ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.52.2004.1
sp. zn. 4 Tz 52/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného E. M., tč. ve vazbě ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2002, čj. 7 To 561/2002-78, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2002, čj. 7 To 561/2002-78, byl v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §263 odst. 3, odst. 4 tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného E. M.
Citované usnesení se v celém rozsahu zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. srpna 2002, čj. 7 TZ 68/2002-63, byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. února 2002 kolem 01.00 hod v A., L. ulici, okres Ch., přelezl oplocení pozemku TJ J. A. a poté pomocí železného páčidla vypáčil dřevěné zamčené dveře vedoucí do příručního skladu restaurace B., majitelky V. P., s úmyslem odcizit zde finanční prostředky nebo zboží, a když byl vyrušen zvukovou bezpečnostní signalizací, odcizil pouze dvě minerální vody MATTONI o obsahu 0,33 l, z místa utekl, avšak vzápětí byl zadržen příslušníkem policie; odcizením 2 lahví minerální vody a poškozením dveří způsobil jmenované majitelce škodu v celkové výši nejméně 3.813,60 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 2. 2001, sp. zn. 3 T 110/2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 4. 1. 2002. Za to byl obviněnému E. M. podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl pak zavázán zaplatit poškozené V. P. na náhradě škody částku ve výši 3.800,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku zamítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 12. 2002, čj. 7 To 561/2002-78, a to podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, čímž rozsudek nabyl právní moci.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. M. Krajskému soudu v Plzni v ní vytýká, že provedl dne 5. 12. 2002 veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného a bez účasti obhájce, který nebyl zvolen ani ustanoven, ačkoli v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu byl obviněný E. M. ve vazbě v jiné trestní věci, a byl tak dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. V té souvislosti poukázal ministr spravedlnosti též na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává, což se nestalo. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 7 To 561/2002, byl v neprospěch obviněného E. M. porušen zákon v ustanoveních §263 odst. 3, odst. 4 tr. ř. a §256 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství při veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona navrhl zvážit, zda v daném případě nejsou dány podmínky pro obnovu řízení, čímž by nastala situace, pro kterou by stížnost pro porušení zákona mohla být shledána nepřípustnou.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §263 odst. 3 tr. ř. při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení. V hlavním líčení musí mít obviněný obhájce v případech tzv. nutné obhajoby (§36 tr. ř.), které v nepřítomnosti obhájce nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.).
Podle §263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Citovanými ustanoveními trestního řádu se Krajský soud v Plzni v rámci odvolacího řízení neřídil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 7 To 561/2002, Nejvyšší soud zjistil, že veřejného zasedání, ve kterém se projednávalo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 8. 2002, čj. 7 TZ 68/2002-63, se obviněný E. M. nezúčastnil a bylo vyhlášeno usnesení, že o odvolání obviněného se bude jednat bez jeho přítomnosti, neboť jeho účast u veřejného zasedání není nutná. Následně vydaným usnesením bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného E. M. jako nedůvodné zamítnuto. Důvodem neúčasti obviněného u veřejného zasedání však byla ta skutečnost, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 7 Nt 61/2002, byl obviněný E. M. podle §68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř. V případě, že obviněný je ve vazbě, lze veřejné zasedání o odvolání konat zásadně jen je-li obviněný osobně přítomen. Výjimkou je situace, kdy výslovně prohlásí, že se účasti vzdává, což může učinit písemně, ústně do protokolu nebo i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho vůli. Z trestního spisu sp. zn. 7 TZ 68/2002 je však zřejmé, že obviněným tento úkon učiněn nebyl a nebyla tak splněna podmínka pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Obviněný navíc musel mít v daném případě obhájce, neboť se v době konání veřejného zasedání nacházel ve vazbě. Obhájce si však prokazatelně nezvolil, ani mu nebyl soudem ustanoven. V důsledku toho řízení u odvolacího soudu trpí nezhojitelnou procesní vadou, pro kterou následně vydané rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení pravomocně ukončeno, nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. M. ustanoveních §256 tr. ř., a v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo, v ustanoveních §263 odst. 3, odst. 4 tr. ř. V důsledku porušení zákona v neprospěch obviněného musel Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušit, a to včetně všech rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V souladu s tímto výrokem pak Nejvyšší soud Krajskému soudu v Plzni podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V konkrétním případě to znamená znovu rozhodnout o odvolání obviněného E. M. proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. srpna 2002, čj. 7 TZ 68/2002-73, za dodržení zákonných ustanovení trestního řádu, týkajících se řízení u odvolacího soudu.
K alternativnímu návrhu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v daném případě neshledal podmínky pro obnovu řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Z ničeho totiž nevyplývá konkrétní možnost, že by při osobní účasti obviněného a jeho obhájce u veřejného zasedání mohlo dojít k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Na druhou stranu tato skutečnost je tak zásadní vadou řízení, pro kterou bylo nutno zjednat nápravu zrušením napadeného rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k