ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.64.2004.1
sp. zn. 4 Tz 64/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 55 To 501/2003, v trestní věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 156/2003 a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný R. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 4 T 156/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a dále byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Těchto trestných činů se obviněný dopustil následujícím způsobem:
I.
Dne 14. 2. 2003 kolem 9.30 hodin obviněný R. D. společně s obviněnou J. Š. a další neustanovenou osobou v L. ve V. ulici po vzájemné dohodě postupně vnikli do bytu poškozeného R. H. tak, že nejprve obviněná Š. pod nepravdivou záminkou vyřízení úřední záležitosti po zemřelé manželce poškozeného na tomto vylákala vpuštění do bytu, kde odvedla pozornost poškozeného a pod záminkou potřeby na WC odešla do předsíně, kde otevřela vchodové dveře do bytu a byt opustila, kdy za této situace do bytu vnikli obviněný D. a neustanovený spolupachatel, kteří s výzvami k vydání zlata a peněz a pohrůžkami zabitím zezadu napadli poškozeného R. H. tak, že ho povalili v kuchyni na postel, na pruhy roztrhali nalezenou plenu, kterou mu svázali ruce před tělo, do úst mu dali roubík a poté mu převázali ústa a oči, a nato celý byt prohledali a odcizili peněženku s finanční hotovostí 10 000,- Kč, fotografiemi a cestovním pasem, stopky Eterna, náramkové hodinky Seiko, zlatý pánský zdobený prsten v hodnotě 2 500,- Kč, zlatý pánský prsten s kamenem v hodnotě 3 000,- Kč, zlatý prsten s kamenem v hodnotě 2 500,- Kč, finanční hotovost 1 600,- Kč, pokladnu obsahující zlatý prsten s briliantem v hodnotě 10 000,- Kč, zlatý prsten se dvěma brilianty v hodnotě 7 000,- Kč, zlatý prsten s uzlem v hodnotě 8 000,- Kč, zlatý prsten s jantarem v hodnotě 2 000,- Kč, šest zlatých prstenů v hodnotě 12 000,- Kč, šest zlatých náramků v hodnotě 18 000,- Kč, tři plíšky zubařského zlata v hodnotě 3 500,- Kč, zlatý zdobený náramek v hodnotě 25 000,- Kč, zlatý článkový náramek v hodnotě 10 000,- Kč, jateční pistoli a různé doklady a další písemnosti, pokladnu obsahující řidičský průkaz, plážovou tašku bez hodnoty a svazek klíčů od bytu a příslušenství, které z bytu odnesli a použili pro sebe, ač obviněný D. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 6. 1998 pod sp. zn. 2 T 121/98 odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku do věznice s dozorem, který vykonal dne 10. 12. 2001.
II.
Obviněný R. D. a) dne 15. 4. 2003 v dopoledních hodinách v L. ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, do které byl vzat ve shora uvedené trestní věci usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 1 Nt 31/2003, z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. ř., vyhodil z okna své cely dopis určený pro spoluobviněnou J. Š., ve kterém ji naváděl, jakým způsoben má vypovídat v této trestní věci k trestné činnosti, která jim je společně kladena za vinu, když dopis se k obviněné Š. nedostal, neboť byl zajištěn Vězeňskou službou ČR, b) poté později v nezjištěný den ve Vazební věznici v Liberci nezjištěným způsobem obviněné Š. doručil jiný dopis obdobného obsahu.
Za to byl obviněný R. D. podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. D. uložena povinnost uhradit R. H. škodu ve výši 105 100,- Kč
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný R. D. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 1. 2004 sp. zn. 55 To 501/2003 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného R. D. zrušil ve výroku o vině pod bodem I), dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl na základě stejného skutkového zjištění, jaké učinil soud prvního stupně, pouze po vypuštění té jeho části v níž bylo citováno odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 6. 1998 pod sp. zn. 2 T 121/98 mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku do věznice s dozorem, který vykonal dne 10. 12. 2001, přičemž jednání obviněného kvalifikoval, jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. D. opětovně uložena povinnost uhradit R. H. škodu ve výši 105 100,- Kč
Podle §266 odst. 1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení §266a odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 9. 1. 2004 sp. zn. 55 To 501/2003 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného R. D. Tímto rozsudkem byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §9 odst. 1 tr. ř. a taktéž v ustanovení §35 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve prospěch jmenovaného obviněného.
Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona zejména poukázal na obsah rozhodnutí soudů vydaných v dotčené trestní věci, jakož i na znění zákonných ustanovení, jež byly podle něj porušeny a krajskému soudu vytknul, že si pro své rozhodnutí při řešení předběžné otázky, zda je obviněný zvlášť nebezpečným recidivistou, neopatřil potřebné podklady, tj. zejména zprávu příslušné věznice, kde obviněný vykonával trest odnětí svobody. Pokud totiž sám odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně neprovedl k posouzení otázky, zda je třeba obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu, dostatečné dokazování, pak byl bezpochyby povinen v rámci dokazování v odvolacím řízení zjistit, zda ve věci existují či neexistují důvody vylučující trestnost podle §41 odst. 1 tr. zák. To proto, že v předchozí trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 121/98 absentovalo rozhodnutí podle §87 odst. 1 tr. zák. v té době účinného o tom, zda se odsouzení mladistvého obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zahlazuje. V důsledku toho pak krajský soud řešil tuto otázku, jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., přičemž aplikoval zásadu in dubio pro reo, a bez dalšího označil předchozí odsouzení obviněného za zahlazené a následně dovodil i to, že obviněný se posuzovaného jednání nedopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, neboť nebyly splněny formální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. K tomuto závěru si však krajský soud měl sám opatřit potřebné důkazy a to zejména za situace, kdy nejde o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Krajský soud však takto nepostupoval a za absence stěžejního důkazu rozhodl ve prospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 55 To 501/2003, byl porušen zákon ve prospěch obviněného R. D. v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §9 odst. 1 tr. ř. a §35 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i v řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Podle §87 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 o tom, zda se odsouzení mladistvého zahlazuje, rozhodne soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. Byl-li trest podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněn, soud takto postupuje poté, co mladistvý byl po výkonu zmírněného trestu propuštěn na svobodu.
Podle §87 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 vyslovil-li soud, že se mladistvý, podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, osvědčil, hledí se na něho, jako by nebyl odsouzen.
Podle 35 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. na mladistvého, kterému bylo uloženo nebo rozhodnutím prezidenta republiky zmírněno nebo prominuto trestní opatření odnětí svobody v délce nepřevyšující jeden rok, se hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile bylo vykonáno nebo bylo od výkonu takového trestního opatření nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.
Podle 35 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. o tom, zda se zahlazuje odsouzení mladistvého k odnětí svobody, na které se nevztahuje odstavec 1, rozhodne soud pro mládež, přihlížeje k jeho chování ve výkonu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestního opatření. Bylo-li trestní opatření odnětí svobody podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněno, soud pro mládež takto postupuje poté, co byl mladistvý po výkonu zmírněného odnětí svobody propuštěn na svobodu.
Podle 35 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. vyslovil-li soud pro mládež, že se mladistvý podmíněně odsouzený, podmíněně odsouzený k odnětí svobody s dohledem nebo podmíněně propuštěný z výkonu trestního opatření odnětí svobody osvědčil, hledí se na něho, jako by nebyl odsouzen.
V souvislosti s přezkoumávanou věcí považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v takovýchto případech nelze automaticky bez posouzení dalších okolností konstatovat, že obviněný je zvlášť nebezpečným recidivistou. To proto, že při posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, zřetelně vystupují do popředí tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se váží obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ustanovením §3 tr. zák. Namístě je zejména pečlivá úvaha o tom, zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost, a to i ve spojení s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti se stanovenou trestní sazbou (§33, §34 i §88 odst. 1 tr. zák.). V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. To znamená, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Předchozí zvlášť závažný trestný čin obviněného pak musí být hodnocen i z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Z hlediska úplnosti dokazování při posuzování tohoto typu recidivy je rovněž nezbytným předpokladem, aby byly náležitě na pokladě opatřeného spisového materiálu objasněny všechny potřebné skutečnosti vztahující se k předchozímu odsouzení, zejména to, pro jaký zvlášť závažný skutek byl pachatel v minulosti odsouzen, jaké byly konkrétní okolnosti tehdy spáchaného skutku, jeho motivace, jaká doba uplynula od posledního odsouzení za zvlášť závažný trestný čin, jaký trest byl pachateli uložen, zda a kdy ho obviněný vykonal, jestli byla do výkonu trestu obviněného započtena vazba, kde není na obviněného výchovně působeno, jaké bylo chování pachatele ve výkonu trestu, popř. mezi jednotlivými výkony trestu, jak dlouho po propuštění z výkonu trestu za zvlášť závažný trestný čin se obviněný opětovně takového trestného činu dopustil, jakož i další okolnosti rozhodné jak pro posouzení recidivy vůbec, např. posouzení významu a závažnosti okolností celkové trestné činnosti obviněného i včetně ostatních trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi jeho trestnými činy, atd.
Pokud soud prvního stupně zaujal názor a ve svém rozsudku rozvedl, proč obviněný R. D. spácháním trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplnil současně zákonné podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá názor opačný. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl důkaz spisem o předchozím odsouzení, neboť bez tohoto důkazu nelze rozhodné skutečnosti náležitě zjistit. Krajský soud proto v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 121/98. V této souvislosti pak poukázal na ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., jenž stanoví předpoklady, za kterých lze pachatele uznat za zvlášť nebezpečného recidivistu. Mj. zdůraznil, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být pachatel označen mimo dalších zákonných podmínek pouze tehdy, jestliže spáchal znovu zvlášť závažný trestný čin, byl-li za takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin již dříve potrestán, přičemž toto předchozí odsouzení není zahlazeno a lze k němu tedy přihlížet. Proto podle odvolacího soudu bylo v prvé řadě třeba zkoumat, zda předchozí odsouzení obviněného R. D., jako mladistvého, bylo zahlazeno, a to vzhledem k ustanovení §87 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. V podstatě shodně je v současné době upraveno zahlazení odsouzení mladistvého ve výše citovaném ustanovení §35 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Odvolací soud zjistil, že ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 121/98 poté, co obviněný uložený trest odnětí svobody vykonal, nebylo soudem vůbec rozhodováno o tom, zda se odsouzení obviněného zahlazuje. Tuto skutečnost proto krajský soud řešil jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Přitom z obsahu spisu sp. zn. 2 T 121/98 jím bylo zjištěno, že R. D. byl usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 1998 sp. zn. PP 163/98 z výkonu předmětného trestu podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání tří let. Z toho odvolací soud usoudil, že obviněný se ve výkonu trestu choval velmi dobře. Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 9. 2000 sp. zn. PP 163/98 však vyplynulo, že jím bylo rozhodnuto, že R. D. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, v důsledku čehož nenastaly účinky zahlazení vyplývající z ustanovení §87 odst. 2 tr. zák. tehdy účinného. Mělo tudíž být po výkonu zbytku trestu rozhodováno o tom, zda se odsouzení obviněného zahlazuje či nikoliv. V předmětném trestním spise však takové rozhodnutí založeno není a nenachází se v něm ani hodnocení obviněného za dobu výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Proto bylo odvolacím soudem podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného při posuzování této předběžné otázky vycházeno z toho, že předchozí odsouzení obviněného je zahlazeno. Z těchto důvodů pak nebylo podle odvolacího soudu možné dojít k závěru, že se obviněný R. D. dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud připomíná, že se v daném případě jednalo o případ, kdy dospělý obviněný R. D. spáchal zvlášť závažný trestný čin, ačkoli již v minulosti byl za jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán s tím, že tehdy se takového trestného činu dopustil jako mladistvý. Vzhledem k této okolnosti bylo nutné mj. zkoumat, zda je možné k tomuto dřívějšímu odsouzení obviněného za zvlášť závažný trestný čin vůbec přihlížet, a to vzhledem k ustanovení §35 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, jenž upravuje zahlazení odsouzení v případě mladistvých obviněných. Před 1. 1. 2004 problematiku zahlazení odsouzení u mladistvých obviněných upravoval trestní zákon v ustanovení §87. O tom, zda se odsouzení mladistvého k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zahlazuje, byl povinen rozhodnout soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ihned po propuštění mladistvého z výkonu trestu. Jestliže tak příslušný soud neučinil, musí si vyřešit otázku zahlazení odsouzení mladistvého jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. soud, který rozhoduje v další trestní věci téhož obviněného, pokud okolnost, zda se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, má vliv na právní posouzení nově stíhaného skutku, nebo na uložení trestu či ochranného opatření. Pro takové rozhodnutí je však třeba vždy opatřit zprávu ředitele příslušné věznice, kde obviněný vykonával trest odnětí svobody, zaměřenou na chovaní obviněného ve výkonu trestu. Podmínkou zahlazení odsouzení mladistvého je takové chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož je možno usuzovat, že se mladistvý napravil a v budoucnu povede řádný život.
Jestliže tedy krajský soud postupoval při absenci zprávy hodnotící chování obviněného ve výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle zásady in dubio pro reo, pak zcela jistě pochybil. Takovouto hodnotící zprávu totiž bylo velmi jednoduché si opatřit v příslušné věznici, kde obviněný trest odnětí svobody vykonával a na základě jejího obsahu pak učinit kvalifikovaný závěr o tom, zda lze toto odsouzení obviněného pokládat za zahlazené, což také odvolací soud měl provést. Pouze v případě, že by se ani při vynaložení veškerého úsilí nepodařilo objasnit chování obviněného ve výkonu trestu ( což lze předpokládat jen ztěží ), bylo by možné přistoupit k postupu podle již zmíněné zásady in dubio pro reo a o zmíněné otázce rozhodnout tak, jak to učinil odvolací soud.
Nejvyšší soud si v rámci své přezkumné činnosti vyžádal hodnotící zprávu z Věznice ve Stráži pod Ralskem, kde obviněný R. D. vykonával zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 121/98 v období od 17. 2. 2001 do 10. 12. 2001 a zjistil, že chování a vystupování obviněného R. D. bylo na požadované úrovni, kázeň a pořádek dodržoval. Spory s ostatními odsouzenými nevyhledával a do zájmové činnosti se aktivně zapojoval. Po pracovní stránce byl hodnocen kladně. Kontakt s rodinou udržoval písemně i formou návštěv. Byl jednou kázeňsky odměněn a třikrát kázeňsky potrestán za nepříliš závažné přestupky. Dne 21. 2. 2001 mu byla udělena pochvala za plnění pracovních povinností a iniciativní přístup ke svěřeným úkolům. Pokud jde o kázeňské tresty, dne 6. 5. 2001 u něj byly nalezeny ve skříni čistící prostředky, což bylo řešeno výchovným pohovorem. Dne 5. 8. 2001 si neplnil povinnosti a dne 18. 11. 2001 u něj bylo nalezeno rádio, na které neměl povolení, za což mu v obou případech byla uložena důtka. Co se týče chování obviněného v předchozí části trestu, než byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn, je nutno poukázat, že tuto část trestu obviněný vykonal z podstatné části vazbou. V samotném výkonu trestu odnětí svobody strávil dobu cca 4 měsíců a poté byl podmíněně propuštěn, k čemuž by při jeho negativním hodnocení nedošlo. S ohledem na uvedené pak lze konstatovat, že obviněný R. D. se ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako mladistvému, ve své celku choval požadovaným způsobem a lze tak učinit i závěr o tom, že splnil zákonné podmínky, aby mu toto odsouzení bylo zahlazeno, v důsledku čehož pak k němu při posuzování, zda došlo k naplnění zákonných podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., nebylo možné přihlížet.
V případě, že by tímto způsobem doplnil skutkový stav věci již odvolací soud, mohl k takovémuto důkazně podloženému závěru dospět v rámci odvolacího řízení. Přesto, že odvolací soud ve svém postupu učinil výše uvedené pochybení a důkazy požadovaným způsobem nedoplnil, prokázala se věcná správnost napadeného rozhodnutí ve stěžejní otázce, zda obviněný R. D. měl či neměl být trestným činem loupeže uznán vinným, jako zvlášť nebezpečný recidivista. Vzhledem k tomu, že vytýkaným pochybením v konečném důsledku nedošlo k porušení zákona ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud za splnění podmínek §274 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že se podaná stížnost pro porušení zákona zamítá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec