ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.227.2003.1
sp. zn. 4 Tz 227/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2004 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné A. L., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2002, čj. 9 To 718/2002-29, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 2. 1999, čj. 1 T 21/99-312, byla obviněná A. L. uznána vinnou pokračujícím trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že nepravdivě oznámila v dopisech z 26. 8. 1996 a 28. 8. 1996 adresovaných řediteli městského ředitelství Policie ČR v P., že v noci ze 4. 5. na 5. 5. 1996 do jejího domu v P., R. S. 16, neoprávněně vnikli J. V. a M. B., přičemž ji omámili narkotizačním prostředkem a snažili se uškrtit, v dopise z 23. 9. 1996 adresovaném Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, že V. dne 5. 5. 1996 tvrdila ve Fakultní nemocnici P. B. MUDr. Z., že je sestrou obviněné a že zdravotní potíže obviněné vyplývají z toho, že má AIDS, dále v dopise z 29. 9. 1996 adresovaném témuž státnímu zastupitelství mj., že V. v roce 1985 zavraždila J. F. z Č. T. a dne 24. 9. a 25. 9 1996 do protokolu o podání vysvětlení na Obvodním oddělení Policie ČR ve S. nad Ú., okr. T., mj., že V. a B. neoprávněně vnikli do jejího výše uvedeného domu v noci z 28. 4. na 29. 4. 1996, z 1. 5. na 2. 5. 1996 a z 4. 5. na 5. 5. 1996, přičemž ve všech těchto případech ji opakovaně omámili narkotizačním prostředkem a snažili se škrtit, dále že V. dne 5. 5. 1996 tvrdila ve Fakultní nemocnici P.-B. MUDr. Z., že je sestrou obviněné a že všechny zdravotní potíže obviněné vyplývají z toho, že má AIDS, dále že se vydává za její nevlastní sestru, např. u notářky JUDr. H. H., která na podzim 1995 projednávala dědictví po matce obviněné, dále že v roce 1985 zavraždila kriminalistu mjr. J. F. z Č. T. a rovněž že v roce 1991 zatáhla do podvodného prodeje pozemku obviněné v P. R. svého advokáta JUDr. L. R. prostřednictvím zfalšované plné moci. Za to byla obviněná A. L. odsouzena podle §174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců a podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dnem 16. 3. 1999, když proti němu nebyl podán v zákonné lhůtě odpor.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 10. 2002, čj. 10 Nt 264/2002-11, byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněné A. L. na povolení obnovy výše uvedeného trestního řízení. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že v daném případě navrhovatelka sice uvedla určité skutečnosti, které jsou pro soud nové, jelikož v tehdejším trestním řízení nevypovídala, nicméně tyto skutečnosti by nemohly samy o sobě a již vůbec ne ve světle ostatních důkazů odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Novou výpověď obviněné považoval okresní soud za účelovou, neboť jejím důvodem, bylo především rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 2. 8. 2002, sp. zn. 19 C 48/96, kterým byla obviněné uložena povinnost zaplatit J. V. nemajetkovou újmu 100.000,- Kč, a to v důsledku učiněných nepravdivých podání. Soud jiného než tohoto důvodu neshledal ani na základě toho, že obviněná se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčila a že se proto na ni hledí, jako by nebyla odsouzená. Duševní stav obviněné, který vyústil v omezení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být novou skutečností, neboť tento stav nemá žádný přímý dopad na skutky, kterými byla uznána vinnou, když příčetnost obžalované byla v původním řízení potvrzena i znaleckým posudkem z oboru soudní lékařství odvětví psychiatrie - psychologie, jenž žádnou duševní nemoc ani stav, který by byl právně významným, neshledal. Nový znalecký posudek by jen ztěží mohl přesněji reflektovat duševní stav, potažmo tehdejší příčetnost navrhovatelky.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. prosince 2002, čj. 9 To 718/2002-29, stížnost obviněné A. L proti výše uvedenému usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se ztotožnil s odůvodněním usnesení okresního soudu a uzavřel, že okresní soud nepochybil, když po zhodnocení předchozího trestního stíhání obviněné i zhodnocení její výpovědi ve veřejném zasedání, její návrh na povolení obnovy zamítl. Krajský soud neshledal žádné pochybení ani v řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2002, čj. 9 To 718/2002-29, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné A. L. stížnost pro porušení zákona. V jejím odůvodnění vytýká soudu prvního stupně, že v řízení o návrhu na povolení obnovy nepostupoval správně, neboť i v tomto řízení je povinností soudu náležitě zjistit skutkový stav věci. Pokud se objevil poznatek, že obviněná trpí závažnou duševní poruchou, a již znalecký posudek podaný v původním řízení konstatoval, že stav obviněné se vyvíjel na bázi vrozených dispozic od dětství, mělo být objasněno, zda nově zjištěné okolnosti nemohou ovlivnit závěry o duševním stavu obviněné v době páchání trestné činnosti, z nichž vycházel soud v původním řízení. V této souvislosti poukazuje ministr spravedlnosti na skutečnost, že podle znaleckého posudku M. H. od roku 1998 různí znalci po vyšetření obviněné dospívali k různým diagnózám, mimo jiné i k „proběhlé paranoidní psychóze“, přičemž uvádí, že jde o odbornou problematiku, při jejímž řešení se soud neobejde bez posudku znalce. Pokud soud tímto způsobem věc neobjasnil a odbornou problematiku si vyřešil sám, nejsou jeho závěry spolehlivé. Jestliže pak soud druhého stupně tento nedostatek přešel a stížnost zamítl, porušil zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 To 718/2002, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu v neprospěch obviněné A. L., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí přecházející a dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla podána důvodně.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v §26 odst. 6 a 7 trestního zákona, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
V projednávaném případě bylo v odůvodnění usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 10. 2002, čj. 10 Nt 264/2002-11, mimo jiné konstatováno, že novou skutečností, na základě které by mohlo dojít k povolení obnovy řízení, nemůže být duševní stav obviněné, který vyústil až k omezení způsobilosti k právním úkonů, neboť nynější duševní rozpoložení obviněné nemá žádný dopad na skutky, kterými byla uznána vinnou, protože příčetnost obviněné byla tehdy soudem shledána i na základě tehdy zpracovaného znaleckého posudku z oboru soudní lékařství, odvětví psychiatrie, psychologie, jenž žádnou duševní nemoc ani stav, který by byl právně významným neshledal. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s názorem uvedeným v tomto usnesení, že nově zadaný znalecký posudek by již jen ztěží mohl přesněji reflektovat tehdejší duševní stav, potažmo příčetnost obviněné. Z vypracovaného znaleckého posudku Subkatedry soudní psychiatrie a psychologie v P. 8 ze dne 20. října 1998 (č. l. 30, sp. zn. 1 T 21/99) vyplývá, že celkový duševní stav obviněné v rozhodné době byl dobrý. Obviněná trpěla v předmětné době a dosud trpí poruchou osobnosti, přičemž jde o stav s malou dynamikou a možností vývoje, avšak v době, kdy oznamovala spáchání závažných trestných činů, byla schopna svoje jednání ovládat, její schopnost rozpoznat nebezpečnost tohoto jednání pro společnost byla snížena, nešlo ale o vymizení této schopnosti nebo o stav tomuto vymizení se blížící. Obviněná byla podle tohoto znaleckého posudku schopna chápat smysl a účel trestního řízení a případného trestu. Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že obviněná A. L. prostřednictvím svého obhájce podala dne 12. 12. 1996 stížnost (č. l. 37, sp. zn. 1 T 21/99) proti usnesení vyšetřovatele ze dne 6. 12. 1996, kterým bylo podle §116 odst. 1 tr. ř. nařízeno zkoumání jejího duševního stavu, přičemž tuto stížnost odůvodňuje tím, že se cítí naprosto duševně zdravá.
Zde je pak na místě připomenout stěžejní podmínku povolení obnovy řízení, že totiž vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o trestu. Za takovou novou skutečnost či důkaz okresní soud právem nemohl považovat to, že obviněná v řízení o povolení obnovy začala k případu svého trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., za který byla odsouzena, vypovídat, ačkoli před vyšetřovatelem to odmítla, a rovněž dodatečně zpochybňovala dřívější skutková zjištění. Okresní soud však správně neshledal žádné novum ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. ani ve skutečnosti, že obviněná byla později, konkrétně v roce 2002 omezena ve způsobilosti k právním úkonům, a to na základě znaleckého posudku M. H.
Nejvyšší soud především nesdílí názor stížnosti pro porušení zákona, že by soud v rámci řízení o obnově měl v naprosto stejném rozsahu podle §2 odst. 5 tr. ř. zjišťovat skutkový stav věci, jako je tomu ve vlastním trestním řízení, a jen na základě domněnek či úvah, byť i částečně odůvodněných, znovu otvírat pravomocně skončené věci, nota bene takových, v nichž odsouzení bylo již dokonce i zahlazeno. V daném případě byl v řízení, které vyústilo v pravomocný trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 1 T 21/99, zkoumán duševní stav obviněné psychiatrickým ústavem, a to se závěrem, že obviněná trpí toliko poruchou osobnosti, že v době spáchání trestného činu byla schopna své jednání ovládat a její schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost byla jen snížena, aniž by šlo o vymizení této schopnosti nebo o stav tomuto vymizení se blížící a že je schopna chápat smysl a účel trestního řízení a případného trestu. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. května 2002, čj. 15 Nc 1238/2001-52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2003, čj. 56 Co 274/2002-86, pak vyplývá jen to, že obviněná A. L. byla na základě znaleckého posudku M. H., který u ní zjistil, že trpí duševní poruchou pod diagnosou F 22.0 (Trvalá porucha s bludy, podle dřívější klasifikace - paranoidní psychoza), omezena ve způsobilosti k právním úkonům, a to tak, že je schopna pouze nakládat s majetkem do výše starobního důchodu měsíčně. Zmíněný posudek nijak neřeší zpětně otázku příčetnosti obviněné v letech 1996 - 1999 a nezpochybňuje závěry znaleckého posudku z roku 1998, kdy znalci subkatedry soudní psychiatrie a psychologie Psychiatrické léčebny v P. 8 konstatovali u obviněné toliko poruchu osobnosti ve výše uvedeném rozsahu, a v návaznosti na další znalecké posudky toliko shledává zhoršující se vývoj jejího onemocnění.
Ze všech uvedených důvodů tedy okresní soud nepochybil, pokud v dané věci obnovu řízení nepovolil a stejně tak zákon neporušil ani krajský soud, když stížnost obviněné proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. Na základě těchto závěrů pak nezbylo Nejvyššímu soudu než aby ze stejného důvodu zamítl i stížnost pro porušení zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k