ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.32.2004.1
sp. zn. 4 Tz 32/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného M. S., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2003, čj. 4 T 130/2003-687, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2003, čj. 4 T 130/2003-687, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §226 písm. b) a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve prospěch obviněného M. S.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl obviněný M. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu (zkráceně), že dne 22. 11. 2002 kolem 17.25 hod., při řízení autobusu tov. zn. Oáza, reg. zn. , na silnici č. - ve směru jízdy od obce N. n. H. na obec S. n. H., vjel na železniční přejezd, aniž náležitě zkontroloval provoz na železnici, kdy k železničnímu přejezdu přijížděl osobní vlak č. 3816 ze směru od železniční stanice N. n. H., čímž porušil ustanovení §28 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., v důsledku čehož došlo ke střetu osobního vlaku se zadní částí autobusu za jeho zadní nápravou, při němž utrpělo 29 cestujících v autobuse zranění různého stupně (5 z nich zranění těžká, přičemž dva z těchto pěti následně svým zraněním podlehli) a na autobuse a železničním hnacím voze vznikla škoda převyšující jeden milion Kč, čímž měl spáchat trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Vojenská ZP Praha, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud dospěl k závěru, že skutek se sice stal, avšak tento skutek není trestným činem, neboť u obviněného nelze dovodit zavinění, a to ani formou nevědomé nedbalosti, která by umožňovala učinit závěr, že vydal lidi v nebezpečí smrtí a těžké újmy na zdraví tím, že se dopustil nebezpečného jednání. Obžalovaný si totiž nebezpečnosti situace na místě vědom být nemohl a neměl ani možnost takovou vědomost na místě získat, okresní soud proto podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby zprostil. Tento rozsudek nabyl právní moci ve zprošťujícím výroku dne 8. 9. 2003, když jak státní zástupce tak obviněný i za osoby oprávněné se vzdali práva odvolání. Ve výroku o náhradě škody se tak stalo dnem 27. 9. 2003, když ani tento výrok nebyl oprávněnými osobami napaden odvoláním.
Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2003, čj. 4 T 130/2003-687, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. S. Okresnímu soudu vytýká, že zprošťujícím výrokem napadeného rozsudku byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. ve prospěch obviněného M. S. Podle názoru stěžovatele Okresní soud v Olomouci hodnotil provedené důkazy neúplně a nesprávně, zejména pokud jde o závěry posudku znalce z oboru silniční dopravy Ing. F. K. v té části posudku, v níž hodnotil a posuzoval odborné otázky týkající se železniční dopravy, což mu podle jeho odbornosti nepříslušelo, navíc pak tento znalec ve své výpovědi nepřípustně posuzoval i otázky právní, když dovozoval spoluvinu strojvedoucího vlaku na dané dopravní nehodě, a to v důsledku nezajištění výhledu z levého okna lokomotivy. Okresní soud závěry znalce v podstatě převzal a v odůvodnění zprošťujícího výroku rozsudku na tyto poukazuje. Okresní soud pak stávající neúplné důkazy hodnotil jednostranně ve prospěch obviněného v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Ve svém rozhodnutí se vůbec nevypořádává se skutečnostmi, které plynou ze samotné výpovědi obviněného a rovněž se náležitě okresní soud nevypořádal s posouzením jednání obviněného v tom směru, jak dostál povinnosti z ustanovení §28 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. v platném znění, které stanoví řidiči povinnost před železničním přejezdem si počínat zvlášť opatrně, zejména pak povinnost se přesvědčit, zda může železniční přejezd bezpečně přejet. Jak vyplynulo z výpovědi obviněného ten si nedostatečných výhledových poměrů vpravo vědom byl, ale bez náležitého přesvědčení se o situaci na trati, jakož i o samotném vedení tratě, rozhodl na železniční přejezd vjet. Podle názoru ministra spravedlnosti bylo nezbytné provést vyšetřovací pokus k ověření znalcem odhadnutých časů, jakož i zjištění skutečných možností rozeznatelnosti zprava přijíždějícího vlaku. Okresní soud dovodil, že není jisté, zda by obviněný přibližujíce se vlak rozeznal a že by při jeho návratu na místo řidiče stejně k nárazu vlaku do autobusu došlo. Okresní soud však zcela pominul závěr dovozený znalcem z oboru silniční dopravy, že doba rozjezdu autobusu v daném případě do okamžiku střetu činila 11,9 sek., tudíž v případě, že by obviněný opětovně usedl na místo řidiče po návratu od pravých dveří autobusu za čas 12-13 sek., pak právě v této době by vlak přes železniční přejezd už projížděl a obviněný by ho měl před sebou a k nárazu vlaku do autobusu by tedy nemohlo dojít. Provedené dokazování bylo neúplné i v tom směru, že měl být zpracován znalecký posudek příslušným znalcem z oboru železniční dopravy. Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že doposud provedené důkazy spíše nasvědčují vědomé nedbalosti obviněného, neboť tak jak vyplývá z jeho výpovědi, šikmého přejezdu si vědom byl, taktéž si byl vědom, že z autobusu vpravo má naprosto nedostatečný výhled, přesto neučinil naprosto nic pro to, aby se o situaci na železničním přejezdu zprava náležitě přesvědčil. Okresní soud zjištěné skutečnosti posoudil jednostranně ve prospěch obviněného a v podstatě připustil, že pokud řidič nezná místní poměry a ze svého místa řidiče má špatný výhled, nenese v takovém případě odpovědnost na vzniklé dopravní nehodě. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2003, čj. 4 T 130/2003-687, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. S. v citovaných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §180 odst. 1 tr. zák. kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Podle §180 odst. 2 písm. b) tr. zák. odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, nebo podle písm. c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle §180 odst. 4 tr. zák. odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob.
Podle §28 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., v platném znění, před železničním přejezdem si musí řidič počínat zvlášť opatrně, zejména se přesvědčit, zda může železniční přejezd bezpečně přejet.
Je třeba přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že Okresní soud v Olomouci se citovanými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona při projednávání a rozhodování této vážné dopravní nehody, při níž došlo ke zranění velkého počtu osob (u dvou dokonce s tragickými následky), neřídil. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že ke vzniku dopravní nehody přispěla řada nepříznivých okolností, které se v této souvislosti nakupily. Při posuzování odpovědnosti obviněného bylo důležité vzít v úvahu, že obviněný se na předmětném železničním přejezdu nacházel poprvé v životě, takže místní situaci neznal. Nutno bylo též vzít v úvahu sníženou viditelnost, neboť k dopravní nehodě došlo v době, kdy byla touto roční dobou již úplná tma a vzhledem k bezlistým stromům v krajině se nepochybně nacházela na obzoru řada světel souvisejících s veřejným osvětlením obce Náměšť, které výhled z pravého okna komplikovaly. S odkazem na znalecký posudek Ing. K. okresní soud argumentoval, že bylo nutno vzít v úvahu konstrukci autobusu, která neumožňuje z místa řidiče při jakémkoliv postavení autobusu přehlédnout železniční trať nacházející se vpravo od silnice, odkud přijížděl osobní vlak. Obviněný by k tomu, aby trať z této strany viděl, musel sestoupit k pravým předním dveřím, což by mu trvalo nejméně 5 sekund. Vlastní pozorování by si vyžádalo další 2 až 3 sekundy a návrat zpět na sedadlo řidiče dalších nejméně 5 sekund, přičemž není jisté, zda by vůbec dokázal rozlišit světla v přímém směru přijíždějícího vlaku od zmíněných světel obce N. Vzhledem k vzdálenosti, na kterou mohl od dveří vidět, by však k uvedeným časům, střetu nezabránil. K požadavku na zajištění bezpečného přejezdu přes trať jinou osobou se okresní soud postavil negativně s tím, že žádnou poučenou osobu obviněný k disposici neměl a použít k tomuto účelu některého z cestujících bylo z profesionálního hlediska vyloučeno. Základní problém viděl okresní soud v tom, že obviněný, jako neznalý místních poměrů, neměl možnost zjistit tvar křížení, když na tento tvar křížení žádná okolnost neupozorňovala, přičemž ze svého místa, vzhledem k daným poměrům, obviněný vlak vůbec vidět nemohl, a to po dobu nejméně 10 sek. Své úvahy v tomto směru uzavřel konstatováním, že za těchto okolností obviněný svým jednáním žádnou důležitou povinnost, uloženou mu podle zákona neporušil.
Z trestního spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 130/2003 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uvedl, že před železničním přejezdem na příkaz dopravní značky “Stůj, dej přednost v jízdě”, zastavil přední částí autobusu na úrovni dopravní značky, přičemž tento rozhled byl ztížen jednak šířkou a stavem vozovky, délkou autobusu, kdy vzhledem k těmto okolnostem nebylo technicky možné najet k železničnímu přejezdu autobusem kolmo na směr železniční tratě. Obviněnému tedy muselo být zřejmé, že křížení tratě se silnicí probíhá pod určitým úhlem a nemůže tak být kolmé. Vzhledem k již výše uvedené skutečnosti, že výhled řidiče autobusu je ve směru vpravo ještě navíc značně omezen nevhodně nainstalovaným barem (lhostejno zda výrobcem nebo dodatečně), měl si obviněný počínat zvlášť opatrně a přesvědčit se, zda může železniční trať bezpečně přejet. Obviněnému se naskýtalo více možností bezpečného průjezdu s autobusem, a to buď z autobusu vystoupit a z přejezdu zjistit jak trať vypadá, nebo mohl požádat o zabezpečení přejezdu někoho z cestujících v autobuse. Okresní soud v té souvislosti nevysvětlil, o co opíral svůj názor, že to bylo z profesionálního hledisko vyloučeno. Svědek S. K., jeden z cestujících autobusu, vypověděl, že situaci v N. na přejezdu znal a mohl poskytnout informace o nebezpečnosti přejezdu a případně i zabezpečit průjezd autobusu. Jako další možnost se nabízelo požádat o pomoc řidiče za ním jedoucího automobilu (svědek Ing. M. A.), o jehož přítomnosti obviněný věděl.
Nelze souhlasit s názorem okresního soudu, který požadavek na spolupůsobení některého z cestujících při zajištění bezpečné jízdy kategoricky odmítl, neboť řidič je za všech okolností povinen zajistit bezpečný průjezd přes železniční přejezd a nelze připustit názor, že za jistých okolností (jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy řidič neznal místní poměry a neměl náležitý výhled ze svého místa na železniční trať) může jít o tzv. “vis major”, a řidiče není možno činit odpovědným za ohrožení lidských životů a majetku.
Nejvyšší soud se ztotožňuje také s názorem ministra spravedlnosti, že provedené dokazování nebylo úplné a že pokud jde o jízdu vlaku, jednání strojvedoucího vlaku a posouzení dalších odborných otázek souvisejících s nehodou z oblasti železniční dopravy, měl být zpracován znalecký posudek i znalcem z oboru železniční dopravy. Hodnocení této odborné problematiky znalcem z oboru silniční dopravy, který navíc činil i závěry právní, když za spoluviníka na této dopravní nehodě označil i strojvedoucího vlaku, neboť si nezajistil výhled z levého okna lokomotivy, není přípustné. V rámci dokazování bylo vhodné provést i vyšetřovací pokus, z jehož výsledků by bylo možno celou kritickou událost lépe popsat, se zaměřením na výhled řidiče z okna autobusu, na jeho výhled po přistoupení k pravému oknu autobusu, zjištění rozeznatelnosti přijíždějícího vlaku (aby nebylo nutno uchylovat se ke spekulacím ohledně možnosti záměny světel vlaku se světly obce N.), doby pro tento úkon potřebné, neboť okresní soud vycházel toliko z odhadovaných časů znalce z oboru silniční dopravy a z názoru vysloveného svědkem S. K. na možnost rozeznatelnosti přijíždějícího vlaku, ze kterých dovodil, že obviněný by přibližující se vlak asi nerozeznal, a po jeho návratu na místo řidiče by stejně k nárazu vlaku do autobusu došlo. Z uvedených důvodů proto důkazy provedené okresním soudem nelze považovat za úplné a jeho rozhodnutí, jímž obviněného zprostil obžaloby, bylo přinejmenším předčasné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že pokud Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zprostil obviněného M. S. obžaloby, porušil v jeho prospěch zákon v ustanovení §226 písm. b) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Poněvadž byl zákon porušen ve prospěch obviněného, nepřicházel v úvahu postup podle §269 odst. 2 a následujících tr. ř., zejména tedy zrušení napadeného rozhodnutí a nové rozhodnutí ve věci, a bylo nutno se spokojit pouze s tzv. akademickým výrokem o porušení zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k