ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.87.2004.1
sp. zn. 4 Tz 87/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. června 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. D., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 1 T 84/2002, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á jako nedůvodná.
Odůvodnění:
Obviněný P. D. byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 1 T 84/2002, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, jehož se dopustil tím, že dne 22. 11. 2000 předložil k uzavření smlouvy se společností H. C. F., a. s. B., v prodejně B., v. o. s. T., falešné potvrzení o zaměstnání, které mu na požádání dne 20. 11. 2000 vědomě nepravdivě vystavila účetní firmy J. C., s. r. o. T., obviněná J. N. a na základě tohoto falešného potvrzení s ním byla uzavřena úvěrová smlouva o spotřebitelském úvěru znějící na částku 14.490,- Kč, na základě níž týž den odebral v uvedené prodejně automatickou pračku značky BOSCH WFB 1205 v hodnotě 14.490,- Kč s tím, že po zaplacení první splátky ve výši 500,- Kč se zavázal splácet měsíčně částku 864,- Kč, přičemž tyto měsíční splátky uhradil pouze v měsíci únoru a dubnu 2001.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestní příkaz nabyl právní moci dne 30. 12. 2002.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti tomuto trestnímu příkazu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. D. Podle názoru ministra spravedlnosti jím byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 6, §11 odst. 1 písm. f), §314e odst. 4 písm. d) tr. ř. a v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že obviněný P. D. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 14/2002, pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil v období od 23. 6. do 8. 7. 1997, a v přesně nezjištěný den kolem 21. 7. 1997, a za toto jednání mu byl spolu se sbíhajícím se trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl shledán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, uložen za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000 ve výroku o trestu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 4. 2002.
Podle stěžovatele je nepochybné, že trestná činnost, za kterou je obviněný odsouzen napadeným trestním příkazem byla spáchána dříve než byl vyhlášen rozsudek ve věci Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 2 T 14/2002, a to i před tím, než byl dne 6. 4. 2001 doručen obhájci obviněného trestní příkaz Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 2 T 90/2000, když v této trestní věci bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. , který byl nadto tímto rozsudkem v rámci ukládání souhrnného trestu zrušen. Přicházelo tedy v úvahu uložení souhrnného trestu ve vztahu k celému výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 14/2000.
Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný byl za trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 90/2000, odsouzen dvěma souhrnnými tresty. K tomuto porušení zákona pak došlo proto, že si samosoudce Okresního soudu v Táboře nevyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 90/2000, o jehož existenci věděl, a z něhož by zjistil, že ve věci po dlouhodobém pátrání po obviněném bylo vedeno řízení proti uprchlému a obhájci obviněného, který mu byl pro toto řízení ustanoven, byl trestní příkaz doručen až 6. 4. 2001.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. ř. (správně měl být citován odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení) vyslovil, že výrokem o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 1 T 84/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. D. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §271 tr. ř. rozhodl ve věci sám.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Z obsahu přezkoumávaného spisu Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Táboře ve věci sp. zn. 1 T 84/2002 postupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením.
V citované trestní věci posuzoval trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil dne 22. 11. 2000. V rámci úvah o souhrnném trestu správně vyhodnotil skutečnost, že Okresní soud v Pelhřimově vydal dne 19. 5. 2000 v trestní věci pod sp. zn. 2 T 90/2000 trestní příkaz proti témuž obviněnému, jímž ho uznal vinným trestným činem zpronevěry, jehož se obviněný dopustil tím, že v době od 4. 11. do11. 11. 1998, kdy pracoval jako řidič zaměstnaný u I. B. C., a. s. se sídlem ve V. na provozovně v P., okres P., si pro svou potřebu ponechal jemu poskytnutou peněžní částku ve výši 2.000,- Kč určenou na náhradu výdajů při cestě a následně pak za použití jemu svěřené platební karty vydané I. a p. b., a. s. k účtu I. B. C., a. s. ve dvou případech vybral z bankomatů vždy částku ve výši 2. 000,- Kč a tyto peníze použil pro svou potřebu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Vzhledem k tomu, že v této trestní věci bylo posléze vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. K. Z. z Advokátní kanceláře v P., jemuž byl trestní příkaz doručen dne 6. 4. 2001. Zmíněné datum je důležité z pohledu ustanovení §314e odst. 5 tr. ř., z něhož vyplývá, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Tyto účinky doručení se v posuzované trestní věci spojují vzhledem k ustanovení §306 odst. 1 tr. ř. s doručením trestního příkazu obhájci, který dle §304 tr. ř. má v takovémto řízení stejná práva jako obviněný.
Okresní soud v Táboře vědom si skutečnosti, že ve věci sp. zn. 1 T 84/2002 posuzuje trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 90/2000, z uvedených důvodů zcela správně k tomuto trestnímu příkazu ukládal souhrnný trest, neboť pro takovýto postup byly vytvořeny zákonné předpoklady předvídané výše citovaným ustanovením §35 odst. 2 tr. zák.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné konstatovat, že za nezákonný je třeba považovat postup Okresního soudu v Táboře ve věci sp. zn. 2 T 14/2002, pokud jím uložil souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 90/2000, a nezákonné by v této souvislosti bylo i akceptování názoru ministra spravedlnosti, obsaženého ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž Okresní soud v Táboře měl v trestní věci sp. zn. 1 T 84/2002, ukládat souhrnný trest k souhrnnému trestu.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 14/2002, je patrno, že dne 10. 4. 2002 vyhlásil rozsudek, jímž obviněného P. D. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že – 1) v období od 23. 6 do 8. 7. 1997 v L., okres T., převzal od svého zaměstnavatele AP T. s. r. o., nyní se sídlem P. n. L., S. jako zálohu na provoz svěřeného mu vozidla částku celkem 11.789,70 Kč a 5.000,- Sk v hodnotě 4.762,- Kč, a tyto si ponechal nejpozději dne 14. 7. 1997 pro svou potřebu, - 2) v přesně nezjištěný den kolem 21. 7. 1997 v T. si jako řidič firmy L. – a. K. D. ponechal částku 9.324,20 Kč svěřenou mu zaměstnavatelem na nákup pohonných hmot a tuto užil pro vlastní potřebu. Za to mu byl uložen v sazbě §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, včetně všech na tento výrok obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V této trestní věci však souhrnný trest rozhodně ukládán být neměl a nemohl. Uvedený trestní spis, jak je patrno nejen z jeho obsahu, ale již i z označení na obalu spisu, byl původně veden pod sp. zn. 2 T 366/97. Obžaloba na obviněného byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Táboře podána dne 4. 9. 1997 pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., přičemž byl obviněný stíhán za skutek ze dne 21. 7. 1997, který je podrobně popsán výše. Okresní soud v Táboře ve věci vydal dne 4. 9. 1997 trestní příkaz, jímž byl obviněný žalovaným trestným činem při nezměněném popisu skutku uznán vinným a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 1. 10. 1997. Z tohoto trestního spisu je dále zřejmé, že k návrhu státního zástupce ze dne 31. 3. 1999 povolil Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 2 Nt 791/99 podle §278 odst. 1, odst. 2 tr. ř. obnovu tohoto trestního řízení, přičemž podle §284 odst. 1 tr. ř. zrušil výše označený trestní příkaz ze dne 4. 9. 1997 sp. zn. 2 T 366/97, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí.Věc byla podle §284 odst. 2 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť to bylo potřebné k objasnění věci. Okresní soud v Táboře toto usnesení odůvodnil zjištěním, že později vyšly najevo okolnosti soudu v době rozhodování neznámé, totiž, že obviněný spáchal ještě jeden útok z již odsouzeného skutku, přičemž na místě by bylo užití přísnější právní kvalifikace činu podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poté byla podána dne 8. 2. 2002 nová obžaloba pro skutek, který je podrobně výše již specifikován a řízení bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 14/2002.
Pokud Okresní soud v Táboře v této věci považoval za předchozí odsuzující rozsudek trestní příkaz Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 5. 2000, byla tato úvaha vadná. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tehdy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu (srov. R 41/1968, R 34/1965, R 52/1971). Okresní soud v Táboře vzhledem k této zásadě nemohl ukládat ve věci sp. zn. 2 T 14/2002 trest souhrnný, ale trest samostatný.
Pokud naopak Okresní soud v Táboře ve věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona ukládal trest souhrnný, činil tak v souladu se zákonem. Je třeba konstatovat, že byť v posuzované trestní věci sp. zn. 1 T 84/2002, bylo pochybeno tím, že v době, kdy dle zákonných zásad §35 odst. 2 tr. zák. Okresní soud v Táboře souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 T 90/2002, ukládal, tento trest fakticky v důsledku nezákonného postupu jiného senátu Okresního soudu v Táboře neexistoval, nemohl Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona v namítaném rozsahu z důvodů, jež jsou podrobně rozvedeny výše. Vyslovení porušení zákona v rozsahu, jehož se domáhal ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku, by nejenže nevedlo ke konvalidování nezákonného stavu, ale ve svých důsledcích by nutilo Okresní soud v Táboře ve věci sp. zn. 1 T 84/2002, k akceptování nezákonného rozhodnutí a vršení dalšího nezákonného postupu. Mimořádný opravný prostředek byl v posuzovaném případě podán proti nepravému rozhodnutí, když je zjevné z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že stížnost pro porušení zákona naopak měla být podána proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 14/2002.
Za tohoto stavu věci rozhodl Nejvyšší soud výrokem učiněným podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á
UDr. F