ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.89.2004.1
sp. zn. 4 Tz 89/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. F., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 27 T 42/2003, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný R. F. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 27 T 42/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. dílem spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil následujícím způsobem:
1. V P. v době od 20.00 hod. dne 20. 1. 2003 do dne 21. 1. 2003 v A. ulici , odcizil ke škodě svého otce J. F., bytem P., A., nepřenosnou platební kartu České spořitelny Visa elektron identifikovanou podle čísla a jména, kdy z této karty později vybral částku 16 000,- Kč, fotoaparát zn. Minolta v ceně 800,- Kč, láhev whisky v hodnotě 300,- Kč, dále ke škodě svého bratra Mgr. L. F., trvale bytem tamtéž, odcizil walkmana zn. Sony se sluchátky v hodnotě 150,- Kč a bílé kalhoty v ceně 250,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 17 500,- Kč.
2. Společně s obviněnými J. O. a V. S. v P. v době od 21. 1. 2003 do 12.00 hod. dne 24. 1. 2003 v A. ulici neoprávněně vnikli za pomoci klíčů R. F. do bytu a zde odcizili ke škodě J. F., v rozsudku blíže specifikované věci v celkové hodnotě 4 140,- Kč, a dále ke škodě Mgr. L. F., zde odcizili v rozsudku blíže specifikované věci a finanční hotovost v celkové hodnotě 42 295,50 Kč.
3. a) V P. dne 21. 10. 2002 v době kolem 8.45 hod. v obchodním domě B., S. 9, odcizil ke škodě firmy B. 303 alkohol a kosmetiku v ceně 659,40 Kč tím způsobem, že zboží uschoval pod oděvem, prošel bez zaplacení pokladní zónou a poté byl zadržen bezpečnostní službou.
3. b) V P. dne 11. 12. 2002 v době kolem 18.40 hod., v obchodním domě T., A. 47, odcizil ke škodě a. s. T. S. ČR, P. 1, N. tř. 28, dva svetry v ceně 2 598,- Kč tím způsobem, že zboží uschoval pod oděvem, prošel pokladní zónou bez zaplacení a následně byl zadržen bezpečnostní službou.
3. c) V P. dne 18. 12. 2002 v době kolem 20.40 hodin v hypermarketu C., U L. 2, odcizil ke škodě C. P., nákupní centrum B. p., koženou bundu v ceně 4 990,- Kč tím způsobem, že ji ukryl pod oděvem, prošel pokladní zónou bez zaplacení a následně byl zadržen bezpečnostní službou.
3. d) V P. dne 3. 1. 2003 v době kolem 9.20 hod. v obchodním domě K., L. 18, odcizil ke škodě v. o. s. K. Česká republika, P. 4, P. V. 25, radiomagnetofon zn. Ambost v ceně 1 999,- Kč tím způsobem, že zboží uschoval pod oděvem, prošel pokladní zónou bez zaplacení a následně byl zadržen bezpečnostní službou.
3. e) V P. dne 19. 1. 2003 v době kolem 16.20 hodin v obchodním domě O, U L. 2, odcizil ke škodě k. s. K., P. 4, T. 9, kapesní nůž v ceně 99,- Kč tím způsobem, že zboží uschoval pod oděvem a bez zaplacení prošel pokladní zónou, následně byl zadržen bezpečnostní službou.
Cena všech odcizených věcí činila v souhrnu 10 345,40 Kč.
Za to byl obviněný R. F. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
Podle §314d odst. 3 tr. ř. neobsahuje tento rozsudek odůvodnění, poněvadž obvinění, tedy i R. F., jakož i státní zástupce se vzdali práva na odvolání po jeho vyhlášení v hlavním líčení.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky proti tomuto rozsudku Okresního soudu Plzeň – město stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. F. Tímto rozsudkem byl podle ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v jeho neprospěch.
Stěžovatel namítá, že obviněný R. F. byl v mezidobí odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 4 T 8/2001, který nabyl právní moci dne 15. 9. 2003, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přičemž ke spáchání skutku došlo dne 27. 1. 2001. V této trestní věci byl obviněný odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zkušební dobou 3 let s dohledem. Okresní soud Plzeň – město měl tedy uložit obviněnému F. v trestní věci sp. zn. 27 T 42/2003 souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 8/2001, neboť všechna jednání obviněného uvedená v rozsudku uvedeného okresního soudu byla spáchána dříve, než Krajský soud v Plzni vyhlásil dne 2. 6. 2003 odsuzující rozsudek v trestní věci sp. zn. 4 T 8/2001. Této povinnosti však Okresní soud v Plzni nedostál, a to přesto, že spisem krajského soudu sp. zn. 4 T 8/2001 prováděl u hlavního líčení důkaz a státní zástupce v závěrečném návrhu rovněž na tuto okolnost upozornil. Toto porušení zákona má podle názoru stěžovatele praktický význam pro obviněného do budoucna, poněvadž za situace, kdy bude rozhodováno ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 8/2001 o osvědčení obviněného po uplynutí zkušební doby, by muselo být rozhodnuto v jeho neprospěch, a to právě s ohledem na vykonaný nepodmíněný trest z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 27 T 42/2003.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 27 T 42/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. F. v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbudou podkladu, a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána.
Podle §266 odst. 2 tr. ř. proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003 sp. zn. 4 T 8/2001 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný R. F. byl v této trestní věci uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaném ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v P. dne 27. 1. 2001 v době kolem 2.40 hod. v T. č. 9 poté, co přišel do podniku M. majitele M. K., tohoto ve dveřích podniku nejdříve slovně napadl a vzápětí proti M. K. zaútočil nožem tzv. motýlkem tím způsobem, že nožem, který držel v pravé ruce, máchl proti krku M. K., ten však ráně uhnul a R. F. zasáhl M. K. pouze v podpaží pravé ruky a způsobil mu povrchní ranku délky cca 6 cm, pak z místa činu uprchl, přičemž tohoto jednání se dopustil na M. K. jako svědkovi, vystupujícímu v trestní věci obv. R. F. vedené na Městském úřadu vyšetřování Policie České republiky Plzeň pod sp. zn. ČVS: MVPM – 2111/2000. Za toto jednání byl obviněný F. odsouzen za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s vyslovením dohledu a zkušební dobou v délce 3 let za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 8 T 23/2001. Proti tomuto rozhodnutí si podal obviněný odvolání, jenž bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 81/03, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný trestnou činnost, za níž byl odsouzen Krajským soudem v Plzni pod sp. zn 4 T 8/2001, spáchal dne 27. 1. 2001 a ve dnech 20. 1. 2003, 21. 1. 2003 - 24. 1. 2003, 21. 10. 2002, 11. 12. 2002, 18. 12. 2002, 3. 1. 2003 a 19. 1. 2003 páchal trestnou činnost za níž byl odsouzen Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 42/2003. Rozsudek ve věci sp. zn. 4 T 8/2001 byl krajským soudem vyhlášen dne 2. 6. 2003 a rozsudek okresního soudu ve věci sp. zn. 27 T 42/2003 byl vyhlášen dne 11. 11. 2003. Lze tedy uzavřít, že dříve citované trestné činy spáchané obviněným tvořily vícečinný souběh, a obviněnému tak měl být správně za ně podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest. Ve skutečnosti však došlo k tomu, že ačkoliv okresní soud o předchozím odsouzení obviněného krajským soudem pod sp. zn. 4 T 8/2001 evidentně věděl ( viz obsah trestního spisu okresního soudu ) a státní zástupce u hlavního líčení navrhoval uložení souhrnného trestu, obviněnému byl přesto uložen samostatný úhrnný trest.
Lze se tedy ztotožnit se stížností pro porušení zákona v tom, že okresní soud pochybil, pokud obviněnému neuložil souhrnný trest. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze vyslovit porušení zákona jen tehdy, jestliže lze soudu, který napadené rozhodnutí vydal, důvodně vytýkat způsobení nezákonnosti ať již v samotném rozhodnutí nebo v jemu předcházejícím řízení. Přitom musí jít zároveň o vadu podstatnou, zásadní, neboť tento mimořádný opravný prostředek představuje za splnění dalších podmínek průlom do právní moci rozhodnutí, jenž narušuje jeho závaznost a nezměnitelnost, takže k vyslovení porušení zákona, popř. ke zrušení napadeného rozhodnutí, může dojít pouze tehdy, když zájem na odstranění nezákonnosti zřetelně převažuje nad zájmem na zachování stability pravomocného rozhodnutí.
Nejvyšší soud podotýká, že v projednávaném případě stížnost pro porušení zákona ve svém obsahu napadá výhradně výrok o trestu. Stížnost pro porušení zákona je jistě možno úspěšně podat i proti samostatně uloženému trestu, který měl být uložen jako trest souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák., ovšem jen za podmínky, jestliže takový trest je buď ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, anebo uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu tak, aby zároveň byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že samotné porušení povinnosti soudu uložit obviněnému souhrnný trest bez dalšího nemusí naplňovat požadovaná kritéria obsažená v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř.
Zřejmý nepoměr trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele je dán pouze tehdy, když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektují hlediska vyplývající z §3 odst. 4 tr. zák. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené na konkrétně posuzovaný trestný čin v trestním zákoně. Půjde tedy o případy, kdy byl např. uložen trest při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný a naopak. Takový zřejmý nepoměr ale není obvykle dán tehdy, byl-li např. uložen trest v polovině zákonné trestní sazby, přičemž měl být uložen v horní polovině zákonné trestní sazby apod.
V případě obviněného R. F. byly předmětné samostatné tresty uloženy na straně jedné za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., u něhož se trestní sazba pohybuje v rozmezí od tří do deseti let, a na straně druhé za trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. se sazbou trestu odnětí svobody do dvou let, trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do tří let a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se sazbou trestu odnětí svobody do dvou let. V uvedeném případě došlo k situaci, kdy byly obviněnému F. uloženy vedle sebe dva samostatné tresty místo jediného trestu souhrnného, přičemž se jednalo o tříletý podmíněný trest odnětí svobody s dohledem se stanovením zkušební doby na tři roky od krajského soudu a o nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zařazením do věznice s dozorem od okresního soudu, jenž byl obviněnému uložen jako druhý v pořadí. Pokud by tedy Okresní soud Plzeň – město uložil obviněnému správně souhrnný trest, lze říci s jistotou, že by se jednalo o nepodmíněný trest odnětí svobody ve vyšší výměře než devět měsíců, neboť by byl ukládán v sazbě nepřísněji postižitelného sbíhajícího se trestného činu, která se v daném případě pohybovala od tří do deseti let odnětí svobody. To by zcela jistě vedlo ve svém výsledku k přísnějšímu postihu obviněného, než je tomu za současné situace. Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, samostatné tresty vyplývající z původních řízeních byly obviněnému uloženy v podobě jednoho podmíněného a jednoho nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž oba byly uloženy při dolní hranici příslušných trestních sazeb. Pokud tedy tyto tresty v případě obviněného existují v rozporu se zákonem samostatně vedle sebe, přesto o nich nelze konstatovat, že by byly ve svém souhrnu ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činů obviněného pro společnost nebo k poměrům pachatele, event. že se jedná o tresty, které jsou svým druhem ve zřejmém nepoměru s účelem trestu. Aby se tak stalo muselo by se jednat např. o trest, který nelze vůbec uložit nebo o trest, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky stanovené příslušným ustanovením obecné části trestního zákona. V konkrétní posuzované věci by stížnost pro porušení zákona mohla být úspěšná tehdy, kdyby např. bylo možno dovodit, že obě odsouzení obviněného jsou ve svém souhrnu ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti všech posuzovaných činů pro společnost, přičemž tento zřejmý nepoměr by musel existovat v neprospěch obviněného, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v jeho prospěch. Takový závěr zde ale učinit nelze. Vytýkané porušení zákona nenaplnilo ani jediné zákonné kritérium obsažené v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. a Nejvyšší soud tak byl nucen konstatovat, že podanou stížnost pro porušení zákona nelze označit za důvodně podanou. Zájem na zachování a stabilitě napadeného rozhodnutí je v tomto případě nepoměrně vyšší, než zájem na nápravě pochybení, které ve své podstatě nezhoršilo postavení obviněného R. F., ale spíš naopak.
Nebylo také možné se ztotožnit s námitkou stížnosti pro porušení zákona ohledně vlivu pochybení okresního soudu na postavení obviněného do budoucna. Pokud má stížnost pro porušení zákona zato, že díky neuloženému souhrnnému trestu by mohlo být Krajským soudem v Plzni v řízení o osvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem v trestní věci sp. zn. 4 T 8/2001 rozhodnuto výlučně z tohoto důvodu v neprospěch obviněného, nevychází tento názor z platné právní úpravy. Je tomu tak proto, že v řízení o osvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem podle §60a odst. 4 tr. zák. se zkoumá chování obviněného pouze v rámci zkušební doby, která mu byla soudem stanovena. Obviněný R. F. byl ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 8/2001 pravomocně odsouzen dne 15. 9. 2003 a tudíž teprve od tohoto dne mu začala plynout zkušební doba podmíněného odsouzení s dohledem ( viz §60a odst. 2 tr. zák. ) Jestliže se obviněný trestné činnosti, za níž byl odsouzen v trestní věci Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 27 T 42/2003, dopustil ve dnech, jak bylo výše uvedeno, tedy ještě dříve, než byl dne 2. 6. 2003 vyhlášen odsuzující rozsudek Krajským soudem v Plzni v trestní věci sp. zn. 4 T 8/2001, v žádném případě nemůže být tato trestná činnost obviněného brána v úvahu do hodnocení jeho chování ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, jak se toho podaná stížnost pro porušení zákona obávala. Taktéž samotná okolnost, že obviněný byl v důsledku odsouzení jmenovaným okresním soudem pro tyto trestné činy ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být sama o sobě důvodem pro vyslovení jeho neosvědčení ve zkušební době, když rozhodujícím kritériem bezpochyby bude jeho celkové chování ve zkušební době (event. i ve výkonu trestu odnětí svobody) včetně dodržení stanovených podmínek dohledu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., že se stížnost pro porušení zákona zamítá, protože není v rozsahu a z důvodů namítaných ministrem spravedlnosti důvodná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec