ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.84.2004.1
sp. zn. 4 Tz 84/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. K., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §35 odst. 2, §37a tr. zákona a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu v neprospěch obviněného M. K.
Napadený rozsudek se zrušuje v části týkající se obviněného M. K.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Táboře se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, jichž se dopustil jednáním dne 16. 10. 2002, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 2 T 12/2001, pravomocně uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona, za což byl M. K. podle §247 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 2 roků a bylo vysloveno zabrání věci, a to 1 ks šroubováku tvořícího přílohu spisu. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 2003. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 16. 10. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, kterého se dopustil jednáním v době od 14. 9. 2002 do 17. 9. 2002, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 4. 2001, sp.zn. 2 T 12/2001, pravomocně uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona, za což mu byl uložen podle §247 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 2 roků a trest propadnutí věci, a to 1 ks šroubováku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 2. 2003. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 17. 9. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, kterého se dopustil jednáním v době od 28. 8. 2002 do 29. 8. 2002, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 4. 2001, sp.zn. 2 T 12/2001, pravomocně uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona. Za shora uvedený trestný čin mu byl uložen podle §247 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 2 roků a trest propadnutí věci, a to 1 ks šroubováku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci dne 25. 7. 2003. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 30. 8. 2002.
Konečně rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, kterých se dopustil jednáním v době od 28. 6. 2002 do 13. 7. 2002, od 31. 5. 2002 do 4. 6. 2002 a dne 5. 7. 2002, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 2 T 12/2001, pravomocně uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona. Za shora uvedené trestné činy mu byl uložen podle §238 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 2. 2004. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 8. 7. 2002, resp. 1. 11. 2002.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona a v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Okresní soud v Táboře se neřídil ustanovením §35 odst. 2 tr. zákona, neboť napadeným rozsudkem měl být správně uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zákona ve vztahu jak k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, tak k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003, neboť ke spáchání veškeré výše popsané trestné činnosti obviněného došlo před 7. 1. 2003, kdy byl vyhlášen v daném případě první rozsudek, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Podle názoru ministra spravedlnosti jsou pak tresty z dalších tří rozsudků ve vztahu souhrnnosti k prvnímu rozsudku, a proto bylo třeba stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem uložit jediný souhrnný trest. Okresní soud v Táboře sice rozhodoval o uložení souhrnného trestu, ovšem ten ukládal toliko ve vztahu k prvnímu a druhému po sobě uložených rozsudků, a navíc tak rozhodl v situaci, kdy byly tyto rozsudky ve výroku o trestu již zrušeny uložením souhrnného trestu.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle §37a tr. zákona odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení §35 až §37 tu platí obdobně.
Podle §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Podle §12 odst. 11 tr. řádu pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.
Podle §12 odst. 12 tr. řádu se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenými zákonnými ustanoveními se Okresní soud v Táboře při rozhodování důsledně neřídil.
Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Táboře pochybil při ukládání souhrnného trestu. Okresní soud sice důvodně shledal, že v posuzované věci jsou dány zákonné předpoklady pro uložení souhrnného trestu, ale nesprávně posoudil celkový rozsah sbíhající se trestné činnosti obviněného, ohledně které přicházelo v úvahu ukládání souhrnného trestu. Lze konstatovat, že v dané věci byly splněny všechny předpoklady pro ukládání souhrnného trestu za výše popsané trestné činy, jež byly předmětem trestního stíhání obviněného M. K. ve věcech vedených před Obvodním soudem pro Prahu l pod sp.zn. 7 T 212/2002, Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 10/2003, Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp.zn. 3 T 112/2003 a Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 1 T 49/2003. Trestná činnost, pro kterou byl obviněný ve výše označených trestních věcech stíhán, byla spáchána v souběhu, neboť obviněný spáchal více trestných činů před tím, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem I.stupně první odsuzující rozsudek. V tomto případě se jedná o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002.
V posuzované věci obviněného M. K. je z hlediska předpokladů pro uložení souhrnného trestu rozhodující datum vyhlášení v pořadí prvního rozsudku, jenž později nabyl právní moci, tj. den 7. 1. 2003, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 212/2002. Tento rozsudek téhož dne taky nabyl právní moci. Z výše uvedeného je zřejmé, že vztah souhrnnosti se týká trestné činnosti, za kterou byl obviněný odsouzen jak rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002, Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp.zn. 24 T 10/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp.zn. 3 T 112/2003, tak stížností napadeným rozsudkem, tj. rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003. Okresní soud v Táboře sice uložil obviněnému souhrnný trest, ovšem tento trest neukládal za veškerou výše již popsanou sbíhající se trestnou činnost a v důsledku toho i nesprávně zrušil ve výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, který ovšem v té době již vůbec neexistoval, neboť byl v tomto výroku pravomocně zrušen jiným rozsudkem, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003. Zde je na místě poukázat na pochybení jak Okresního soudu v Táboře, který při ukládání souhrnného trestu v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zákona (věta čtvrtá) neuložil obviněnému M. K. trest propadnutí věci, ačkoliv tento druh trestu mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19 . 2. 2003, sp.zn. 24 T 10/2003, tak na pochybení Obvodního soudu pro Prahu 8, který při ukládání souhrnného trestu rozsudkem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003, zrušil toliko výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 24 T 10/2003, přičemž výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 7 T 212/2002, ponechal v platnosti, což mělo za následek jeho opětovnou existenci.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 1 T 49/2003 vyplývá, že Okresní soud v Táboře shromáždil všechny podklady potřebné pro rozhodnutí ve věci, a to zejména trestní spisy Obvodního soudu pro Prahu l sp. zn. 7 T 212/2002, Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 24 T 10/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 112/2003, týkající se předchozí trestné činnosti obviněného. Podstata pochybení Okresního soudu v Táboře spočívá v tom, že při ukládání souhrnného trestu, byť měl k dispozici důkazy vztahující se k předpokladům pro ukládání souhrnného trestu, včetně zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu, z těchto důkazů neprovedl náležitá skutková zjištění ve vztahu k ukládanému trestu, v důsledku čehož tak došlo k tomu, že zrušil ve výroku o trestu rozsudek týkající se sbíhající se trestné činnosti obviněného M. K., který v době rozhodování již neexistoval, neboť byl již předtím zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu jiným rozsudkem (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003). Naproti tomu pak nesprávně zůstal ve výroku o trestu nedotčen tento jiný (v pořadí třetí) rozsudek.
Obviněnému M. K. měl být ukládán za shora uvedené sbíhající se trestné činy souhrnný trest, a to podle zásad obsažených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona, tzn. měly být zrušeny výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 212/2002, Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 10/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 112/2003 a uložen souhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, tj. v daném případě trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zákona. Dle tohoto ustanovení lze pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání šest měsíců až tři roky (36 měsíců).
V důsledku výše popsaného nesprávného postupu Okresního soudu v Táboře při aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona vznikla pak zákonitě situace, kdy obviněný za sbíhající se trestnou činnost má vykonat dva souhrnné tresty odnětí svobody, a to ve výměře 24 měsíců a 26 měsíců, v součtu celkem 50 měsíců trestu odnětí svobody. Došlo tak k výraznému překročení horní hranice zákonné trestní sazby ustanovení §238 odst. 2 tr. zákona, podle kterého měl být obviněnému za sbíhající se trestné činy ukládán souhrnný trest.
Kromě nedostatků vytýkaných ve stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem zjištěno další pochybení, jehož se při rozhodování Okresní soud v Táboře dopustil.
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp.zn. 1 T 49/2003, uznán vinným pokračujícím trestným krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona spáchaný třemi útoky v době od 31. 7. 2002 do 4. 6. 2002, od 28. 6. 2002 do 13. 7. 2002 a 5. 7. 2002. Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 3 T 112/2003 vyplývá, že obviněný M. K. byl uznán vinným trestným krádeže podle §247 odst. 1 písm. b),e), odst. 2 tr. zákona spáchaný jedním útokem v době od 28. 8. 2002 do 29. 8. 2002.
Obviněný M. K. se uvedenými čtyřmi útoky spáchanými v období od 31. 5. 2002 do 29. 8. 2002 dopouštěl trestné činnosti spočívající v odcizování nejrůznějšího zboží a výše popsaná jednání obviněného byla zjevně vedena jednotným záměrem naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou rovněž spojena stejným způsobem provedení, jakož i blízkou souvislostí časovou a takové jednání by vzhledem k podmínkám uvedeným v §89 odst. 3 tr. zákona mělo charakter pokračujícího trestného činu krádeže, pokud by M. K. mezi spácháním některých jednotlivých útoků nebylo sděleno obvinění. Ohledně útoku spáchaného dne 5. 7. 2002 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obviněnému dne 8. 7. 2002. Pokud jde o útoky, jichž se dopustil v době od 31. 5. 2002 do 4. 6. 2002 a v době od 28. 6. 2002 do 13. 7. 2002, tak usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 1. 11. 2002 a v případě útoku spáchaného v době od 28. 8. 2002 do 29. 8. 2002 bylo obviněnému doručeno dne 30. 8. 2002.
Z uvedeného výčtu se podává, že ve věci útoku spáchaného v době od 28. 6. 2002 do 13. 7. 2002 bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání až dne 1. 11. 2002. Je patrné, že ve smyslu ustanovení §12 odst. 11 tr. řádu, kdy obviněný ve svém jednání, pro nějž byl stíhán, pokračoval i po sdělení obvinění (8. 7. 2002), bylo takové jednání třeba posuzovat vždy od tohoto úkonu jako nový skutek. V důsledku zmíněného postupu bylo v jednání obviněného (výše citované čtyři útoky) nutno spatřovat dva samostatné skutky (dva pokračující trestné činy), z nichž první se skládal ze dvou útoků spáchaných ve dnech 31. 5. 2002 až 4. 6. 2002 a 5. 7. 2002, druhý skutek ze dvou útoků spáchaných ve dnech 28. 6. 2002 až 13. 7. 2002 a 28. 8. 2002 až 29. 8. 2002. V případě druhého skutku byl obviněný za jeden útok (28. 8. 2002 až 29. 8. 2002) pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003 a druhý útok byl projednáván ve věci Okresního soudu v Táboře vedené pod sp. zn. 1 T 49/2003.
Za takto celkově spáchanou trestnou činnost měl být obviněnému M. K. ukládán rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp.zn. 1 T 49/2003, vedle již shora zmiňovaného souhrnného trestu zároveň i trest společný dle zásad obsažených v ust. §37a tr. zákona, tj. za současného zrušení výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003 a obviněného M. K. měl tento soud uznat vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona a v případě útoku spáchaného v době 28.6.2002 až 13.7.2002 i trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §35 odst. 2, §37a tr. zákona a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K., podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil v části týkající se obviněného M. K. Nejvyšší soud dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. řádu bylo přikázáno Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby postupoval podle §35 odst. 2 a §37a tr. zákona a uložil obviněnému souhrnný trest ve vztahu rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 7 T 212/2002, Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 10/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 112/2003 a současně společný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 112/2003. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. K., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. řádu). Podle §270 odst. 4 tr. řádu je okresní soud vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.