ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.25.2004.1
sp. zn. 4 Tz 25/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch Ing . V. J., ve věci podezřelého K. B., vedené Policií České republiky, OŘ P., MO H. pod sp. zn. OR1 - 2495/MO5 - TČ - 99, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Zt 1621/99, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Zt 1621/99, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch Ing. V. J.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství P., Místního oddělení H., ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. OR1 – 15/ MO5 – TČ – 2000, bylo podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. vráceno osobní motorové vozidlo Zn. AUDI 100 Avant 2.8i, bílé barvy, majiteli, a to společnosti GE C. L., a. s. se sídlem v P., V., vzhledem ke skutečnosti, že ze strany Policie České republiky není této věci pro další průběh trestního řízení potřeba a o majiteli není pochyb.
Proti tomuto usnesení si podal Ing. V. J. stížnost, o které rozhodoval státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, který ji usnesením ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Zt 1621/1999, jako nedůvodnou zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti výše citovanému usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost pro porušení zákona ve prospěch Ing. V. J. Tímto usnesením byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, kterému předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch jmenovaného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona je poukazováno na tvrzení Ing. J., že on je vlastníkem předmětného automobilu, neboť jej nabyl od společnosti Z. s. r. o. se sídlem v L. nad B. – T., která jej předtím nabyla podle obchodního zákoníku v dobré víře od společnosti Ž & Ž s. r. o. Ministr spravedlnosti konstatuje, že policejní orgán i státní zástupce rozhodli na základě neúplného spisového materiálu, neboť ve spise chybí smlouvy, kterými bylo předmětné vozidlo převedeno na společnost Ž & Ž s. r. o. a poté na společnost Z. s. r. o. Pokud poškozený Ing. J. uvádí, že vozidlo bylo dříve nabyto podle obchodního zákoníku, nelze bez prostudování těchto smluv učinit jednoznačný závěr o tom, kdo je vlastníkem vozidla. Proto je zřejmé, že rozhodnutí vyšetřovatele podle §80 odst. 1 tr. ř. bylo předčasné, neboť důkazní řízení nebylo dovedeno do takové fáze, aby bylo možno na základě shromážděných důkazů otázku práva k věci bez důvodných pochybností rozhodnout a posoudit. Policejní orgán tedy svým rozhodnutím porušil zákon v ustanoveních §2 odst. 5 a §80 odst. 1 tr. ř. a státní zástupce jako orgán stížnostní pak pochybení policejního orgánu nenapravil, a porušil tak zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. uvedené porušení zákona vyslovil akademickým výrokem.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §80 odst. 1 tr. ř. není-li věc, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
Z citované zákonné úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle §78 a §79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují. Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu třetí alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. ř. o uložení věci do úschovy a vyzvat všechny osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování. Orgán činný v trestním řízení postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. totiž neřeší otázku vlastnického či jiného práva k věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr.), jelikož osoba, která uplatňuje určité právo na věc, se může i po jejím vrácení podle §80 odst. 1 tr. ř. jiné osobě domáhat vůči ní vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních. Proto důkazy, které má orgán činný v trestním řízení k dispozici, hodnotí jen z toho hlediska, zda umožňují vydanou nebo odňatou věc vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda na ni někdo jiný uplatnil právo, o němž není pochyb, a proto lze vydat věc jemu, anebo konečně zda důkazní situace vyvolává takové pochybnosti o právu na věc, že je třeba řešit je v řízení ve věcech občanskoprávních a věc zatím uložit do úschovy. Z toho tedy plyne, že orgán činný v trestním řízení sám nemůže postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti vzniklé o právu na věc a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku. Je tomu tak též proto, že v mezidobí po spáchání trestného činu (skutku), který je předmětem dokazování prováděného orgány činnými v trestním řízení, mohlo dojít např. ke změnám v právních vztazích týkajících se vydané nebo odňaté věci, které z hlediska trestní odpovědnosti nemají právní význam a jejichž objasňování by přesahovalo potřeby trestního stíhání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázku, která z výše uvedených tří alternativ obsažených v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu, řeší příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání) věci, jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Z obsahu předloženého spisu je zjevné, že dne 12. 2. 2002 byl Ing. J. vyzván, aby podle §78 tr. ř. vydal předmětné vozidlo jako věc důležitou pro trestní řízení policejnímu orgánu, což učinil.
V odůvodnění usnesení policejního orgánu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. OR1 - 15/MO5- Tč -2000, kterým bylo předmětné vozidlo vráceno společnosti GE C. L., a. s., se konstatuje, že jmenovaná společnost je právoplatným majitelem vozidla a z tohoto důvodu jí může být toto vozidlo vráceno, neboť již není ze strany policejního orgánu vozidla k dalšímu šetření třeba. V usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Zt 1621/1999, jímž byla stížnost Ing. J. zamítnuta jako nedůvodná se uvádí, že policejní orgán rozhodl správně, neboť autobazar pouze zprostředkoval prodej a nebyl tudíž vlastníkem automobilu. Sám stěžovatel pak nenabyl automobil na základě kupní smlouvy podle občanského zákoníku, což vyplývá ze smlouvy o zprostředkování prodeje ze dne 28. 1. 2002, kterou Ing. J. vlastnoručně podepsal. Proto není podle státního zástupce důvod o správnosti usnesení policejního orgánu pochybovat.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud dále zjistil, že Ing. J. měl nabýt předmětný automobil na základě kupní smlouvy ze dne 28. 1. 2002 od společnosti Z. s. r. o. za kupní cenu 90 000,- Kč. Tuto kupní smlouvu mu zprostředkoval autobazar A. L. v P. Z úředního záznamu na č. l. 28 spisu vyplývá, že předmětné vozidlo mělo být odcizeno v době od dubna do 20. října 1999, kdy měl vozidlo užívat leasingový nájemce. Posléze bylo zjištěno, že vozidlo měla zakoupit dne 14. 7. 1999 společnost Ž & Ž s. r. o. se sídlem T., L. n. B. V červenci 2000 pak došlo k převodu vozidla ze společnosti Ž & Ž s. r. o. na společnost Z. s. r. o. se sídlem T., L. n. B., od které měl posléze vozidlo nabýt Ing. V. . J., a to smlouvou uzavřenou prostřednictvím zprostředkovatele A. L. P. (Pro úplnost nutno dodat, že na uvedené kupní smlouvě je obsažen pouze podpis kupujícího Ing. J. a zprostředkovatele bez údaje o tom, že by zprostředkovatel - autobazar A. L. P. jednal za prodávajícího na základě plné moci, avšak kopie příslušné plné moci je ve spise založena č. l. 134).
Taktéž je zřejmé, že v říjnu 1998 bylo vlastnické právo k předmětnému vozidlu převedeno smlouvou ze společnosti AAA P., spol. s r. o. na společnost IMP L., a. s., která ho jako předmět leasingu pronajala I. O. a posléze K. B., se kterým byla leasingová smlouva ukončena ze strany společnosti IMP L., a.s. ke dni 11. 6. 1999. K. B. byl vyzván, aby předmětné vozidlo vrátil leasingové společnosti, vozidlo však neodevzdal, o čemž byla informována policie prostřednictvím trestního oznámení od společnosti F. a. s. se žádostí o vyhlášení pátrání po vozidle (č. l. 7 spisu), a proto bylo vozidlo v policejním informačním systému P. vedeno jako odcizené. V říjnu roku 1999 pak společnost IMP L., a. s. změnila název na GE C. L., a. s. Přípisem policejního orgánu adresovaným společnosti IMP L. a. s. ze dne 19. 6. 2002 byla tato společnost informována, že vozidlo bylo policií zajištěno a nachází se v jejím držení s tím, aby tato společnost mimo jiné sdělila, zda si na vozidlo činí nárok a z jakého důvodu. (viz č. l. 150 spisu). Přípisem policejního orgánu adresovaným již na společnost GE C. L., a. s. ze dne 22. 7. 2002 byla tato mimo jiné dotázána, zda na ní přešly práva a závazky společnosti IMP L., a. s., zda si tato společnost činí nároky na výše uvedené vozidlo a z jakých důvodů. (viz č. l. 153 spisu). V reakci na tento dotaz a. s. GE C. L. uvedla, že vozidlo je v jejím vlastnictví, což dokládá kopií kupní smlouvy (viz č. l. 141 spisu) a dále informovala policejní orgán o změně svého názvu. (viz č. l. 141 spisu). Lze tedy dovodit, že tímto přípisem uplatnila společnost GE C. L., a. s. podle §80 odst. 1 věty druhé tr. ř. právo na předmětný automobil z titulu práva vlastnického.
K popsanému stavu věci Nejvyšší soud uvádí, že shora uvedené usnesení vyšetřovatele je nepřesné již v tom, že jím vyšetřovatel rozhodl o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což plyne i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě - v posuzovaném případě společnosti GE C. L., a. s. - tedy bylo možné takovou věc vydat, nikoli vrátit (tak to ostatně výslovně uvádí ustanovení §80 odst. 1 věta druhá tr. ř.)
Ke spisovému materiálu je třeba podotknout, že jeho součástí není stížnost Ing. J. proti usnesení policejního orgánu, kterým byl předmětný automobil vydán společnosti GE C. L. O jejím obsahu se pak zmiňuje napadené usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a podnět Ing. J. ke stížnosti pro porušení zákona, kde uvedl, že proti shora uvedenému usnesení policejního orgánu podal stížnost, kterou odůvodnil tím, že je vlastníkem automobilu, neboť jej nabyl od společnosti Z. s. r. o., která jej nabyla od společnosti Ž & Ž s. r. o. podle obchodního zákoníku v dobré víře. Skutečnost, že společnost Ž & Ž s. r. o. nebyla vlastníkem vozidla se zjistilo až následně poté, co již bylo vozidlo převedeno na společnost Z. s. r. o., a tudíž v době převodu vozidla na společnost Z. s. r. o. nebylo pochyb o tom, že společnost Ž & Ž s. r. o. byla vlastníkem vozidla. Tomu podle stěžovatele odpovídala i skutečnost, že příslušné státní orgány, které v době převodu automobilu na společnost Z. s. r. o. v souvislosti se zápisem změny do technického průkazu prováděly lustraci automobilu, nezjistily, že by automobil trpěl právními vadami. S ohledem na tento fakt byla společnost Z. s. r. o. v dobré víře, že společnost Ž & Ž s. r. o. je vlastníkem předmětného automobilu. Ničím nebylo prokázáno, že by tomu tak nebylo.
Pokud tedy státní zástupce dospěl k závěru, že Ing. J. nenabyl k předmětnému automobilu vlastnické právo, měl nechat zkoumat z jakého právního titulu se vozidlo ocitlo v dispozici společnosti Z. s. r. o., neboť tato právní skutečnost by za určitých níže uvedených podmínek byla způsobilá zpochybnit právo společnosti GE C. L. a. s. na věc. Ve spise je též založena kopie velkého technického průkazu předmětného automobilu, v němž jsou zapsáni následující držitelé – K. B., společnost Ž & Ž s. r. o. a společnost Z. s. r. o.
Nutno tedy přisvědčit stížnosti pro porušení zákona v tom směru, že se policejní orgán ani státní zástupce nezabývali okolnostmi, na jejichž základě se předmětný automobil dostal do dispozice společnosti Z. s. r. o., když ani nevyžádali smlouvy, kterými se toto vozidlo dostalo do dispozice společnosti Ž & Ž s. r. o. a poté společnosti Z. s. r. o., ačkoliv shora uvedená indicie obsažená v kopii technického průkazu tento postup vyžadovala, a spokojili se pouze s hodnocením smlouvy, kterou se vozidlo dostalo do dispozice Ing. J. Na toto pochybení policejního orgánu státní zástupce nereagoval a rovněž považoval právo společnosti GE C. L. a. s. za nepochybné, ačkoliv z obecné zásady, že vlastnické právo nelze nabýt trestným činem či jiným protiprávním úkonem a nikdo nemůže nabýt vlastnického práva k určité věci od toho, kdo není vlastníkem této věci, resp. kdo není oprávněn převést vlastnictví k ní, existují určité výjimky. Jednou z nich je např. dispozitivní ustanovení §446 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož může kupní smlouvou kupující nabýt vlastnické právo i od nevlastníka, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Takový potenciální právní úkon ohledně předmětného vozidla je totiž způsobilý zpochybnit vlastnictví společnosti GE C. L. a. s. k předmětnému vozidlu bez ohledu na platnost smlouvy uzavřené mezi společností Z. s. r. o. a Ing. J., přičemž bez vyžádání příslušných listin nebylo možné za stávajícího stavu pouhou úvahou policejního orgánu vyloučit možnou existenci takového úkonu. Z dosud shromážděných důkazů obsažených ve spise totiž zatím nelze učinit závěr, zda se zmíněným ustanovením obchodního zákoníku řídí i smlouva, kterou uzavřely mezi sebou společnosti Ž & Ž s. r. o. a Z. s. r. o., a zda vůbec lze podřadit tento vztah režimu obchodního zákoníku podle jeho ustanovení §261 a §262. Proto měl policejní orgán těmito smlouvami doplnit podklady pro svůj další postup, a pokud by se skutečnosti tvrzené Ing. J. jevily jako relevantní, měl policejní orgán předmětný automobil uložit do úschovy a upozornit dotčené osoby, které si na něj činily nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Jak bylo již výše uvedeno, je tomu tak proto, že orgán činný v trestním řízení není kompetentním orgánem k tomu, aby rozhodoval o otázce vlastnického práva k předmětnému automobilu, a je v jeho pravomoci pouze posoudit, zda je právo osoby, která na něj uplatnila právo podle §80 odst. 1 věta druhá tr. ř., zcela nepochybné. Protože policejní orgán naznačeným způsobem nepostupoval, jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno aniž ve věci byly opatřeny veškeré potřebné důkazy a tím i zjištěn skutkový stav o němž by nebyly důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.)
Vzhledem k tomu, že právo společnosti GE C. L. a. s. na věc mohlo být zpochybněno tvrzením Ing. J., měl státní zástupce usnesení policejního orgánu zrušit a nařídit mu, aby doplnil důkazy ve shora naznačených intencích a poté ve věci znovu jednal a rozhodl. Státní zástupce však pochybení policejního orgánu nezjistil a stížnost podanou Ing. J. zamítl, čímž postupoval v rozporu s ustanoveními §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Zt 1621/1999, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř., v neprospěch Ing. V. J. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však Ing. V. J., v jehož neprospěch byl zákon porušen, procesní
postavení obviněného nemá a na postavení podezřelých osob napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo. Proto nebylo možné postupovat podle §269 odst. 2 tr. ř. a násl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c