ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.24.2004.1
sp. zn. 4 Tz 24/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. G., proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2003, čj. 1 Nt 2007/2003-18, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
V řízení, které předcházelo vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2003, čj. 1 Nt 2007/2003-18, byl v ustanoveních §36 odst. 1 písm. a) a §36a odst. 2 písm. a) tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného Z. G.
Citované usnesení se zrušuje.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, čj. 61 To 497/2003-26,
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2002, čj. 6 T 149/2002-97, byl obviněný Z. G. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu byl podle §187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 2003, když odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze, čj. 61 To 21/2003-121, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obvodní soudu pro Prahu 2 následně usnesením ze dne 14. 10. 2003, čj. 1 Nt 2007/2003-18, podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh obviněného na povolení obnovy řízení. V odůvodnění obvodní soud konstatoval, že po zhodnocení výpovědí obviněného, výpovědi svědkyně D. Š. a všech dalších důkazů došel k závěru, že důvody obnovy řízení ve smyslu §278 tr. ř. dány nejsou, protože žádné nové zásadní skutečnosti najevo nevyšly.
Usnesením Městského soud v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 61 To 497/2003, byla stížnost obviněného Z. G. proti výše citovanému usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta. Toto rozhodnutí odůvodnil městský soud tím, že podle §143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení (§137 tr. ř.). V projednávaném případě bylo napadené usnesení obviněnému oznámeno při veřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2003 a obviněný se po poučení o možnosti si podat stížnost, nevyjádřil. Poslední den lhůty k podání stížnosti proto proběhl dnem 17. 10. 2003 a dne 18. 10. 2003 napadené usnesení nabylo právní moci. Stížnost obviněného byla podána na poštu dne 31. 10 2003 a doručena obvodnímu soudu dne 3. 11. 2003, tedy opožděně. V důsledku toho nemohl městský soud z podnětu podané stížnosti napadené usnesení přezkoumat a nezbylo, než stížnost pro její opožděnost podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnout.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2003, čj. 1 Nt 2007/2003-18, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. G. Obvodnímu soudu vytýká, že obviněný v řízení o povolení obnovy neměl obhájce, přestože byl ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž z jeho podání bylo zřejmé, že vykonává trest odnětí svobody ve věznici V. Pokud v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení neměl obviněný obhájce, došlo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 Nt 2007/2003 a následně rozhodnutím ze dne 14. 10. 2003 k porušení zákona v ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a §36 odst. 2 písm. a) tr. ř., v tom smyslu, že bylo závažným způsobem porušeno právo obviněného na řádnou obhajobu. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2003, čj. 1 Nt 2007/2003-18, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl v neprospěch obviněného Z. G. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, §36 odst. 1 písm. a) a §36a odst. 2 písm. a) tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2).
Podle §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce, jde-li o případy uvedené v §36 odst. 1 písm. a) nebo b).
Citovanými ustanoveními trestního řádu se Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o návrhu obviněného na povolení obnovy řízení neřídil. Z trestního spisu sp. zn. 1 Nt 2007/2003 Nejvyšší soud zjistil, že již z návrhu na povolení obnovy bylo zřejmé, že obviněný Z. G. vykonává trest odnětí svobody ve věznici V. Obvodní soud zažádal (č. l. 7 spisu o obnově) věznici V. o provedení eskorty obviněného k veřejnému zasedání na den 14. 10. 2003, kterého se, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 13 téhož spisu), obviněný sám bez přítomnosti obhájce osobně účastnil. Obvodní soud pro Prahu 2 pak téhož dne usnesením návrh obviněného na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl. Obviněnému Z. G. tak bylo ve veřejném zasedání odepřeno právo na řádnou obhajobu, ačkoliv zákon v ustanovení §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. výslovně stanoví, že v řízení o návrhu na povolení obnovy obviněný musí mít obhájce, jde-li o případy uvedené v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v řízení, které předcházelo vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 byl porušen zákon v ustanoveních §36 odst. 1 písm. a) a §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného Z. G. Správností vlastního rozhodnutí, co do merita, se Nejvyšší soud nezabýval, protože již samotnou vadností postupu řízení je podání stížnosti pro porušení zákona a následné rozhodnutí podle §268 odst. 2 tr. ř. odůvodněno. Vytýkané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal, když ze spisu jednoznačně vyplývala nutnost obhajoby a v tomto směru nebylo co zjišťovat. V důsledku konstatovaného porušení zákona v neprospěch obviněného v souladu s kogentním ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 a jako obsahově navazující rozhodnutí, které v důsledku tohoto zrušení pozbylo podkladu, též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 61 To 497/2003, jímž byla stížnost obviněného proti napadanému usnesení zamítnuta.
V souladu s tímto výrokem pak Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V konkrétním případě to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného na povolení obnovy řízení za dodržení zákonných ustanovení trestního řádu týkajících se nutné obhajoby.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k