ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.56.2004.1
sp. zn. 4 Tz 56/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2004 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H., proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 2002, čj. 39 T 7/2002-47, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2002, čj. 7 T 15/2002-39, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 1. 2002 v 16.00 hod. v P., O. ulici při kontrole hlídkou Policie ČR, řídil osobní automobil tov. zn. Škoda 105L, ačkoliv mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 16 T 114/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 6 To 550/99, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Za to mu byl uložen podle §171 odst. 1 (není v trestním příkaze uvedeno), §45 odst. 1, odst. 2 a §45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 240 hodin. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 25. 1. 2002, když proti němu nebyl oprávněnými osobami podán odpor.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 2002, čj. 39 T 7/2002-47, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že poté, co mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 16 T 114/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 6 To 550/99, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 let, rozhodnutí nerespektoval a dne 11. 1. 2002, v P., v ulici M. H., řídil osobní motorové vozidlo Škoda 105L. Za to mu byl uložen podle §171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř., s použitím §45 odst. 1, odst. 2 a §45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 2. 5. 2002, když proti němu nebyl oprávněnými osobami podán odpor.
Proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 2002, čj. 39 T 7/2002-47, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vytýká, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §36 a §37a tr. zák., protože jednání obviněného, za které byl odsouzen výše uvedenými trestními příkazy, naplňuje v obou případech znaky pokračujícího trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., spáchaného dvěma dílčími útoky. Napadenému trestnímu příkazu vytkl, že samosoudkyně si neověřila, zda v případě obviněného již nedošlo k potrestání pro jiný trestný čin v dalším časovém období a není třeba na ně reagovat v jeho nové trestní věci. V okamžiku vydání napadeného trestního příkazu vzhledem k ustanovení §314e odst. 5 tr. ř., již nastaly z hlediska zásad pro ukládání trestů účinky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 15/2002, kterým byl obviněný uznán vinným dílčím útokem pokračujícího trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 240 hodin, a proto bylo třeba obviněnému uložit společný trest podle §37a tr. zák. Kromě toho napadenému trestnímu příkazu vytkl, že součtem hodin obecně prospěšných prací, uložených těmito trestními příkazy, byla překročena maximální výměra povolená zákonem v ustanovení §45a odst. 1 tr. zák. a trest tak byl uložen v rozporu s ustanovením §36 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 2002, čj. 39 T 7/2002-47, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř. Již v několika svých rozhodnutích (viz např. usnesení z 26. února 2004 sp. zn. 4 Tz 30/2004) Nejvyšší soud učinil závěr, že stížnost pro porušení zákona je v případech, kdy na podkladě nově najevo vyšlých skutečností či důkazů je zřejmé, že rozhodnutím byl objektivně porušen zákon, přípustná jen tehdy, nelze-li nápravy dosáhnout obnovou trestního řízení, která má před řízením o stížnosti pro porušení zákona přednost.
Ministr spravedlnosti vytýká Obvodnímu soudu pro Prahu 7, že si před vydáním napadeného trestního příkazu neověřil, zda v případě obviněného nedošlo již k potrestání pro jiný trestný čin, v důsledku čehož mu nebyl uložen společný trest a došlo též k uložení trestu v rozporu s ustanovením §36 tr. zák.
Základní význam má v této souvislosti skutečnost, že uvedené pochybení Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo způsobeno tím, že tento soud v době rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 7/2002 nevěděl a ani vědět nemohl o existenci předchozího odsouzení obviněného J. H., neboť toto odsouzení bylo rejstříku trestů oznámeno až dne 19. 9. 2002, takže v opise rejstříku trestů mohlo být uvedeno, až po tomto datu. Z toho je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 7 neměl k dispozici žádný reálný prostředek jak se tuto skutečnost dovědět, aby k ní mohl při rozhodování přihlédnout. Porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. mu proto v tomto směru nelze vytýkat.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Z hlediska úvah o ukládání trestu je nepochybně předchozí odsouzení obviněného J. H. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, který byl k projednávané věci ve vztahu pokračování v trestném činu, významnou novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je ovšem nutno dodat, že zcela jiná situace by nastala v případě, že by soudu bylo nebo s ohledem na větší časový odstup mohlo být známo předchozí odsouzení obviněného, které by mělo shora popsané účinky na ukládaný trest. Potom by se nejednalo o novou skutečnost či důkaz soudu dříve neznámý, takže by nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení uvedené v §278 odst. 1 tr. ř. K nápravě vadného rozhodnutí by tedy musel být použit institut stížnosti pro porušení zákona, přičemž by zákon byl porušen mimo jiné i v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Podle názoru Nejvyššího soudu v této trestní věci je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Za této situace bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1. tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona.
Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona podaná proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 2002, čj. 39 T 7/2002-47, není přípustná a proto ji zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k