Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 06.04.2004, sp. zn. 4 Tz 23/2004 [ rozsudek / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.23.2004.1

sp. zn. 4 Tz 23/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. dubna 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. J., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 31 T 3/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 31 T 3/2003, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného S. J. Napadený rozsudek se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 384/2003. Obvodnímu soudu v Praze 4 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem byl obviněný S. J. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 21. 12. 1998 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu se jako nastupující jediný jednatel společnosti s. r. o. R., se sídlem v P., R. po písemném stvrzení převzetí veškeré účetní a obchodní dokumentace firmy, jakož i hotovosti ve výši 4.332.045,- Kč, zavázal uhradit veškeré pohledávky za předmětnou firmu, závazky vyplývající z mandátních smluv o zajištění správy, údržby, oprav a provozu domů však nikdy nerealizoval k tíži - s. r. o. B. se sídlem P., B. - Bytového družstva P. se sídlem P., M. P. - Bytového družstva D. V., se sídlem P., D. V., - Bytového družstva V., D. se sídlem P., D. V., - Bytového družstva V., se sídlem P., D. V., - Bytového družstva, D. se sídlem P., U. N. d., - D. V. s. r. o. se sídlem P., D. V., - D. s. r. o. se sídlem P., B. - D. H. se sídlem P., H. - D. M. se sídlem P., M. - D. n., D. se sídlem P., D. v. - D. vlastníků domů P. se sídlem P., M. P. - D. vlastníků domů P. se sídlem P., M. P. - D. vlastníků domů P., se sídlem P. M. P. - D. M. P., se sídlem P. M. P. - D. P., se sídlem P., M. P. - D 1554 s. r. o., se sídlem P., M. P. - D. S. se sídlem P., B. - Firmy D. s. r. o. se sídlem P., D. V. - Firmy N. V. s. r. o. se sídlem P., N. V. - Firmy N. d. s. r. o. se sídlem P., U N. d. - Společnosti vlastníků domů M. s. r. o. se sídlem P., M. - V. s. r. o. se sídlem P., D. V., čímž prokazatelně způsobil škodu nejméně ve výši - 33.546,60 Kč s. r. o. B. - 55.070,20 Kč Družstvu vlastníků domů P. - 147.577,- Kč Družstvu S. - 30.758,52 Kč Domu s. r. o. - 5.677,90 Kč V. s. r. o. - 38.000,82 Kč Bytovému družstvu V. - 571.542,70 Kč D. s. r. o. - 44.510,15 Kč Společnosti vlastníků domů M. s. r. o. k jakému účelu a kým byla užita finanční hotovost ve výši 4.332.045,- Kč se prokázat nepodařilo. Za to mu byl v sazbě §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 2 T 116/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 13 To 207/99. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal soud obviněného k povinnosti uhradit škodu, a to - s. r. o. B., Praha 4, B. ve výši 33.546,60 Kč - Družstvu vlastníků domů P., P., P. ve výši 55.072,20 Kč - Družstvu S. P., B. ve výši 147.577,- Kč - Domu, s. r. o. P., D. V. ve výši 30.758,52 Kč - V. 2, s. r. o. P., D. V. ve výši 5.677,90 Kč - Bytovému družstvu V., P., D. V. ve výši 38.000,82 Kč - D. s. r. o. P., B. ve výši 571.542,70 Kč - Společnosti vlastníků domů M. s. r. o., P., M. ve výši 44.510,15 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození s. r. o. B., Družstvo vlastníků domů P., Družstvo S., Dům s. r. o., V. s. r. o., Bytové družstvo V., D. s.r.o., Společnost vlastníků M., se sídly uvedenými výše, odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Bytové družstvo V., Družstvo se sídlem P., D. V, Družstvo nájemníků, Družstvo se sídlem P., D. V.; Družstvo M. se sídlem P., M.; Bytové družstvo P. se sídlem P., M. P. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný S. J. se poté, co byl rozsudek v hlavním líčení vyhlášen a byl poučen o opravných prostředcích, vzdal práva odvolání, a současně výslovně prohlásil, že si nepřeje, aby osoby oprávněné k tomu zákonem podaly v jeho prospěch odvolání. Odvolání se vzdal také přítomný státní zástupce. Rozsudek tak nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 19. 6. 2003. Obviněný však poté podal odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 384/2003, zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané osobou, která se ho výslovně vzdala. Stejným usnesením bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání poškozené firmy B., s. r. o., se sídlem v P., B. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 31 T 3/2003, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. J. Namítá v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a v řízení, které rozsudku předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch tohoto obviněného. Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že soud prvního stupně hodnotil výpovědi obviněného a svědků T. K., V. Š. a J. P. tak, že „ žádnou z těchto výpovědí nemohl označit za naprosto spolehlivou, ať již pro jejich nekomplexnost či pro nesrovnalosti při jejich vzájemném porovnávání, přičemž charakter kauzy a konkrétní zjištěné okolnosti jsou nepochybně pravou příčinou často vyhýbavých a nekonkrétních odpovědí svědků i obviněného“. Pokud jde o jednání S. J., dospěl obvodní soud k závěru, že se s vysokou mírou pravděpodobnosti sám stal tzv. bílým koněm, tedy vytipovanou obětí trestné činnosti hlavního pachatele, kterého se nepodařilo odhalit. Přestože se v provedeném řízení nepodařilo věrohodně prokázat, že obviněný S. J. skutečně převzal finanční částku 4.332.045,- Kč patřící společnosti R., s. r. o. P., uzavřel Obvodní soud pro Prahu 4 hodnocení shora uvedených důkazů tak, že tato finanční částka nepochybně existovala a byla z aktiv této firmy nezjištěnou osobou neoprávněně odčerpána. Tomu, aby se společnost R., s. r. o., P., tímto způsobem dostala do stavu platební neschopnosti a nemohla dostát svým závazkům, vyplývajícím jí z uzavřených mandátních smluv, napomohl svým jednáním právě obviněný S. J. I kdyby obviněný nepřevzal pokladní hotovost ve výši 4.332.045,- Kč, musel si být vědom toho, že převodem 100% obchodního podílu společnosti na svou osobu nebude moci dostát finančním závazkům, které mu tím jako jedinému vlastníkovi (přesněji společníkovi) a jednateli firmy vzniknou. Obviněný si musel být vědom toho, že jde pouze o formální převod společnosti na jeho osobu, že sám není schopen společnost provozovat a ani k tomu účelu neměl a nesháněl odborné pracovní síly. Musel si být vědom proto toho, že nemůže chod společnosti dále zabezpečit, čímž dojde k poškození jejich klientů, respektive mandantů, s nimiž měla společnost uzavřeny mandátní smlouvy o poskytování konkrétních služeb. Obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že se provedeným trestním řízením nepodařilo vůbec prokázat, kdo, kdy a k jakému účelu použil finanční částku 4.332.045,- Kč z majetku společnosti R., s. r. o, P. To znamená, že se soudu nepodařilo identifikovat osobu, která finanční prostředky z dispozice uvedené společnosti fakticky protiprávně odňala, rovněž nebyly zjištěny doba a způsob, kdy a jak se to stalo. Podstatný je závěr soudu prvního stupně, že není prokázáno, že touto osobou byl obviněný, respektive, že obviněný by tuto částku v souvislosti s převodem obchodního podílu převzal pouze „papírově“. Je-li základní podmínkou účastenství skutečnost, že čin hlavního pachatele je trestným činem, a pokud se nepodařilo zjistit hlavního pachatele, ani skutkové okolnosti jeho jednání, nelze vyvozovat závěr, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí existovat příčinná souvislost, kterou je třeba jednoznačně prokázat. Tento vztah však mezi jednáním obviněného a jednáním hlavního, nezjištěného pachatele majetkového trestného činu, nebyl v hlavním líčení prokázán. Stejně tak nebylo prokázáno, že obviněný svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 926.683,80 Kč bytovým družstvům občanů, eventuelně společnostem vlastníků domu v P., jak v rozsudku uvedeno. Provedeným dokazováním se nepodařilo zjistit, že by obviněný mimo částky 70.000,- Kč převzal jiné finanční prostředky společnosti R., s. r. o., P., nebylo tak ani prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Naopak, pokud soud prvního stupně učinil závěr, že není prokázáno, že by obviněný S. J. hotovost ve výši 4.332.045,- Kč vůbec převzal, vyplývá z toho, že majetkový trestný čin, jímž byla tato částka z dispozice společnosti R., s. r. o. odňata, byl v té době již dokonán. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v navrhovaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnosti uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud především konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 neodpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného zákonného ustanovení je soud povinen v odůvodnění rozsudku stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud zjistil, že nalézací soud se omezil pouze na taxativní výčet provedených důkazů a konstatování existence zjevných rozporů mezi výpovědí obviněného S. J. a svědka T. K., který jako jediný usvědčoval obviněného z toho, že dne 21. 12. 1998 fakticky převzal hotovost ve výši 4.332.045,- Kč, jakož i řady rozporů ve výpovědích samotného obviněného, avšak mimo konstatování existence těchto rozporů a nejasností zcela rezignoval na svou povinnost jednak procesními prostředky v hlavním líčení se zjištěné rozpory pokusit odstranit, jednak se s nimi v písemném odůvodnění rozsudku vypořádat. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku, že tento skutek vykazuje znaky některého z trestných činů uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení se znaky části obecné, zejména když v posuzovaném případě mělo jít o formu účastenství. Náležité odůvodnění rozsudku vyžaduje také, aby bylo zcela konkrétně uvedeno, co bylo kterým důkazem zjištěno a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy soud uvěřil právě jen některým z nich nebo proč vzal za základ svých skutkových zjištění jen část informací z jednotlivého důkazu. V posuzované věci nalézací soud vůbec nerozlišoval mezi tím, co jednotlivé důkazy prokazovaly a co z těchto informací bylo pro soud relevantní v souvislosti s provedenými skutkovými zjištěními. Obdobně je třeba mít výhrady k části týkající se právních úvah nalézacího soudu, v nichž mělo být rozvedeno podřazení příslušných skutkových zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona části zvláštní i obecné, zatímco odůvodnění napadeného rozsudku obsahovalo pouze paušální citaci právní věty skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo konkrétně uvedeno jakými důkazy jsou její jednotlivé znaky prokazovány, a to ve spojení s obecnými ustanoveními o trestní odpovědnosti. Obžaloba, která byla v této trestní věci podána státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, vycházela ze závěru, že obviněný poté, co na sebe převedl na základě smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti R., s. r. o. stoprocentní podíl od předchozího majitele T. K. se všemi právy a povinnostmi jednatele, a poté co převzal obchodní, účetní a hospodářské dokumenty související se správou domů, které tato společnost zajišťovala, jakož i finanční hotovost ve výši 4.332.045,- Kč, neplnil-li povinnosti ve vztahu k specifikovaným subjektům, k nimž povinnost plnit mu vyplývala z mandátních smluv, a poškodil je tak o v obžalobě specifikované částky, a použil-li převzatou pokladní hotovost pro sebe, poškodil tak firmu R. s. r. o., což odůvodňovalo užití právní kvalifikace tohoto činu co trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že pokud by obviněný současně s převodem firmy R. s. r. o. převzal hotovost 4.332.045,- Kč a poté jako jednatel této firmy svěřené peníze užil v rozporu s jejich určením pro svou potřebu, dopustil by se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ovšem ke škodě této firmy, nikoli však ke škodě jejích věřitelů, jak dovozuje obžaloba. Ve vztahu k věřitelům by bylo možno uvažovat pouze o určitých nepřímých škodách, jež by byly spojeny se ztrátou schopnosti firmy R. s. r. o. vyrovnat závazky vůči nim, a z tohoto zjištění odvíjející se možnost případného užití právní kvalifikace tohoto jednání jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku vzal za prokázáno pouze to, že obviněný toliko podepsal převzetí finanční hotovosti, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Kdo tuto hotovost převzal, kdy a kde, a jak s ní naložil, se nepodařilo prokázat, jak jednoznačně nalézací soud uvádí přímo ve skutkové větě napadeného rozhodnutí. Tento skutkový závěr soudu je však v přímém rozporu s posléze užitou právní kvalifikací činu. Obvodní soud pro Prahu 4 dovodil, že obviněný je účastníkem na dokonaném trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák., protože jinému poskytl pomoc k spáchání tohoto trestného činu. V právní větě, ale ani v odůvodnění rozsudku nadto neuvádí, jakou formu pomoci obviněný poskytl, tj. zda opatřil prostředky, odstranil překážky, radil, utvrzoval v předsevzetí či slíbil přispět po trestném činu, kteréžto formy pomoci trestní zákon v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. příkladmo vyjmenovává, avšak není artikulována ani jiná forma pomoci, v trestním zákoně výslovně neuvedená. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že účastenství je v českém trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Všechny formy účastenství jsou trestné pouze tehdy, jestliže hlavní pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil. V rámci obecného vymezení účastenství nutno poznamenat, že účastenství je trestné k úmyslnému trestnému činu, samo pak předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Účastenství ve formě pomoci předpokládá napomáhání k provedení určitého trestného činu individuálně určitého pachatele, přičemž pomoc musí být provedena před spácháním trestného činu nebo při něm. Po objektivní stránce je pro trestní odpovědnost pomocníka nutná příčinná souvislost mezi jeho činností a trestným činem pachatele. Po subjektivní stránce se předpokládá jak již výše řečeno úmysl. Není třeba zdůrazňovat, že všechny uvedené okolnosti musí být jednotlivě učiněny předmětem dokazování, přičemž soud musí mít spolehlivě zjištěny okolnosti týkající se protiprávního jednání hlavního pachatele, aby mohl dovodit a odůvodnit trestní odpovědnost účastníka na trestném činu, což se v posuzované trestní věci nestalo. Nalézací soud z důvodů, které blíže neobjasnil, usoudil, že někdo jiný zpronevěřil částku přes 4 miliony Kč, přičemž trestní odpovědnost obviněného dovodil ze zjištění, že „není člověkem negramotným, obsah podepsaných listin je velmi srozumitelný, jeho pochopení prokázal obviněný tím, že podpisového práva k účtu firmy dokázal využít, musel si být vědom, že propůjčením se k režii jiného umožňuje jinému zpronevěřit onu částku přes 4 mil. Kč, která nepochybně existovala, byl-li důvod písemně ji zveřejnit, a srozuměn musel být zároveň s tím, že svým závazkům firma R. s. r. o. nedostojí a tím budou zmařeny nároky poškozených subjektů“. Uvedená argumentace jednoznačně svědčí o tom, že nalézací soud si především neujasnil okolnosti umožňující užití právní kvalifikace určitého protiprávního jednání coby trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neujasnil si zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, jakož i podstatné okolnosti, které je třeba v této souvislosti dokazovat. Nesjednal si jasno kdo je v tomto případě poškozeným, stejně jako nemá ujasněnu právní koncepci, na níž je vybudován institut účastenství a z toho se odvíjející souvislosti s prokazováním trestní odpovědnosti hlavního pachatele a účastníka. V tomto ohledu již odvolací soud v souvislosti s odvolacím řízením o opravném prostředku jednoho z poškozených a řešením otázky související s rozsahem aplikace ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., konstatoval, že soud prvního stupně vůbec řádně nezjistil, zda částka přes 4 mil. vůbec reálně existovala (viz výpověď svědka J. P., bývalého společníka firmy, který existenci této částky zásadně zpochybnil), zda s ní někdo nakládal způsobem předpokládaným v ustanoveních §248, §250 nebo §256 tr. zák., zda o tom obviněný věděl a určitým konkrétním způsobem se na tomto protiprávním zaviněném jednání oné osoby podílel. Soud prvního stupně také ani nedovozuje žádnou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a zmiňovaným blíže nespecifikovaným nakládáním s finanční hotovostí. Pokud nalézací soud spatřuje pomoc obviněného k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v tom, že při převodu firmy R. s. r. o. se písemně zavázal uhradit veškeré pohledávky věřitelů za touto firmou a veškeré její závazky vyplývající z mandátních smluv o zajištění správy, údržby, oprav a provozu domů, a tyto závazky ve vztahu k firmám, jež jsou podrobně vyjmenovány výše nesplnil, a tak měla vzniknout škoda ve výši 926 683, 89 Kč, přičemž výši škody specifikoval na základě faktur, jež byly poškozenými firmami vystaveny, pak je nutno konstatovat, že prostým nesplněním finančního závazku nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu. V podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti velmi správně akcentuje skutečnost, že nalézací soud mohl vzít za prokázáno pouze to, že obviněný S. J. vybral dne 15. 1. 1999 z účtu společnosti R. s. r. o. P., vedeného u IPB a. s., pobočka Praha 4 částku 36.000,- Kč, kterou použil k částečné úhradě svého předchozího dluhu u svědka M. J. Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 31 T 3/2003, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného S. J. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté citovaný rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 384/2003. Věc poté Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 4 především znovu vyslechne obviněného, jakož i svědka T. K., přičemž bude namístě provést mezi oběma konfrontaci podle §104a odst. 1 tr. ř., zejména k otázce okolností převzetí finanční hotovosti obviněným. Obdobně vyslechne soud prvního stupně i svědky V. Š. a J. P., které bude rovněž konfrontovat podle §104a odst. 2 tr. ř., neboť výpovědi těchto svědků navzájem v závažných okolnostech nesouhlasily. Poté, co zhodnotí výsledky dokazování způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a přihlédne k závěrům, které ve věci vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, může rozhodnout v souladu se zákonem. Nejvyšší soud nepředjímá způsob rozhodnutí, neboť ten odvisí od výsledků provedeného dokazování, v každém případě však jednoznačně deklaroval právní limity, jimiž je soud prvního stupně ve svém rozhodování omezen. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. dubna 2004 Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á