným způsobem postihnout zpětně jednání, které označila za trestné, byly i procesní postupy určené k úpravě trestního řádu směřující k potrestání obviněných za tam uvedené zločiny. Podle čl. 15 proti rozsudku Národního soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek a po novele provedené zákonem č. 245/1946 Sb. bylo rozsudek Národního soudu možno do tří dnů napadnout zmateční stížností. Své úvahy v tomto směru uzavřel Nejvyšší soud konstatováním, že činnost Národního soudu a mimořádných lidových soudů je nutno považovat za období právně uzavřené, nepodléhající kritériím později platného práva. Z uvedených důvodů stížnost pro porušení zákona podanou proti rozsudku Národního soudu shledal nepřípustnou a proto ji per analogiam podle §268 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění zamítl.
Byť situace v této věci je poněkud odlišná, protože stížnost pro porušení zákona nesměřuje proti rozhodnutí mimořádného lidového soudu, je nutno některé ze shora uvedených závěrů vztáhnout i na projednávaný případ. Ustanovení §31 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. v době, kdy byl obviněný A. N. odsouzen mimořádným lidovým soudem, totiž znělo: „Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoli podaná nemá odkladného účinku“. Tomu bylo nutno rozumět tak, že nebylo žádných opravných prostředků, tj. ani řádných ani mimořádných. To vyplývá jednoznačně z novely citovaného dekretu provedené zákonem č. 245/1946 Sb., kterou byl §31 odst. 1 změněn takto: „Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není řádných opravných prostředků“ a §31 odst. 3 takto: Zmateční stížnost k zachování zákona je přípustná“. Nově pak byl k §31 připojen odstavec 4 tohoto znění: „O návrhu na obnovu trestního řízení rozhoduje sborový soud první stolice, v jehož sídle je zřízen mimořádný lidový soud, který ve věci rozhodl. Přitom se řídí ustanoveními trestního řádu o obnově trestního řízení. Nové hlavní přelíčení se však za podmínek uvedených v §21 koná před mimořádným lidovým soudem“. Podstatné je však znění čl. III, §2 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož „V trestním řízení, které do skončení účinnosti dekretů uvedených v čl. III, §1 bylo pro činy trestné podle retribučního dekretu již zahájeno u soudu (mimořádného lidového soudu, Národního soudu) nebo ve kterém došlo pro tyto trestné činy trestní oznámení úřadu veřejné žaloby (veřejnému žalobci mimořádného lidového soudu, národnímu prokurátorovi) a nebylo pravoplatným rozhodnutím ve věci samé skončeno, pokračuje řádný soud podle předpisů o řízení před ním platných. Přitom užije hmotně právních ustanovení retribučního dekretu“. Je tudíž nutno přisvědčit názoru Nejvyššího státního zastupitelství, že do přijetí zák. č. 245/46 Sb., účinného od 9. 1. 1947, nebyla ve věcech souzených mimořádnými lidovými soudy přípustná obnova řízení. Tento stav se nezměnil, pokud jde o věci pravomocně skončené do účinnosti tohoto zákona, avšak ani následně po jeho účinnosti, což vyplývá z výše cit. ustanovení čl. III, §2 odst. 1. Lze tudíž uzavřít, že obviněný A. N. nemohl v roce 1949 podat právně relevantní návrh na obnovu řízení v jeho trestní věci projednávané a pravomocně skončené rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 12. 9. 1946, sp. zn. Ls 267/46. Pokud přesto Okresní soud v Klatovech návrh obviněného projednal a usnesením jej zamítl a Krajský soud v Plzni následně zamítl stížnost obviněného proti tomuto usnesení, nelze k těmto (jak to výstižně nazval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství) paaktům přihlížet. Proto i pokud byl zákon porušen způsobem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, nelze rozsudkem Nejvyššího soudu v dané věci učinit výrok podle §268 odst. 2, věty první, tr. ř. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána sice proti existujícímu, avšak právně bezvýznamnému rozhodnutí soudu, nezbylo než ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítnout.
Nad rámec důvodů, které vedly k rozhodnutí zamítnout podanou stížnost pro porušení zákona pro její nepřípustnost, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit některé další skutečnosti, jež nebylo možno přehlédnout. Je zcela nesporné, že v roce 1949 došlo u Okresního soudu v Klatovech k nepřípustnému vměšování politických orgánů do řízení, v němž se rozhodovalo o návrhu obviněného A. N. na obnovu a hrubému procesnímu pochybení, pokud tento soud podaný návrh na obnovu, jenž zjevně považoval za přípustný, projednal v rozporu s platnými procesními předpisy v neveřejném zasedání (sezení). Z hlediska merita věci, tj. zda existovaly důvody pro povolení obnovy řízení, však okresní soud zjevně nepochybil, čehož si byl vědom i předkladatel stížnosti pro porušení zákona, když zdůraznil, že stížnost se nezabývá otázkou, zda obnova řízení ve věci měla či neměla být povolena. Podmínky pro povolení obnovy řízení byly v té době srovnatelné s dnešními. Předpokladem byly nové důkazy nebo skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. V rozhodnutí napadeném stížností pro porušení zákona, byť nereagovalo na zjevná procesní pochybení soudu prvního stupně, je doslovně uvedeno: „Odvolací soud dospěl tudíž k závěru, že okolnosti stěžovatelem (A. N.) pro obnovu trestního řízení uvedené a důkazy o nich provedené nejsou skutečnostmi a důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení s důkazy dříve provedenými, se jevily způsobilými odůvodnit jeho osvobození nebo odsouzení pro čin, jejž dlužno posouditi podle mírnějšího trestního zákona. Okolnosti, které odsouzený uvádí, byly v podstatě už známy MLS nebo nemají významu stěžovatelem tvrzeného“. Ke shodným závěrům posléze dospěl i Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 12. prosince 1996, čj. 1 Nt 407/95 a Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 26. února 1997, čj. 10 To 12/97 (o nichž se neznámo proč stížnost pro porušení zákona vůbec nezmínila). Uvedené soudy projednávaly návrh na povolení obnovy řízení ve věci A. N. odsouzeného býv. Mimořádným lidovým soudem v Klatovech pod sp. zn. Ls 267/46, podaný nově v roce 1995 dcerou obviněného paní MUDr. J. M.. Krajský soud podle §283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy řízení zamítl, neboť nezjistil důvody obnovy podle §278 tr. ř. a vrchní soud stížnost jmenované proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Oběma soudům bylo známo, za jakých okolností rozhodoval Okresní soud v Klatovech o návrhu obviněného na obnovu řízení z roku 1949. V rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 1996, čj. 1 Nt 407/95, je přesvědčivě vysvětleno, že žádné nové skutečnosti či důkazy ve smyslu §278 tr. ř. navrhovatelka, která jen opakovala tvrzení svého otce v návrzích na povolení obnovy řízení jim dříve podaných, neuvedla. Za této situace není důvodu zpochybňovat rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. července 1949, čj. Nt I 105/49, v jeho meritu, byť bylo učiněno za okolností výše uvedených. Postup navrhovaný ministrem spravedlnosti, tj. aby návrh obviněného na obnovu řízení byl „soudem procesně korektním způsobem projednán“, když by podle všeho byl znovu jako nedůvodný zamítnut, se takto může jevit jako nikam nevedoucí a tudíž naprosto samoúčelný. Zjevně by totiž přicházelo v úvahu zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k