ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.93.2004.1
sp. zn. 4 Tz 93/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných M. K. a J. V., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Výrokem o trestu pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §60a odst. 1, 3 tr. zák. v neprospěch obviněných M. K. a J. V.
Napadený rozsudek se ve výroku o trestech uložených oběma obviněným zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvinění M. K. a J. V. byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003, uznáni vinnými trestným činem podvodu, a to obviněný M. K. podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněný J. V. podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustili následujícím způsobem:
I.
1) Oba obvinění společně v době od října 1998 do března 1999 v prodejně v H. n. V., M. ul., M. K., soukromý podnikatel působící pod obchodním jménem M. k. – A., se sídlem M., H. n. V., jako mandatář společnosti A. s. r. o., K., Č. B. a dealer společnosti E. l. a. s. S. nám., Č. B. po domluvě s J. V., který pod různými záminkami vylákal podpisy na nevyplněné tiskopisy leasingových smluv, vyhotovil fiktivní smlouvy o nájmu předmětů dlouhodobé spotřeby mezi společností A. s. r. o. a
1) M. D., ( smlouvy č. )
2) V. B., ( smlouvy č. )
3) A. Z., ( smlouva č. )
4) P. H., ( smlouva č. )
5) M. Č., ( smlouva č. )
6) T. K., ( smlouvy č. )
7) T. K., ( smlouvy č. )
Na základě těchto smluv M. K. firmě A. vystavil faktury, které si nechal proplatit, a to
1) fakturu č. znějící na částku 12 405,- Kč a fakturu č. znějící na částku 22 013,30 Kč,
2) fakturu č. na částku 12 111,10 Kč, fakturu č. na částku 19 957,10 Kč,
3) fakturu č. na částku 26 828,80 Kč,
4) fakturu č. na částku 19 167,- Kč,
5) fakturu č. na částku 10 643,10 Kč
6) fakturu č. na částku 19 957,10 Kč, fakturu na částku 14 672,10 Kč,
7) fakturu č. na částku 40 362,10 Kč a fakturu na částku 16 140,10 Kč,
čímž firmě A. s. r. o. způsobili škodu ve výši 213 906,70 Kč.
2) Obviněný M. K. sám v téže době a na témž místě jako soukromý podnikatel působící pod obchodním jménem M. K. – A., se sídlem na H. n. V., M. a jako mandatář společnosti A. s. r. o. a dealer společnosti E. l. a. s. vyhotovil fiktivní smlouvy o nájmu předmětů dlouhodobé spotřeby mezi společností A. s. r. o. a
1) J. V., ( smlouvy č. )
2) V. V., ( smlouva č. )
3) F. V., ( smlouvy č. )
4) M. P., ( smlouvy č. )
dále mezi společností E. l. a. s. a
5) V. P., ( smlouva č. )
6) M. P. ( smlouva č. )
na základě těchto smluv vystavil firmě A. s. r. o. faktury, které si nechal proplatit, a to
1) fakturu č. znějící na částku 44 003,- Kč, fakturu č. znějící na částku 14 907,10 Kč,
2) fakturu č. znějící na částku 22 686,- Kč,
3) fakturu č. znějící na částku 17 565,60 Kč, fakturu č. znějící na částku 49 829,80 Kč,
4) fakturu č. znějící na částku 256 830,- Kč, fakturu č. znějící na částku 19 811,10 Kč,
čímž firmě A. s. r. o. způsobil škodu ve výši 194 485,60 Kč,
firmě E. l. a. s. pak vyhotovil faktury, které si nechal proplatit, a to
5) fakturu č. znějící na částku 30 922,80 Kč
6) fakturu č. znějící na částku 34 195,50 Kč, fakturu č. znějící na částku 35 057,90 Kč,
čímž firmě E. l. a. s. způsobil škodu ve výši 100 176,20 Kč.
Za to byli odsouzeni:
Obviněný M. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s tím, že výkon tohoto trestu mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s vyslovením dohledu spočívajícím v pravidelném osobním kontaktu obviněného s probačním úředníkem, ve spolupráci při vytváření a realizaci dohledového probačního plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obviněnému soudem. Obviněnému byly ve zkušební době v rámci dohledu stanoveny povinnosti:
a) hradit způsobenou škodu v částkách minimálně 10 000,- Kč měsíčně, zejména je povinen se vyrovnat s A. Z., částku jíž ji uhradí si může započíst do pohledávky vůči firmě A. s. r. o.
b) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho dohledového probačního plánu,
c) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách nejčastěji jednou do měsíce, které mu budou blíže stanoveny probačním úředníkem a informovat ho o svém pobytu, zaměstnání, úhradě škody, jejíž hrazení je povinen dokládat, a o jiných důležitých okolnostech pro tento dohled určených probačním úředníkem.
Obviněný J. V. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že výkon tohoto trestu mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s vyslovením dohledu spočívajícím v pravidelném osobním kontaktu obviněného s probačním úředníkem, ve spolupráci při vytváření a realizaci dohledového probačního plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obviněnému soudem. Obviněnému byly ve zkušební době v rámci dohledu stanoveny povinnosti:
a) hradit způsobenou škodu v částkách minimálně 2 500,- Kč měsíčně, zejména je povinen se vyrovnat s A. Z., částku jíž ji uhradí si může započíst do pohledávky vůči firmě A. s. r. o.
b) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho dohledového probačního plánu,
c) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách nejčastěji jednou do měsíce, které mu budou blíže stanoveny probačním úředníkem a informovat ho o svém pobytu, zaměstnání, úhradě škody, jejíž hrazení je povinen dokládat, a o jiných důležitých okolnostech pro tento dohled určených probačním úředníkem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit firmě A. s. r. o., K., Č. B., částku 187 077,90 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. K. povinen uhradit firmě A. s. r. o. částku 148 991,50 Kč, firmě E. l. a. s., S. nám., Č. B., částku 100 176,20 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené firmy A. s. r. o. a E. l. a. s. odkázány se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byli oba obvinění zproštěni obžaloby v těch částech, kde jim bylo kladeno za vinu, že společně vyhotovili fiktivní smlouvy mezi firmou A. s. r. o. a J. K. (smlouvy č. ), K. T. (smlouvy č.), mezi firmou E. l. a. s. a K. T. (smlouvy č. ).
Obviněný J. V. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby v těch částech, kde mu bylo kladeno za vinu, že se podílel na uzavření fiktivních smluv mezi společností A. s. r. o. a
1) J., ( smlouvy č. )
2) V. V., ( smlouva č. )
3) F. V., ( smlouvy č. )
4) M. P., ( smlouvy č. )
dále mezi společností E. l. a. s. a
5) V. P., ( smlouva č. )
6) M. P., ( smlouva č. )
Proti uvedenému rozsudku si podala odvolání pouze poškozená společnost A. s. r. o. Toto odvolání bylo projednáno ve veřejném zasedání Krajským soudem v Českých Budějovicích, který rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 3 To 824/2003, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v té části výroku o náhradě škody, v níž byla obviněnému M. K. uložena povinnost uhradit A. s. r. o., K., Č. B., částku 148 991,50 Kč. Podle §259 odst. 3 tr ř. bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že obviněnému M. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě škody firmě A. s. r. o., K., Č. B., částku 194 485,60 Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněných M. K. a J. V. stížnost pro porušení zákona, a to proti výroku o trestu pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003. Tímto rozsudkem byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v neprospěch jmenovaných obviněných v ustanovení §60a odst. 3 tr. zák., když v rámci výroku o trestu byly obviněným uloženy povinnosti, které jim podle zákona být uloženy nemohly. Stěžovatel má proto zato, že níže uvedená pochybení naplňují kritéria uvedená v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. pro podání stížnosti pro porušení zákona pouze proti výroku o trestu .
Konkrétní pochybení stěžovatel spatřuje ve formulaci povinností uložených obviněným v rámci výkonu dohledu. Okresní soud obviněným m. j. uložil povinnost hradit poškozeným v době podmíněného odsouzení s dohledem způsobenou škodu. Tuto povinnost přitom formuloval tak, že každému z obviněných přímo uložil hradit způsobenou škodu v minimálních pevně měsíčně stanovených splátkách, a to u obviněného M. K. v částce minimálně 10 000,- Kč měsíčně a u obviněného J. V. v částce minimálně 2 500,- Kč měsíčně. Okresní soud v Českých Budějovicích tak rozhodl v rozporu s ustanovením §60a odst. 3 tr. zák., podle něhož má soud obviněnému v rámci dohledu zpravidla uložit, aby podle svých sil hradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a to v závislosti na majetkových, resp. výdělkových poměrech obviněného, jenž se mohou přirozeně během doby podmíněného odsouzení podstatně měnit, zejména pokud jde o výši příjmů. Pokud by obviněný nebyl v důsledku takové změny schopen plnit přesně stanovené měsíční splátky náhrady škody, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, došlo by de facto k situaci, kdy by obviněný bez vlastního zavinění nevyhověl podmínkám stanoveným soudem pro podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody s dohledem, což by mohlo vést k rozhodnutí o neosvědčení se obviněného ve zkušební době. K podstatné změně majetkových poměrů obviněného přitom může teoreticky dojít během zkušební doby od 1 roku do 5 let i opakovaně.
Další nesprávnost spatřuje stěžovatel ve zcela vágní a principiálně nesprávné formulaci povinnosti uložené obviněným, když se mají „vyrovnat s A. Z.“ a částku, jíž ji uhradí, si mohou započíst do pohledávky vůči firmě A. s. r. o., přičemž z trestního spisu vyplývá, že postavení poškozeného ve smyslu ustanovení §43 odst. 1, 3 tr. ř. v této trestní věci měly pouze dva subjekty, a to společnost A., s. r. o. a společnost E. l., a. s., jimž obvinění svým podvodným jednáním způsobili škodu. Obě tyto společnosti se se svými nároky na náhradu škody k trestnímu řízení řádně připojily a náhrada způsobené škody jim byla částečně přiznána. A. Z. měla v dané věci pouze postavení svědka a přiznání postavení poškozeného podle ustanovení §43 odst. 1,3 tr. ř. se nedomáhala a vůči obviněným také neuplatnila nárok na náhradu škody. Proto nebylo podle stěžovatele možné, aby byla obviněným uložena povinnost „vyrovnat se“ s osobou, jejíž majetková újma nebyla bezprostředně způsobena jejich zaviněním, nehledě na neurčitost formulace „vyrovnat se“, jde-li o dvě povinné osoby. Pochybnosti rovněž vyvolává výrok soudu o tom, že obvinění K. a V. si mohou započíst částku, kterou uhradí A. Z., do pohledávky vůči firmě A. s. r. o., když obvinění mají vůči jmenované společnosti z titulu náhrady škody závazek a nikoli pohledávku. Z uvedeného vyplývá, že tato část rozsudečného výroku je zmatečná a rovněž neodpovídá ustanovení §580 občanského zákoníku, podle něhož je možné pouze započtení vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele a obviněným by plněním A. Z. nevznikla žádná pohledávka vůči společnosti A. s. r. o. Navíc v trestním řízení může soud rozhodovat pouze o náhradě škody způsobené trestným činem, nikoli o jiných otázkách občanského práva.
Nejasností též trpí formulace povinnosti obviněných dostavovat se k probačnímu úředníkovi „nejčastěji jednou do měsíce“, kdy soud jistě mínil nejméně jednou do měsíce, ovšem takto stanovená povinnost je poněkud zavádějící, neboť vzbuzuje dojem, že obviněným je častější kontakt s probačním úředníkem zakazován.
Pokud okresní soud rozhodl podle §229 odst. 2 tr. ř. tak, že odkázal poškozené společnosti na řízení ve věcech občanskoprávních, pak opomněl, že obviněné z části jejich obžaloby zprostil, a proto měl rovněž učinit i výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud totiž rozhodoval pouze o odvolání poškozeného do adhezního výroku, a tudíž uvedené pochybení nemohl napravit. Toto pochybení však nemá žádný materiální dopad.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným výrokem o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003, byl porušen zákon v ustanovení §60a odst. 3 tr. zák., a to v neprospěch obviněných M. K. a J. V. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v této části zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbudou podkladu, a poté aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, vysloví-li zároveň nad pachatelem dohled. Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení §26a a 26b.
Podle §60a odst. 2 tr. zák. při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.
Podle §60a odst. 3 tr. zák. podmíněně odsouzenému, kterému byl vysloven dohled, může soud uložit přiměřená omezení nebo i přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §60 odst. 4 tr. zák. jestliže podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Podle §26b odst. 1 tr. zák. pachatel, kterému byl uložen dohled, je povinen
a) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho probačního programu,
b) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu budou stanoveny probačním úředníkem,
c) informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání, dodržování soudem uložených přiměřených omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,
d) umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje.
Podle §26b odst. 2 tr. zák. poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu soudu, který dohled uložil.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému M. K. byl uložen podmíněný trest odnětí svobody s vyslovením dohledu mírně nad dolní hranici trestní sazby s ohledem na absenci přitěžujících okolností, dosavadní řádný život a na tu skutečnost, že jím způsobená škoda je rovněž při dolní hranici rozsahu značné škody. Výkon trestu byl též kvůli prohlášení M. K., že způsobenou škodu uhradí, odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, když současně byl po dobu zkušební doby nad obviněným vysloven dohled. K povinnostem obviněného ve zkušební době pak bude podle rozhodnutí soudu patřit i povinnost hradit způsobenou škodu tak, aby ji v průběhu čtyř let beze zbytku uhradil a prokázal tak, že přímého výkonu trestu není třeba. Pokud jde o obviněného J. V., tomu podstatně polehčovalo, že se doznal a prohlásil, že je ochoten veškerou způsobenou škodu nahradit. Byť byl za obdobnou trestnou činnost odsouzen, od propuštění z výkonu trestu již poměrně dlouhou dobu žije řádným životem a další trestné činnosti se nedopouští, proto soud i v jeho případě učinil závěr, že k dosažení účelu trestu tak, jak má na mysli ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., postačí uložení trestu výchovného, byť i v jeho případě považoval soud za nutné po dobu zkušební doby nad obviněným vyslovit dohled, v jehož rámci mu byla stanovena povinnost dokládat, že hradí škodu tak, aby dokonce zkušební doby jím způsobenou škodu bezezbytku uhradil. Soud také obviněným stanovil povinnost nahradit poškozeným společnostem způsobenou škodu, a to v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými. V případě společnosti A. s. r. o. byla tato povinnost obviněných zkrácena o ty případy, kdy společnost A. s. r. o. podala občanskoprávní žaloby proti osobám, jenž byly na leasingových smlouvách uvedeny jako zájemci o leasing. Jedná se o případy svědků P. a A. Z. Se zbytkem uplatněných nároků nad rámec rozsahu trestní odpovědnosti za způsobenou škodu pak byly obě poškozené společnosti podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění rozsudku pak postrádá bližší a podrobnější odůvodnění výroků, jimiž okresní soud obviněným uložil v rámci dohledu konkrétní povinnosti, a proti kterým zejména směřuje stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. hovoří o pravidelné možnosti soudu uložit obviněnému v rámci podmíněného odsouzení s dohledem povinnost nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Uložení této povinnosti nebrání skutečnost, jestli soud současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 tr. ř. či nikoli. To z toho důvodu, že výrok podle ustanovení §60a odst. 3 poslední věty tr. ř. má jinou funkci než výrok podle §228 tr. ř. Zatímco primárním účelem výroku podle §228 tr. ř. je jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, má výrok podle poslední věty ustanovení §60a odst. 3 tr. ř. v první řadě především zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou svým trestným činem způsobil. Od obviněného se tedy vyžaduje aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak k uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale nutí podmíněně odsouzeného ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Škodou ve smyslu poslední věty ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. se pak rozumí jen škoda, jenž vznikla v příčinné souvislosti se skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným. Jde o škodu majetkovou, jakou lze uplatnit v adhezním řízení. Pokud nelze některý nárok v adhezním řízení uplatnit, lze povinnost k jeho uspokojení vyslovit jako jinou přiměřenou povinnost ( např. úhradu zkrácené daně ). Je tedy zřejmé, že výrok podle §60a odst. 3 tr. zák. se může týkat i další škody, než ke které byl obviněný zavázán rozsudečným výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, ovšem nesmí jít o škodu, která by šla nad rámec výroku o vině. Výrok podle §60a odst. 3 tr. zák. je totiž součástí výroku o trestu, resp. konkrétně podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, a jako takový musí vždy vycházet z prokázané viny. Rozsah povinnosti k náhradě škody podle §60a odst. 3 tr. ř. je přirozeně limitován její výší, jenž vyplývá z příslušných právních předpisů. Povinnost nahradit škodu podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí, proto nepřichází v úvahu stanovení splátek, neboť výdělkové, resp. majetkové poměry obviněného se mohou během zkušební doby i bez zavinění obviněného změnit, a to i opakovaně. K náhradě majetkové škody je ovšem v určitých případech možné určit i kratší termín, než je zkušební doba, zejména pokud to majetkové poměry obviněného zjevně umožňují. Pokud by obviněný vlastním zaviněním tuto podmínku ve stanovené kratší době nesplnil, může to být důvodem k nařízení výkonu trestu odnětí svobody ještě před koncem zkušební doby. Není-li stanovena kratší lhůta k náhradě škody, může tak podmíněně odsouzený učinit zásadně kdykoli v průběhu zkušební doby. Z uvedeného je tedy zjevné, že výhrada obsažená ve stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozsudečnému výroku, jímž byla obviněným podle §60a odst. 3 tr. zák. stanovena povinnost, aby hradili způsobenou škodu v pravidelných fixních měsíčních splátkách je důvodná, neboť tento výrok není v souladu s platnou právní úpravou.
Nejvyšší soud se také zabýval procesním postavením A. Z. a to v souvislosti s další povinností, která byla okresním soudem obviněným stanovena. Zjistil přitom, že jmenovaná byla vyslechnuta jak v přípravném řízení tak v hlavním líčení v postavení svědkyně. Zde uvedla, že žádnou myčku nádobí nikdy nedostala. O tom, že je na její jméno u společnosti A.. s. r. o. vedena smlouva o nájmu předmětu dlouhodobé spotřeby se dozvěděla, až jí začaly chodit obsílky na platby. Do data hlavního líčení dne 12. 2. 2003 zaplatila za myčku 53 000,- Kč, ačkoli ji nemá, nikdy ji neviděla ani nepřevzala. Smlouvu ji leasingová společnost poslala až poté, kdy byla tato předmětem občanskoprávního řízení. Asi třikrát se odvolávala a rozporovala na smlouvě svůj podpis, který nevypadá jako její, poslední odvolání podala po lhůtě, rozsudek nabyl právní moci a byla tak nucena myčku zaplatit. V hlavním líčení žádné listiny ohledně svého závazku vůči společnosti A. s. r. o. nepředložila. Poškozená společnost A. s. r. o. posléze v odvolacím řízení ohledně uváděného závazku A. Z. vůči jmenované společnosti předložila mimo jiné platební rozkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 57 Ro 224/2001, jímž byla A. Z. uložena povinnost uhradit společnosti A. s. r. o. částku 28 213,50 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení z částky 19 395,- Kč a náklady řízení v částce 1 380,- Kč. Tento platební rozkaz nabyl právní moci dne 1. 11. 2001. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora ze dne 4. 10. 2002 bylo také A. Z. stanoveno uhradit na nákladech exekuce částku 5 772,- Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že A. Z. vystupovala v předmětném trestním řízení pouze v procesním postavení svědkyně, přičemž s ní nikdy nebylo z procesního hlediska jednáno jako s poškozenou ani se toho ona sama nedomáhala. Výrok o vině v napadeném rozsudku je navíc formulován tak, že protiprávní jednání obviněných i jimi způsobený následek se vztahují k poškozeným subjektům, jimiž jsou pouze výše jmenované obchodní společnosti. Obviněným proto nebylo možno v rámci výroku o trestu stanovit neurčitou povinnost „vyrovnat se s A. Z.“, za níž se ve své podstatě skrývá povinnost hradit škodu, která ale nebyla předmětem stíhaného skutku. I když tedy A. Z. jednáním obviněných ve svém důsledku fakticky poškozena byla, což vyplynulo z širšího dokazování, jí způsobená škoda nebyla součástí stíhaného skutku a proto ji ani nebylo možné jakýmkoli způsobem obsáhnout do výroku o trestu, jak to učinil okresní soud. Tím méně pak bylo možné konstatovat právo obviněných na započtení částky, jíž uhradí A. Z. v rámci „vyrovnání“, do pohledávky (zjevně myšleno závazku) vůči společnosti A. s. r. o. Takové právo obviněným z výroku o vině v žádném případě nevyplývalo a ani vyplývat nemohlo. Výrok o vině m. j. také určujícím způsobem vymezuje občanskoprávní otázku náhrady škody, jenž může být v trestním procesu řešena výhradně v rámci adhezního řízení při respektování příslušných civilních právních norem. Rozhodně pak nebylo přípustné v rámci tohoto výroku závazně určovat práva a povinnosti ohledně započtení případných závazků, neboť tato otázka je samostatně řešena občanskoprávními předpisy, zejména ustanovením §580 obč. zák. To stanoví, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. V daném případě došlo k vyslovení možnosti započtení výrokem soudu v trestním řízení, navíc v rámci výroku o trestu. To vše v situaci, kdy byla pouze zřejmá pohledávka společnosti A. s. r. o. vůči obviněným a event. pohledávka této společnosti vůči A. Z. Pohledávka A. Z. vůči obviněným byla takto ve výroku o trestu zmíněna poprvé, aniž by bylo patrné z jakého právního titulu soud vychází, když sám nebyl oprávněn a to ani v rámci adhezního řízení tuto případnou škodu řešit a jakkoli o ní rozhodovat. Navíc zde zcela zjevně neexistovala shoda v osobách dlužníka a věřitele, kteří vůči sobě měli mít vzájemné pohledávky. Jednalo se tedy každopádně o nezákonné stanovení možnosti započtení pohledávek mezi těmito subjekty, k čemuž okresní soud nebyl oprávněn z procesního ani hmotně právního hlediska.
Pokud také bylo obviněným napadeným rozhodnutím stanoveno, že se mají dostavovat k probačnímu úředníkovi nejčastěji jednou do měsíce, není ani tento výrok v souladu v příslušnou úpravou trestního zákona. Podle §26b odst. 1 písm. b) tr. zák., jenž se v daném případě podle §60a odst. 1 tr. zák. užije obdobně, je to probační úředník, kdo je oprávněn tyto lhůty stanovit, byť je vhodné, aby tak učinil v součinnosti s příslušným soudem a po projednání s pachatelem (obviněným). Přitom stanovení těchto lhůt musí zajišťovat pravidelný osobní kontakt pachatele s probačním úředníkem tak, jak to má na mysli ustanovení §26a tr. zák. Pachatel (obviněný) tak má nejen povinnost dostavovat se k probačnímu úředníkovi, ale probační program sestavený probačním úředníkem, jenž předpokládá ustanovení §26b odst. 1 písm. a) tr. zák., by měl počítat i s tím, že obviněný je v případě potřeby též oprávněn sám z vlastní iniciativy vyhledat a navštívit probačního úředníka a řešit s ním otázky související s výkonem probace. Nejvyššímu soudu proto nezbylo něž konstatovat, že tento výrok okresního soudu jde ve svých důsledcích proti smyslu a právní úpravě institutu probačního dohledu.
K námitce ministra spravedlnosti ohledně opomenutí okresního soudu odkázat poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř. a to v té části obžaloby, z níž byli obvinění zproštěni, Nejvyšší soud konstatoval, že i tato námitka je důvodná. Okresní soud pokud obviněné z části obžaloby zprostil podle §226 písm. c) tr. ř., měl v tomto rozsahu též odkázat poškozené s jejich řádně uplatněnými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení podle §229 odst. 3 tr. ř. Toto porušení zákona však nemá faktický vliv na postavení obviněných ani poškozených, nehledě na okolnost, že stížnost pro porušení zákona směřovala výhradně ve prospěch obviněných proti výroku o trestu napadeného rozsudku .
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je pak možné prohlásit, že vytýkané porušení zákona namířené proti výroku o trestu ve svém souhrnu naplňuje podmínky obsažené v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř., když nedílná součást uložených podmíněných trestů odnětí svobody s dohledem, jimiž jsou podmínky a povinnosti stanovené v jejich rámci oběma obviněným, je v rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 2 T 1/2003, byl porušen zákon v ustanovení §60a odst. 1, 3 tr. zák. v neprospěch obviněných M. K. a J. V. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud celý výrok o trestu v napadeném rozsudku zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a následně podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že okresní soud opětovně rozhodne o uložení trestu oběma obviněným, přičemž se bude řídit názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku (viz §270 odst. 4 tr. ř.). Taktéž musí mít na paměti, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných, a proto podle §273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec