ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.91.2004.1
sp. zn. 4 Tz 91/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. F. H. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 4 To 15/01, a podle §268 odst. 2 a §270 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 4 To 15/01, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §261 tr. ř. v neprospěch obviněného P. L.
Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby v napadeném usnesení d o p l n i l ch y b ě j í c í v ý r o k podle §261 tr. ř. ve vztahu k obviněnému P. L.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, byli obvinění P. L., P. K. a J. D. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, a to obvinění P. L., P. K. a J. D. jednáním popsaným pod bodem I./ a), b), c) a d), obvinění P. K. a J. D. jednáním popsaným pod bodem II./ a) a b) a obvinění P. L. aj. D. jednáním popsaným pod bodem III. Za to byl obviněnému P. L. podle §247 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 5 T 72/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 5 To 206/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. K. byl podle §247 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 5 T 72/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 5 To 206/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. D. byl podle §247 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 12. 1996, sp. zn. 2 T 35/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. 13 To 99/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve vztahu k obviněnému P. L. nabyl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, právní moci dne 13. 2. 2001. Naproti tomu z podnětu odvolání obviněných P. K. a J. D. proběhlo odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze, který usnesením ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 4 To 15/01, podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných P. K. a J. D. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
V následném řízení byli obvinění P. K. a J. D. rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 3 T 1/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 To 15/02, uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem I./ a) a b), a pod bodem II./ a) a b) ve skutkové větě výroku o vině, a obviněný J. D. byl dále uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem III. ve skutkové větě výroku o vině. Za to byl obviněnému P. K. podle §251 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 5 T 72/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 5 To 206/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. D. byl podle §251 odst. 2 tr. zák. za trestný čin podílnictví uložen trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §247 odst. 2 tr. zák. za trestný čin krádeže mu byl uložen trest odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn.4 To 15/01, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. L. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §261 tr. ř. V odůvodnění ministr spravedlnosti uvádí, že podle §261 tr. ř. platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Uplatnění zásady beneficium cohaesionis představuje rozšiřující výjimku jinak omezené přezkumné povinnosti odvolacího soudu osobami odvolatelů na případy, kdy odvolací soud zjistí při přezkumné činnosti, že důvod, z něhož rozhodl ve prospěch odvolatele (obžalovaného, zúčastněné osoby), prospívá též další osobě, která odvolání nepodala (spoluobžalovanému, zúčastněné osoby). V daném případě Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání obviněných P. K. a J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, který mohl odvoláním napadnout i obviněný P. L. Usnesením Vrchního soudu v Praze byl k odvolání obviněných P. K. a J. D. ohledně těchto obviněných zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že důvodem takového postupu byla skutečnost, že z důkazů provedených před Krajským soudem v Plzni nevyplývalo, že by se všichni tři obvinění (tedy i obviněný P. L.) dopustili trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. v rozsahu vyplývajícím z výroku o vině, měl Vrchní soud v Praze současně stejným způsobem postupovat i ve prospěch obviněného P. L. a rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušit i ve vztahu k tomuto obviněnému.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve vytýkaném směru a aby podle §270 odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v napadeném usnesení doplnil chybějící výrok ohledně obviněného P. L.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
V projednávané trestní věci byli obvinění P. L., P. K. a J. D. rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, uznáni vinnými pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání pouze obvinění P. K. a J. D. Vrchní soud v Praze po projednání odvolání obviněných v neveřejném zasedání rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 4 To 15/01, tím způsobem, že podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných P. K. a J. D. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze uvádí, že důvodem pro takový postup byla skutečnost, že Krajský soud v Plzni nepostupoval v souladu se zákonem při hodnocení provedených důkazů. Podle Vrchního soudu v Praze není z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud na jejich základě učinil rozhodnutí o vině všech tří obžalovaných trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. v rozsahu vyplývajícím z výroku o vině. Odůvodnění v tomto směru nesplňuje náležitosti §125 tr. ř. Obžalovaní P. K., J. D., stejně jako již odsouzený P. L. popřeli, že by se dopustili jakéhokoliv jednání směřujícího k odcizení osobních automobilů, která jsou předmětem tohoto řízení. Ani z důkazů, jak je Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku hodnotí, nevyplývá, že by zde byly skutečnosti, které by svědčily o tom, že to byli právě obžalovaní P. K. a J. D., kteří se v jednotlivých konkrétních případech ve spolupachatelství tak, jak je uvedeno ve výroku o vině napadeného rozsudku, zmocnili uvedených osobních automobilů, popř. se na jejich odcizení podíleli jinou formou součinnosti. Při svých závěrech v odůvodnění napadeného rozsudku Krajský soud v Plzni sice uvádí, jaké konkrétní skutečnosti vyplývají z jednotlivých provedených důkazů, při hodnocení těchto důkazů však činí závěr těmto skutečnostem neodpovídající, ze kterého pak vychází jako ze spolehlivě prokázaného skutkového stavu. Není zřejmé, o které konkrétní důkazy v jejich vzájemné souvislosti se krajský soud opírá, když činí závěr o vině obžalovaných P. K. a J. D. jednotlivými útoky trestného činu krádeže tak, jak je uznal vinnými ve výroku o vině rozsudku a není ani zřejmé, kterými důkazy bylo vyvráceno, že se odcizení automobilů nedopustili v jednotlivých případech obžalovaní v jiných seskupeních, popř. jak se hájí obžalovaní, že automobily neodcizily jiné osoby.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že důvodem, pro který Vrchní soud v Praze zrušil napadeným usnesením odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni, byly především vady ve skutkových zjištěních, v hodnocení provedených důkazů a skutkových závěrech Krajského soudu v Plzni, podle názoru Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení prokázáno, že obvinění odcizili osobní automobily, které byly předmětem jejich trestné činnosti, a tedy že nebylo prokázáno, že jednání obviněných naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze přitom výslovně uvedl, že uvedená pochybení ve skutkových zjištěních a skutkových závěrech Krajského soudu v Plzni se vztahují k jednání všech tří obviněných, tedy i obviněného P. L.
Podle ustanovení §261 tr. ř. platí, že pokud prospívá důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému, event. zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jeho prospěch. Stejně tak odvolací soud rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.
Je zřejmé, že Vrchní soud v Praze při vydávání napadeného usnesení porušil ustanovení §261 tr. ř. v neprospěch obviněného P. L., když zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, ohledně obviněných P. K. a J. D. z důvodů, které svědčily i ve prospěch obviněného P. L., aniž by současně rozhodl také v jeho prospěch a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i ve vztahu k tomuto obviněnému.
Pro úplnost lze poukázat na skutečnost, že pochybení Vrchního soudu v Praze zvýraznil další průběh řízení, kde bylo jednání obviněných P. K. a J. D. posouzeno jako trestný čin podílnictví a ze stíhaného skutku byly vypuštěny dva dílčí útoky, které byly v původním rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 T 1/98, popsány ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I./ a), b).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud vyslovil podle 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 4 To 15/01, byl porušen zákon v ustanovení §261 tr. ř. v neprospěch obviněného P. L.
S ohledem na skutečnost, že k porušení zákona došlo pouze tím, že v napadeném usnesení chybí výrok podle §261 tr. ř., Nejvyšší soud, aniž by napadené usnesení zrušil, podle §270 odst. 2 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby v napadeném usnesení chybějící výrok doplnil a rozhodl z důvodů svědčících obviněným P. K. a J. D. také ve prospěch obviněného P. L.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.