ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.76.2004.1
sp. zn. 4 Tz 76/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 5. května 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zároveň se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, v části, jež se týká obviněného J. K.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu v pro Prahu 1 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal dne 19. 11. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžalobu pod sp. zn. 2 Zt 1036/97 na obviněného J. K., a to ad I. ) pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že se dne 19. 10. 1996 v době kolem 02:48 hod. v P. u. K. S. společně s dosud neztotožněným mužem vloupal do prodejny S.-S.-S., kde si, ke škodě M. M. a E. D., připravil do dvou tašek věci v celkové hodnotě 25.610,- Kč, které chtěl odnést, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen nájemníky domu. Poškozením dveří prodejny způsobil M. M. škodu ve výši 1.500,- Kč a poškozením dveří, kovové mříže a vrat vedoucích do průjezdu způsobil spolumajitelce domu R. Š. škodu ve výši 13.085,- Kč. Dále pak ad II.) pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným R. J., kterého se měl dopustit tím, že :
- se dne 25. 1. 1997 v době kolem 02:00 hod. v P., P., měli vloupat do prodejny O.-z., odkud odcizit ke škodě majitele P. S. v drobných mincích částku 500,- Kč
- se téhož dne v době kolem 03:00 hod. v P., n. 14. ř. měli vloupat do Fit centra v úmyslu tam něco odcizit, což se jim nepodařilo, protože byli vyrušeni policejní hlídkou.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 7 T 176/97, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 1998, byl obviněný J. K. uznán vinným ve shodě s podanou obžalobou výrokem ad I.), za což mu byl v sazbě §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. M. škodu ve výši 1.500,- Kč a poškozené R. Š. škodu ve výši 13.085,- Kč. Pokud jde o trestnou činnost, jež byla žalována pod bodem ad II.), byl obviněný J. K. podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby zproštěn s poukazem na amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný J. K. tak obvodní státní zástupce. Přípisem ze dne 28. 7. 1999, který však ve spise založen není, jehož se však státní zástupkyně dovolávala, a poté na základě ústního vyjádření učiněného ve veřejném zasedání před Městským soudem v Praze dne 9. 11. 1999, vzala intervenující státní zástupkyně podané odvolání zpět, což vzal předseda senátu Městského soudu v Praze dle §250 odst. 4 tr. ř. na vědomí, jak je zřejmé z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To 538/99.
Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání dne 9. 11. 1999 odvolání obviněného J. K. a usnesením sp. zn. 5 To 538/1999, napadený rozsudek soudu prvního stupně (městský soud vadně v písemném vyhotovení svého rozhodnutí uvádí, že ruší usnesení) zrušil v celém rozsahu, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost je nutno dodat, že Městský soud v Praze věnoval písemnému vyhotovení svého rozhodnutí minimální péči a pozornost, neboť kromě výše citovaného pochybení zrušil rozsudek při citaci ustanovení §158 tr. ř., ač tak zřejmě učinil podle §258 tr. ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 konal ve věci dne 30. 5. 2000 hlavní líčení, v jehož průběhu vydal usnesení, jímž podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek ze dne 25. 1. 1997 spáchaný dvěma dílčími útoky, kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jež je specifikován pod bodem II.) obžaloby. Poté, co byl obviněný poučen podle §11 odst. 2 tr. ř., v tehdy platném znění, prohlásil, že na projednání věci trvá a v trestním stíhání pro uvedený skutek tak bylo pokračováno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 30. 5. 2000 pod sp. zn. 7 T 19/2000 rozsudkem, jímž obviněného J. K. uznal v bodě I. výroku rozsudku vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm, b), odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž oproti podané obžalobě zvýšil škodu, jež byla způsobena poškozením vrat majitelce R. Š. z částky 13.085,- Kč na částku 16. 853,60 Kč, při jinak identickém popisu skutku shodně s obžalobou ad I. V bodě II. výroku rozsudku vyslovil výrok o vině ve shodě s bodem II. obžaloby, kteréžto jednání právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §247 odst. 1 písm.b),e) tr. zák. a §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Za jednání uvedené pod bodem I. uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému J. K. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému M. M. částku 1.500,- Kč a poškozené R. Š. částku 16.853,60 Kč. V bodě II. výroku rozsudku nalézací soud vzhledem k ustanovení §227 tr. ř. trest neuložil. Obviněný však byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a nerozdílně se spoluobviněným R. J. k povinnosti zaplatit na náhradě škody P. S. částku 1.680,- Kč a M. K. částku 500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. K. jakož i obvodní státní zástupce odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001 byla tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného J. K. Podle jeho názoru byl napadeným rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, a §256 tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo, pak rovněž v ustanoveních §264 odst. 2 tr. ř. a Čl. I. odst. 1 písm a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 v neprospěch obviněného.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku konstatuje, že v době podání obžaloby, tj. v roce 1997, byla použitá právní kvalifikace žalovaných skutků přiléhavá. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém prvním rozsudku ze 7. 4. 1998 učinil správný závěr o nutnosti aplikovat příslušná ustanovení amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, byť tato správná úvaha dostala nesprávnou procesní podobu, pokud nalézací soud užil zprošťující důvod podle §226 písm. e) tr. ř. Nezjistil však, že aboliční ustanovení se vztahuje také na trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., který měl obviněný J. K. spáchat dne 19. 10. 1996 v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jež byl dílem dokonán a dílem nedokonán.
Pokud Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To 538/99, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, činil tak výhradně z důvodu odvolání podaného obviněným. Nejenže nezjistil vadný a nedostačující rozsah užití amnestie prezidenta republiky, ale v souvislosti s trestným činem, na nějž se tato amnestie vztahovala,uložil soudu prvního stupně, aby provedl další dokazování, směřující k tomu, že obviněným způsobená škoda je ještě vyšší a v důsledku toho vyslovit i tomu odpovídající výrok o náhradě škody. Již toto první rozhodnutí Městského soudu v Praze vytvořilo jeden z předpokladů pro následné porušení zákazu reformationis in peius.
Pokud pak Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 30. 5. 2000 obviněného uznal vinným znovu pod bodem I. jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zák. a také trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušil tento soud zákon, neboť na trestný čin podle §257 odst. 1 tr. zák. se vztahovala již citovaná amnestie prezidenta republiky a v řízení o tomto trestném činu nemělo být dále pokračováno, nadto byl porušen zákon tím, že tento soud vyslovil výrok o vině pod bodem II., neboť tím byl porušen zákaz reformationis in peius. Byť uložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu je mírnější než trest, který byl uložen prvním rozsudkem, nemůže být touto skutečností kompenzován fakt, že postavení obviněného se zhoršilo, neboť byl uznán vinným trestným činem, pro který byl předtím obžaloby zproštěn. nadto byl jak v bodě I., tak v bodě II. zavázán k náhradě škody ve větším rozsahu než rozsudkem původním.
Městský soud v Praze pak v rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, tato pochybení nezjistil, ač mu tato povinnost vyplývala z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, a proto i výrok učiněný podle §256 tr. ř., pokud jím byla podaná odvolání jako nedůvodná zamítnuta, je vadný.
.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného J. K., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000 ve všech výrocích, které se týkají obviněného J. K., a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 ods. tr. ř., ve znění s účinností do 31. 12. 2001, jestliže odvolací soud nezamítne odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlíží přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Ustanovení §256 tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu zamítnutí odvolání, pokud shledá, že není důvodné.
Podle §264 odst. 2 tr. ř., jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 je podle Čl. I. nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky a pro trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky.
Nejvyšší soud konstatuje, že se Městský soud v Praze uvedenými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil.
Je mimo pochybnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 zásadně pochybil již ve svém prvním rozsudku ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 7 T 176/97, pokud v souladu se zákonem neaplikoval čl. I. amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a nezastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., který byl žalován pod bodem II. obžaloby, a z týchž důvodů nevypustil z bodu I. trestný čin poškozování cizí věc podle §257 odst. 1 tr. zák., na nějž se rovněž amnestie vztahovala. Rovněž výrok učiněný podle §226 písm. e) tr. ř. byl v tomto rozsudku nesprávný, neboť k jeho užití nebyl důvod, trestní stíhání mělo být vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne tuto okolnost správně konstatuje ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku, avšak již zcela pominul, že účinky amnestie prezidenta republiky se vztahují i na již zmíněný trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Jinak by totiž z těchto důvodů nemohl požadovat došetření ke stanovení přesné výše škody ve vztahu k tomuto trestnému činu obecně.
Dalším důvodem, proč tak Městský soud v Praze nemohl učinit je okolnost, že zrušoval rozsudek soudu prvního stupně pouze na základě odvolání, jež podal obviněný. Postupovat způsobem, který byl nařízen odvolacím soudem by bylo možno pouze v případě, kdyby odvolání bylo podáno i státním zástupcem v neprospěch obviněného. Přitom z trestního spisu je zřejmé, že se sice státní zástupce odvolal, ale své odvolání vzal zpět, jak již podrobně rozvedeno výše. Za tohoto stavu věci bylo rozhodování odvolacího soudu omezeno ustanovením §264 odst. 2 tr. ř., tedy pokud je rozsudek zrušen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Za změnu v rozhodnutí v neprospěch obviněného se považuje jakákoliv změna ve kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, respektoval vzhledem k ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. závazný leč vadný právní názor odvolacího soudu, provedl dokazování zaměřené na zjištění přesné výše škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., byť v řízení o tomto trestném činu neměl dále pokračovat, nadto dospěl k závěru, že škoda je vyšší než ta, která byla uvedena v obžalobě a v prvním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, což se promítlo jednak ve výroku o vině, jednak ve výroku učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř., přičemž důsledkem tohoto procesního postupu byl stav, jímž bylo zhoršeno postavení obviněného, a který znamenal porušení zákazu reformationis in peius zakotveném v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. Dalším porušením této zásady byl výrok o vině učiněný pod bodem II. výroku rozsudku a výrok o náhradě škody, který má v tomto výroku o vině podklad. Je nepochybné, že je zhoršením postavení obviněného, deklaruje-li soud prvního stupně vinu obviněného v situaci, kdy ohledně stejného skutku před tím učinil zprošťující výrok, přičemž odvolací soud tento zprošťující výrok zrušil pouze z podnětu odvolání, které podal sám obviněný.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, zamítl odvolání obviněného J. K. i státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Předpokladem takovéhoto rozhodnutí je přitom splnění přezkumné povinnosti uvedené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Rozhodnutím o zamítnutí odvolání se plně potvrzuje správnost napadeného rozhodnutí a postupu řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek v plné míře odpovídá ustanovením hmotného (a to nikoli jen trestního) i procesního práva. Věcně a místně příslušný soud prvního stupně tedy musel o obžalobě rozhodovat v náležitém obsazení a v trestním řízení, ve kterém byla dodržena ustanovení trestního řádu upravující úplné objasnění věci a zajištění práva obžalovaného na obhajobu. Správně zjištěný skutkový stav byl poté subsumován pod odpovídající ustanovení trestního zákona včetně dalších obecně závazných právních předpisů, na něž tento zákon odkazuje, a rozhodl o vině, trestu, náhradě škody, případně též ochranných opatřeních, a v souladu s ustanovením §125 tr. ř. rozsudek odůvodnil.
Vzhledem k vadám rozsudku soudu prvního stupně, jež jsou podrobně rozvedeny výše, a které mají zčásti svůj původ v prvním usnesení Městského soudu v Praze, je zřejmé, že Městský soud v Praze svou přezkumnou povinnost v intencích citovaného zákonného ustanovení nerealizoval, a tím porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a §256 tr. ř., neboť pro konstatování správnosti všech závěrů soudu prvního stupně jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu nebyly dány zákonné předpoklady a rovněž tak nebylo možno konstatovat, že odvolání nejsou důvodná. Bylo povinností Městského soudu v Praze konstatovaná pochybení zjistit a svým procesním postupem napravit.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., ve znění zákona 265/2001 Sb., §256 tr. ř., a §264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, v části, jež se týkala obviněného J. K. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nalézací soud je v procesní situaci, kdy existuje zrušovací usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To 538/99, neboť Nejvyšší soud v rámci vytýkaných vad řízení nemohl toto usnesení zrušit, když nejde o řízení stížnosti pro porušení zákona napadené části rozhodnutí předcházející, a bude tedy znovu jednat o podané obžalobě. Zrušeno rovněž nebylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000 (č. l. 26 spisu sp. zn. 7 T 19/2000), jímž bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I. písm,. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom že dne 25. 1. 1997 nejprve v době kolem 02.00 hod. v P., ul. P. se společně s dalším pachatelem vloupal do prodejny O. – Z., odkud odcizili ke škodě majitele P. S. v drobných mincích částku 500,- Kč a téhož dne v době kolem 03.00 hod. rovněž v P., na N. 14. ř. se vloupali do prodejny F. C. v úmyslu tam něco odcizit, což se jim nepodařilo, neboť byli vyrušeni policejní hlídkou, v čemž byl spatřován trestný čin krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Obviněný požádal, aby bylo v řízení pokračováno. Obvodní soud pro Prahu 1 vzhledem k velmi dlouhé době, která od konání hlavního líčení v roce 2000 uplynula, bude muset provést celé hlavní líčení znovu vzhledem k ustanovení §219 odst. 3, poslední věta tr. ř. Vzhledem k výsledkům dokazování poté rozhodne o případné vině a trestu obviněného znovu. Ve svém rozhodování však bude limitován zákonnými ustanoveními, jež jsou výše podrobně rozvedena. Především v bodě I. obžaloby již nepovede trestní stíhání pro trestný čin podle §257 odst. 1 tr. zák., neboť na ten dopadají účinky amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998. Budou-li výsledky dokazování nasvědčovat případnému závěru o vině obviněného trestným činem krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák., právní kvalifikaci a popis skutku ve vztahu k §257 odst. 1 tr. zák. do takovéhoto případného výroku o vině nepojme. Ve vztahu k bodu II. obžaloby, kde obviněný požádal o pokračování trestního stíhání, musí nalézací soud zohlednit ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., že v tomto řízení, které se koná po zrušení věci odvolacím soudem jen v důsledku odvolání podaného obviněným, nesmí zhoršit jeho postavení. Pokud výsledky dokazování nebudou nasvědčovat některému důvodu zproštění obviněného J. K. obžaloby podle §226 písm. a), b), c) tr. ř., ale naopak závěru o prokázané vině, nemůže soud prvního stupně již dojít k jinému závěru, že obviněného opět zprostí v tomto bodě obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. Jiný výrok by totiž znamenal zákaz porušení reformationis in peius. Tento zákaz vyplývá v této části řízení také z ustanovení §273 tr. ř., neboť Nejvyšší soud rozhodl, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného a tudíž nemůže dojít v dalším řízení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á